Po osmé hodině jsme vyrazily do Taumarunui, kde jsme začaly nákupem jídla a návštěvou infocentra. Sympatická paní nám zarezervovala trajekt z Wellingtonu do Pictonu, poradila, kde zařídit výměnu oleje a povídala nám o své cestě po Evropě. Asi čtyři roky žila v Anglii, navštívila i ČR a moc ji chválila. Pak jsme si s holkama rozdělily úkoly. Markéta na benzínce zařídila výměnu oleje do auta, já šla chytat free wifi do mekáče, abych nám mohla zarezervovat hostel ve Wellingtonu. Pavlína si koupila lamb burger a celkem si ho pochvalovala. Já jsem kousek taky ochutnala a celkem dobrý. Příště chci ale určitě zkusit kiwi burger, kde má být červená řepa. Dále jsme pokračovaly cestou Forgotten World Highway, která se klikatila v pěkné přírodě a obsahovala plno zajímavých zastávek. Na základě doporučení z infocentra jsme udělaly zastávku u vyhlídky (Nevins Lookout), kde jsme se kochaly zelenými kopečky a pobíhajícími ovcemi, a pak u vodopádů (Mt Damper Falls). Cestou jsme si také udělaly pauzu na odpočívadle na uvaření oběda a od jedné paní dostaly ještě tak z poloviny plnou bombu na vaření. V dohledné době si ji tedy nebudeme muset kupovat:-) Dále naše cesta vedla do Whangamomony, osady, která láká turisty z toho důvodu, že roku 1989 byla vyhlášena nezávislou republikou, má vlastní pasy a volí si prezidenta. Je to taková rarita. Náhodou jsme měly to štěstí, že jsme přijely právě v den oslavy nezávislosti, která se koná každý druhý rok v lednu. Obvykle liduprázdné místo bylo nyní zaplněno turisty, auta parkovala na okraji silnice daleko před vstupem do republiky. Byl teplý letní den, lidi byli v dobré náladě a užívali si bohatý program. Co nás však naprosto šokovalo byl hned první stánek u vstupu. Visela u něj vlajka ČR! Nevěřícně jsme na ni zíraly a smály se. Co to jako má znamenat? Lenka se osmělila a šla se pána zeptat. Chvíli si s ním povídala, další lidi se přidali, smáli se. Tak jsme se taky připojily. A dostaly zdarma pet lahve s vodou, které jsme měly v plánu zakoupit. Prostě šťastný den. Vlajka se vysvětlila tak, že mezi kandidáty na nového prezidenta Whangamomony je prý i jeden Čech. Pán trval na tom, že nás u "naší ambasády" vyfotí. Největší atrakcí pro nás bylo, že jsme u jednoho stánku obdržely razítko do našeho cestovního pasu. Strašně ráda získávám do pasu razítka, navíc tohle bude velký unikát. Prošly jsme se kolem několika domů na okraj, kde nás pobavila kadibudka ve stylu hraničního přechodu. Byly jsme rády, že jsme oslavu republiky stihly a s elánem jsme popojely dál do Stratfordu, města pojmenovaného podle Shakespearova rodiště. Na dramatika zde odkazovaly i názvy ulic (Romeo Street, Juliet Street apod.) či jeho podobizna na autobusové zastávce. Dokonce jsem si všimla, že je na ulicích i osvětlení s jeho obličejem. Z dálky jsme slyšely zvonkohru. Horu Taranaki jsme viděly jen z dálky a v mlžném oparu, přesto jsme zaznamenaly, jak je obrovská (měří 2518 m). Utábořily jsme se v kempu v Haweře, což se později ukázalo jako naprosto nejlepší rozhodnutí. Majitelem byl sympatický pán s jednou nohou, který nám ochotně nabídl svůj stan, abychom se prý nemusely mačkat v tom našem. Nevyužily jsme jeho nabídku, ale bylo to od něj milé gesto. Přebalily jsme věci v autě, postavily stan a v kuchyňce dobíjely mobily a foťáky. Když tu za námi přišla žena majitele, jestli nechceme dezert. S nadšením jsme souhlasily. Za chvilku nám dva kluci přinesli talířky se zmrzlinou a ještě teplým malinovým koláčem. To byla dobrota! Umyly jsme po sobě nádobí a holky ho šly vrátit. Přišly s tím, že jsme pozvány na snídani. Nevěřily jsme svým uším. Tolik štěstí v jeden den? To snad ani není možné. Ale bylo:-)
NEDĚLE 27. 1.
V prádelně jsme si přepraly nějaké oblečení a daly ho sušit na šňůru. Luxus. Pak nás čekala výborná snídaně (zapečený croissant se slaninou a rajčaty) v domě majitelů kempu. Snídaly jsme i s jejich dcerou a sympatickým Kanaďanem, který tu na NZ již nějakou dobu pracuje a momentálně se vyskytuje v Haweře. Povídali jsme si o rozdílnosti kultur, typických pokrmech, cestování apod. Když jsme zmínily, jak jsme nadšení z toho, jak tu jsou všichni milí, otevření a důvěřiví, paní nám nařídila, abychom se po celou dobu na NZ chovaly jako "hot fish", že nás tu nikdo nezná a můžeme si tu pobyt pořádně užít. Máme si její slova pamatovat a řídit se podle nich (její slova se mi později několikrát vybavila a já se podle nich chovala). Dostaly jsme vizitku, prý kdyby byl nějaký problém, můžeme se na ně obrátit jako na novozélandskou rodinu. To bylo od nich milé:-) Udělaly jsme společné foto, od Kanaďana dostaly kontakt na couchsurfera v Queenstownu a vyrazily na cestu. Zastavily jsme se na pláži Patea Beach, kde byla dvě mola, černý písek a plno rybářů. Pak jsme popojely na další pláž Waiimu Beach, kde byly i sprchy a kemp. Zaujaly mě mušle ve tvaru trojúhelníku a poletující bělásci kontrastující s černým pískem. Voda byla studená, avšak Pavlína s Lenkou do ní na krátký okamžik vlezly. Tohle mě tu na NZ štve. Může být klidně přes 30 stupňů, ale moře bude stejně strašně studené. Dalším cílem bylo najít odpočívadlo, kde bychom se najedly. Jely jsme celkem dlouho, ale vyplatilo se nám to. Rozložily jsme deku pod velkým stromem s nádhernými šiškami, zaposlouchaly se do zpěvu ptáků, uvařily si těstoviny s bazalkovým pestem a odpočívaly. Nic než klid a pohoda. Po chvíli kolem nás pochoduje kohout, taky mi nějaký pták hodí trus na svetr. Ale náladu mi to zkazit nemohlo. Stanovat jsme se chystaly kousek od Wellingtonu. Našly jsme si pěkné místečko v lesíku nad parkovištěm, v těsné blízkosti kempu, což byla trochu troufalost. Stan jsme chtěly postavit až za tmy, tak jsme se šly zatím projít. Vylezly jsme na kopec, odkud byl hezký výhled na rodinné domky a moře. Užívaly jsme si idylu a probíraly všechno možné. V autě jsme si pak daly toasty. Když tu jsme se náhle začaly navzájem stresovat (podotýkám, že já se neúčastnila), jak je lesík nebezpečný a co všechno by se nám v něm mohlo stát. Nebo by nám mohli vykradnout kufr a co bychom pak dělaly. No, ke konci jsem byla celkem vystresovaná i já. Rozhodly jsme se situaci vyřešit tak, že dvě holky budou spát v autě, dvě v lesíku. Přihlásila jsem se dobrovolně na lesík a doufala jsem, že se ke mně přidá Lenka, což se stalo. Stavět stan za tmy nebylo moc příjemné, všude kolem byly stíny a hlavně komáři! Taky jsme světlem baterky vyplašily ptáky, kteří začali poletovat sem a tam. Připadaly jsme si jako ve voliéře. Taky podle toho náš stan druhý den ráno vypadal. Ozdobený ptačím trusem ze všech stran:-) Pochopily jsme, proč se NZ říká "ptačí ostrov". Ale hlavně, že jsme dobrodružnou noc ve zdraví přežily. A byl to pořádný punk:-)
PONDĚLÍ 28. 1.
Vrátily jsme se na parkoviště k holkám, které nám vyprávěly své zážitky. Prý k nim přišla nějaká paní, což je dost vyděsilo. Nabídla jim, že se kdyžtak mohou jít k ní domů osprchovat. Na papírek jim napsala svou adresu. Tady jsou lidi fakt hrozně milí a nápomocní. Po snídani vyrážíme do Wellingtonu. Ze začátku je velká zácpa, lidé zřejmě míří do práce, tak jedeme krokem. V pohodě nalézáme náš hostel Trek Global. Můžeme se vysprchovat, ale check in je až ve dvě hodiny. Jako v novém těle vyrážíme do muzea Te Papa Tongarewa, které se nachází přímo u vody. Máme pár minut do otevíračky v 10 hodin, tak se zabavujeme v souvenir shopu. Vstupné do muzea je dobrovolné, stejně jako v Aucklandu. Muzeum je však mnohem větší a pro nás více nepřehledné. Jinak obsahuje víceméně ty stejné expozice. Simulace zemětřesení je však zde silnější. Novinkou pro nás byly kostry velryb, delfínů a dalších živočichů, 3D film z podmořského světa a část věnovaná přistěhovalcům. Na vodě bylo několik šlapadel, slunce svítilo, promenáda byla plná turistů i místních, prostě pravá letní atmosféra. Na oběd jsme zamířily zpět do hostelu, kde jsme kultivovaně snědly rýži s masovou konzervou. Pak jsme si odnesly věci na pokoj a vyrazily zpět do centra Wellingtonu. Pospíšily jsme si, takže jsme v 15 hodin stihly prohlídku novozélandského parlamentu, která byla opět zdarma a byla hodně zajímavá. Navíc jsme měly super staršího průvodce. Zajímavé je, že na NZ nemají horní komoru. Po této prohlídce jsme zamířily kolem Cathedral of St Paul k staré katedrále sv. Pavla o kus dál, která je celá ze dřeva. Podél vody jsme dorazily k místu, odkud vyplouvají trajekty, přešly jsme přes řezbářsky ozdobený most City-to-Sea Bridge, prohlédly si kovové palmy nikau a náměstí Civic Square, nad kterým se vznáší stříbrná koule s kapradím. Pak jsme se zašly podívat do infocentra, abychom obdržely informace týkající se národního parku Abel Tasman, kam jsme měly namířeno v příštích dnech. Poté jsme se vrátily na hostel pro notebooky a zamířily k muzeu, kde je free wifi. Cestou jsme se zastavily ve speciálním obchodě, kde lze zakoupit alkohol. Vybraly jsme si nejlevnější víno za 9 NZD. Pak se stala věc, co nás šokovala. Na přechodu nám svítila červená, vedle nás postávala holka, která v plastové krabičce nesla šlehačkové zákusky. Měla toho v rukou opravdu hodně, tak se jí muž stojící vedle vtipně zeptal, jestli nechce pomoct. A ona se usmála a řekla, že jo. On se zarazil, zeptal se, jestli to myslí vážně. Ona ho ubezpečila, že jo, tak si jeden dezert vzal. U muzea jsme seděly na lavičce, pily víno, psaly emaily a zarezervovaly si kempy na našem plánovaném treku v NP Abel Tasman. Mezitím k nám přišel jeden z těch Čechů (Michal nebo Honza, pořád si je pletu), se kterými jsme se seznámily v Tongariru. Věděly jsme, že je ten den taky ve Wellingtonu, ale že se potkáme, to byla náhoda. Po čase jsme se rozloučily, holky se ještě šly projít do města, nám byla zima, tak jsme šly na hostel.
PONDĚLÍ 28. 1.
Vrátily jsme se na parkoviště k holkám, které nám vyprávěly své zážitky. Prý k nim přišla nějaká paní, což je dost vyděsilo. Nabídla jim, že se kdyžtak mohou jít k ní domů osprchovat. Na papírek jim napsala svou adresu. Tady jsou lidi fakt hrozně milí a nápomocní. Po snídani vyrážíme do Wellingtonu. Ze začátku je velká zácpa, lidé zřejmě míří do práce, tak jedeme krokem. V pohodě nalézáme náš hostel Trek Global. Můžeme se vysprchovat, ale check in je až ve dvě hodiny. Jako v novém těle vyrážíme do muzea Te Papa Tongarewa, které se nachází přímo u vody. Máme pár minut do otevíračky v 10 hodin, tak se zabavujeme v souvenir shopu. Vstupné do muzea je dobrovolné, stejně jako v Aucklandu. Muzeum je však mnohem větší a pro nás více nepřehledné. Jinak obsahuje víceméně ty stejné expozice. Simulace zemětřesení je však zde silnější. Novinkou pro nás byly kostry velryb, delfínů a dalších živočichů, 3D film z podmořského světa a část věnovaná přistěhovalcům. Na vodě bylo několik šlapadel, slunce svítilo, promenáda byla plná turistů i místních, prostě pravá letní atmosféra. Na oběd jsme zamířily zpět do hostelu, kde jsme kultivovaně snědly rýži s masovou konzervou. Pak jsme si odnesly věci na pokoj a vyrazily zpět do centra Wellingtonu. Pospíšily jsme si, takže jsme v 15 hodin stihly prohlídku novozélandského parlamentu, která byla opět zdarma a byla hodně zajímavá. Navíc jsme měly super staršího průvodce. Zajímavé je, že na NZ nemají horní komoru. Po této prohlídce jsme zamířily kolem Cathedral of St Paul k staré katedrále sv. Pavla o kus dál, která je celá ze dřeva. Podél vody jsme dorazily k místu, odkud vyplouvají trajekty, přešly jsme přes řezbářsky ozdobený most City-to-Sea Bridge, prohlédly si kovové palmy nikau a náměstí Civic Square, nad kterým se vznáší stříbrná koule s kapradím. Pak jsme se zašly podívat do infocentra, abychom obdržely informace týkající se národního parku Abel Tasman, kam jsme měly namířeno v příštích dnech. Poté jsme se vrátily na hostel pro notebooky a zamířily k muzeu, kde je free wifi. Cestou jsme se zastavily ve speciálním obchodě, kde lze zakoupit alkohol. Vybraly jsme si nejlevnější víno za 9 NZD. Pak se stala věc, co nás šokovala. Na přechodu nám svítila červená, vedle nás postávala holka, která v plastové krabičce nesla šlehačkové zákusky. Měla toho v rukou opravdu hodně, tak se jí muž stojící vedle vtipně zeptal, jestli nechce pomoct. A ona se usmála a řekla, že jo. On se zarazil, zeptal se, jestli to myslí vážně. Ona ho ubezpečila, že jo, tak si jeden dezert vzal. U muzea jsme seděly na lavičce, pily víno, psaly emaily a zarezervovaly si kempy na našem plánovaném treku v NP Abel Tasman. Mezitím k nám přišel jeden z těch Čechů (Michal nebo Honza, pořád si je pletu), se kterými jsme se seznámily v Tongariru. Věděly jsme, že je ten den taky ve Wellingtonu, ale že se potkáme, to byla náhoda. Po čase jsme se rozloučily, holky se ještě šly projít do města, nám byla zima, tak jsme šly na hostel.
Žádné komentáře:
Okomentovat