První dny v Dunedinu

Už je to přes tři týdny, co jsem v Dunedinu. Strašně rychle tu vše utíká, což je dobře i špatně zároveň. Abych se konečně dostala k psaní aktuálních příspěvků, pokusím se uplynulé zážitky popsat stručně.

 

Dva týdny byly ve znamení přípravného kurzu Prepare for Otago v jazykovém centru, které se nachází u nového stadionu. Kurzu se celkem zúčastnilo 13 studentů (Tomoko a Misa z Japonska, Diem z Vietnamu, Lock z Koreje, Maurizio z Itálie, Christina a Raphael z Německa, Sabrina z Dánska a já, Pavlína, Lenka, Markéta a Lída z ČR). Tenkrát na podzim jsem docela dlouho váhala, zda se na něj mám vůbec přihlašovat. Říkala jsem si, jestli by nebylo lepší využít volný čas k cestování. Nakonec jsem však dala na rady dalších studentů z VŠE, kteří ho dříve s naprostou spokojeností absolvovali. A lepší rozhodnutí jsem udělat nemohla:-) Kurz byl naprosto super, po všech stránkách. Seznámila jsem se s fajn lidmi, procvičila si angličtinu, pořádně se zorientovala v Dunedinu, dostala tipy na dobré stravovací podniky, navštívila řadu hezkých míst a dozvěděla se plno zajímavých informací. Zde je alespoň malý výčet aktivit, co jsme absolvovali:

• výlet firemní dodávkou na Otago Peninsula (krásná příroda, ptáci, vichr, maják), projížďka po Dunedinu (St Clair Beach, Prospect Park, Signal Hill Lookout, Baldwin Street – nejstrmější ulice světa)
• pěší procházka kampusem a centrem Dunedinu
• „morning tea“ v domě naší skvělé učitelky Sonyi (domácí borůvkové muffiny a spousta novozélandského tradičního občerstvení)
• přednáška o smlouvě z Waitangi (1840, dnes se na NZ 6. 2. slaví státní svátek Waitangi Day)
• společná a obohacující konverzační hodina se studenty z pacifických ostrovů (Tonga, Samoa, Kiribati,…)
• psaní eseje, ústní prezentace našich zemí a kultur (oslava nového roku v Koreji, kultura Vietnamu, nonverbální komunikace v Japonsku, charakteristické rysy Dánska,…)
• návštěva centrální knihovny, zdravotního střediska,…
• poslech a zpívání novozélandské hymny, výuka základních slov a frází maorštiny

Signal Hill Lookout - výhled na Dunedin

pohoštění u Sonyi

Kurz končil denně ve 12:30, ale i odpoledne jsme většinou trávili společně, neboť do Dunedinu zatím další studenti nedorazili. Byli jsme společně na pivu v Captain Cook Tavern. Příjemně jsme poseděli, navíc dostali pivo zdarma. Vychytali jsme totiž akci, kdy jsme všichni odeslali sms na jedno číslo a obdrželi kód. Taky jsme se jednou naším autem dopravili k St Clair Beach, kde jsme se prošli po pláži a pak zamířili do venkovního bazénu s vyhřívanou mořskou vodou. Jindy jsme si prohlédli Moeraki Boulders – pláž s kulatými kameny, místo oplývající tučňáky a lachtany/tuleni, Elephant Rocks (kde se snad natáčely některé scény z filmu Narnia – neviděla jsem, tak nemohu posoudit) či město Oamaru známé kamenem/vápencem stejného jména. Z výletů se mi nejvíce líbilo na Tunnel Beach, což byl skutečně ráj na zemi. Byl večer, nikde nikdo. Foukal vítr, kolem zeleň, skály, vlny. Na pláži jsme si dali připravené toasty a nafotili další z řady skupinových fotek. Toto místo nás prostě všechny okouzlilo. Taky jsme si byli v knihovně pustit film v takové soukromé promítací místnosti s pohodlnými gauči. Lenka náhodou vybrala bezvadnou komedii The Man Who Lost His Head, která zachycovala výlet britského chlapíka na Nový Zéland a jeho vtipné setkání s maorskou kulturou. Ten samý den nás na ulici zastavil chlapík v autě a dal nám volné lístky na večerní film v kině. Samozřejmě jsme šli. Jednalo se o předpremiéru Movie 43 (Mládeži nepřístupno). Film to byl opravdu zvláštní, nic podobného jsem dosud neviděla. Chvílemi jsem se doslova válela smíchy, jindy jsem byla totálně znechucená a říkala jsem si, kam až chtějí tvůrci zajít. Když už jsem si myslela, že to vážně přehánějí, přišla ještě víc šokující scéna. Pokud bych za film měla normálně platit, asi bych byla naštvaná. Takhle jsem ale byla ráda, že jsem měla zajímavý zážitek. Každopádně všichni jsme na tom pocitově byli stejně a k filmu se postupně v rozhovorech vraceli ještě i další týden. Dále jsme se sešli na prima party u Pavlíny, nebo v centru na oslavách čínského nového roku (dračí tanec, normální taneční vystoupení, ohňostroj; každý dostal červený nafukovací balonek). Zajímavou akcí byla i přednáška v Otago Museum o zemětřesení, které postihlo Christchurch v únoru 2011. Nejprve měl proslov starosta Dunedinu Dave Cull, který pak předal slovo starostovi Christchurch Bobu Parkerovi. Tento charismatický pán s výbornou angličtinou nás pak podrobněji seznámil s hrozivým zemětřesením, které si vyžádalo 185 lidských životů. Vyprávění okořenil osobními zážitky a historkami. Promítl nám i pár fotek a amatérská videa s otřesnými záběry. Povídání pro nás bylo o to zajímavější, že jsme část zkázy viděly před naším příjezdem do Dunedinu na vlastní oči. Přednáška skončila optimisticky, a to pozitivními vizemi do budoucna.

 

Po čtrnácti dnech byl přípravný kurz za námi a následoval další týden bez školy, ale už trochu plný školních povinností a administrativních záležitostí (procedura zvaná Course Approval, průkaz studenta, uvítací přednáška pro zahraniční studenty). Na druhou stranu byl ale tento tzv. O-week (=orientační týden) stále prázdninový, tudíž nabízel množství nejrůznějších aktivit. Až během tohoto času se naplno projevilo, jak moc je Dunedin studentské město. Studenti totiž dokončili stěhování a začali pařit. Jelikož bydlím v ulici sousedící s Castle Street (tj. „party street“), měla jsem vše před nosem. Nebylo neobvyklé vyjít odpoledne ven a narazit na skupiny opíjejících se studentů, hlasitě hrající hudbu, holky v „party“ oblečení. Spousta party se odehrávala venku, před vchodovými dveřmi. Studenti posedávali venku na gaučích a popíjeli piva. Ráno byly ulice plné střepů, zvratků, propálených gaučů. O pálení gaučů a proskakování střech tu koluje plno historek. Jednou jsem se vracela po půlnoci z posezení v bytě přítele mé mentorky Steph, když jsem zjistila, že moje ulice je totálně zaplněná lidmi, že by i auta měla problém projet. Masových party ani koncertů jsem se nezúčastnila. Akorát jsem si koupila lístek na rugby zápas, což byl fakt zážitek. Ze začátku jsem sice moc nechápala pravidla hry, ale atmosféra mezi fanoušky byla dobrá. Seděli jsme v ZOO – studentské sekci, kde se pořádně fandilo. Přestože jsem byla taky správně oblečená do modré a žluté barvy, náš tým Highlanders prohrál. Po zápase se však zdálo, že to nikomu nevadilo, protože si tak jako tak fandění užili. Tento přístup se mi zamlouvá.

Během O-weeku jsme rovněž měli možnost získat spoustu věcí zadarmo. Samozřejmostí byly propisky a bločky. Dostali jsme i bonbony, lízátka, klíčenku, klobásu, Redbull či barevné sluneční brýle. V jedněch novinách jsme objevili kupon na zdarma donut (koblihu) v pekárně. V Captain Cook jsem bez útraty povečeřela kuřecí burger. Prostě tento týden přál chudým studentům, nebo studentům, co přečerpali svůj rozpočet nákupem přemíry alkoholu:-)