Vraťme se nejprve na začátek

V tomto příspěvku a dále bych Vám ráda napsala naše zážitky, které se odehrály před samotným příjezdem do Dunedinu. Doufám, že vše rychle doženu a budu sem moci psát vždy nejaktuálnější informace.

 

Jak to tedy všechno začalo

Už od ZŠ jsem snila o tom, že se jednou vydám na Erasmus. Bohužel má VŠE umožňovala výjezd až na magisterském studiu, musela jsem si tedy trpělivě počkat. Při první možné příležitosti jsem se přihlásila do výběrového řízení. Mohla jsem si vybrat až 4 zahraniční školy. Měla jsem představu, že bych ráda studovala ve Francii, Španělsku či Anglii. Od Španělska jsem musela upustit, jelikož neumím španělsky a v rozpisu škol byly pouze ty školy nabízející výuku ve španělštině. V Anglii mě pak nezaujaly nabízené předměty a ani moc umístění univerzit. Zbývala tedy Francie, ke které jsem si chtěla přidat ještě nějaký další evropský stát. Když se však náhle dostala příručka s nabídkou škol do rukou mé sestry, celá záležitost nabrala jiný směr. Několikrát jsem si vyslechla, jak bych se měla snažit dostat co nejdál, na jiný kontinent, že to je jediná příležitost, která se třeba už nikdy nenaskytne. Kamarádky kolem mě taky trousily, že si na seznam napíšou i školy v Číně, USA, Kanadě, Austrálii, Argentině apod. Začala jsem tedy přemýšlet o možnosti, kterou jsem předtím totálně přehlížela. Co kdybych nejela na Erasmus, ale na jeho obdobu na jiný světadíl? Okamžitě mě zaujal Nový Zéland. Po dalším zkoumání jsem na seznam doplnila i Austrálii díky tamější University of  Queensland nabízející množství předmětů o cestovním ruchu. Zbylé dvě kolonky vyplnily školy ve Francii. Předpokládala jsem totiž, že mé dvě první možnosti jsou příliš dokonalé na to, aby se uskutečnily a proto bylo vhodné vybrat si zbylé školy ve Francii, kde jsem si byla jistá, že se určitě dostanu. Měla jsem dobrý studijní průměr (cíleně jsem se ho snažila v posledních semestrech zlepšovat), body z Buddy Systemu, body za vystudované předměty v aj a fj a za certifikát FCE. Možnost, že bych se skutečně dostala na Nový Zéland nebo do Austrálie jsem si vůbec nepřipouštěla. Jenže jak výběrové řízení postupovalo, začínalo mi být jasné, že zde nějaká naděje přece jen je. Pozitivně naladěná jsem odcházela i od ústního pohovoru, což se moc často nestává. Začala jsem si tedy přát, aby mi to skutečně vyšlo. A to se stalo:-) Ve volných chvílích jsem si pak vyhledávala potřebné informace, prohlížela fotky, pročítala průvodce a koukala na cestopisné filmy. Případný stres se zařizováním víza a letenky či strach z pětiměsíčního pobytu na druhé straně zeměkoule jsem si nepřipouštěla. Měla jsem před sebou ještě rok normálního života. Čas však utekl jako voda a spolu s dalšími vybranými studentkami z VŠE (Pavlínou, Lenkou, Markétou a Lídou) jsme se párkrát v Praze sešly, abychom doladily potřebné detaily naší cesty a probraly naše cestovatelské plány.

Odlet z Prahy
Podařilo se nám sehnat poměrně levné letenky, ale za cenu několika přestupů. Pavlína, Lída a Pavel (Lídin manžel) letěli o den dřív, protože všichni jsme se do jednoho spoje už nevešli. Naše trojice tedy odlétala z Ruzyně ve čtvrtek 17. ledna v 7 hodin. Kufr jsem si pro jistotu nechala obalit. Vážil 21 kg, tak jsem zvědavá, o kolik se váha zvedne při zpáteční cestě. Byl nám odbaven až do Aucklandu, takže jsme se o něj na přestupech nemusely starat. Proběhlo krátké rozloučení s rodinou a následovala bezpečnostní kontrola a čekání na odlet. Jelikož byla zima, naše letadlo bylo ošetřeno postřikem proti sněhu a ledu. Vždycky jsem si přála vidět tuto akci na vlastní oči, tak se mi to konečně podařilo. Let do Amsterdamu mi utekl rychle. Krátce před přistáním jsem z okénka zahlédla další letadlo, které se zřejmě chystlalo také přistát. Ještě nikdy jsem z letadla neviděla další letadlo tak blízko, takže jsem opět zažila něco nového:-) Letiště Schiphol je obrovské a moderní. Zaskočila nás pasová kontrola, neboť jsme si na ni už odvykly. Utvořily se fronty podle typu pasů. Jelikož vlastním nový pas EU s čipem, mohla jsem jít do rychleji ubíhající fronty, která probíhala formou samoobslužného kiosku. V gatu F jsme se potkaly s dalším Čechem, který měl též namířeno na Nový Zéland. Na další letadlo, tentokrát společnosti China Airlines, jsme čekaly do 14 hodin, takže jsme se trochu nudily. Nejvíc nás rozčilovala hláška "Mind your step", která byla vysílána snad každých pět minut. Došla jsem si na opravdu luxusní WC a tam jsem byla požádána o účast v dotazníkovém šetření, které se týkalo mé spokojenosti s toaletami. Souhlasila jsem, protože jsem chtěla mluvit anglicky a zabít volnou chvíli. Všechno jsem jim pochválila:-)  Letadlo vzlétlo se 40 minutovým zpožděním. Letušky měly pěkné fialové kostýmky. Sedadla pro 8 osob byla rozdělena dvěma uličkami. Já seděla v prostřední řadě u první uličky spolu s Holanďany. Okamžitě po vzlétnutí jsme dostali nápoj a balíček oříšků. Později byl servírován oběd (oni tomu už říkají večeře), který byl opravdu velký (těstovinový salát, ovocný salát, kuřecí maso s rýží, omáčkou, karotkami a fazolemi, čoko dezert a pečivo). Snědla jsem vše, hlavní chod mi však moc nechutnal. Během letu jsem se dívala na několik filmů (v nabídce jich bylo 101), případně poslouchala rozmanitou hudbu. Ve 23:00 našeho času nám byla podávána snídaně, což byl nezvyk, ale uvědomovala jsem si, že je třeba zvyknout si na změnu času co nejdřív. Obdržela jsem pomerančový džus, bábovku, omeletu, klobásu, špenát a brambory. Zvláštní kombinace. Po jedenácti hodinách letu jsme se dočkaly přistání v Bangkoku, kde byla jen pauza na načerpání paliva. Musely jsme však vylézt z letadla a opět projít kontrolou. Na Taiwan cestovalo mnohem méně pasažérů, vedle mě nikdo neseděl. Těšila jsem se na náš asijský stopover. Na letišti v Taipei jsme si vyřídily další palubní lístek až do Aucklandu, vyplnily arrival card a obdržely turistické vízum do pasu. Jupí, další razítko:-) V příletové hale jsme se setkaly se místní obyvatelkou Samanthou, Lenčinou kamarádkou z workcampu. Zavazadla jsme nechaly v úschovně a vyrazily autobusem do centra. Z okénka jsem si všimla zalesněných kopců, chudinských čtvrtí a výškových budov. Nejprve jsme se šly podívat k mrakodrapu Taipei 101, dřívější nejvyšší budově světa. Poté jsem okoštovaly tradiční Bubble tea, který mi opravdu nechutnal. Ulice byly rušné, silniční provoz hustý, plno motorek. Metrem jsme se přesunuly k obrovskému náměstí, kterému vévodil památník Čankajška, národní divadlo a koncertní hala. Všechny budovy ve tmě hezky svítily. Co mě v tomto městě zarazilo, byl podivný smrad a skupinky mladých lidí secvičujících choreografii na ulici. Během zpáteční cesty na autobusové nádraží jsme se prošly  pěkným parkem s jezírky. Na letiště jsme se vrátily včas. Popletly jsme však terminál, tudíž jsme musely projít několika prázdnými chodbami. Další krátká zastávka byla v Sydney. Měla jsem štěstí a z okénka jsem zahlédla slavnou stavbu - operu. Pak už nás čekal poslední let do Aucklandu. Celní kontrola, které jsem se nejvíc bála, proběhla úplně v pohodě. Sušenky mi nevyhodili:-) Kufry jsme také našly, takže ze mě odpadl stres. Nasedly jsme do shuttle mikrobusu a odjely na náš hostel Silverfern Backpackers, kde na nás v pokoji čekala Pavlína, Lída a Pavel. Daly jsme si konečně sprchu, trochu si odpočinuly a všichni společně vyrazili na večerní procházku. Byla už tma, tudíž chladné počasí, ale stačila mi mikina, což byl oproti ČR nezvyk. Ale místní holky se v klidu promenádovaly v minisukních. Jelikož byla sobota, ulice byly plné lidí mířících na párty. Prošli jsme se k přístavu, ale na Harbour Bridge jsme se nedostali, neboť je pro pěší přístupný jen s průvodcem. Výškové budovy byly hezky osvětlené, ale vyfotit se mi moc nepovedly. Hned jak jsem došla na pokoj, vylezla jsem na palandu a usnula.