V místním infocentru jsem nakoupila pohledy. Pak jsme měly dost volného času, neboť nám jel vodní taxík až v 11 hodin. Spočítaly jsme, že jsme celkově na treku ušly 37,1 km, což je docela slušné:-) Nakonec jsme jely konkurenčním taxíkem Aqua Taxi, protože náš Water Taxi byl plně naložen. Seděla jsem s Lenkou vepředu u řidiče, kde byly nárazy do vln intenzivně cítit, takže se mi chvílemi i dělalo špatně. Ale jinak to byla paráda. Pofukoval vítr, moře šplouchalo, měly jsme hezké výhledy na místa, kterými jsme předešlé dny putovaly. Největší zážitek nastal po příjezdu do Marahau, kde náš řidič vyskočil, zapojil náš taxík k traktůrku, do kterého si sedl a vyvezl nás tak na souš, skoro až k našemu parkovišti. U toho měl nasazená vtipná sluchátka a vypadal fakt roztomile. Naše auto jsme nalezly v pořádku, takže se nám ulevilo. Shodly jsme se, že to byl bezva výlet. Pak jsme vyrazily do Nelsonu, kde jsme doplnily zásoby v Countdownu. Lenka chtěla u pokladny zaplatit víno, kterým jsme hodlaly oslavit naše cestování, jenže nám nedošlo, že po nás budou chtít pas. Občanka, řidičák, ani ISIC jim nestačil. Nabídla jsem se tedy, že to víno zaplatím já, protože já u sebe pas měla. V tom nám však prodavačka začala vysvětlovat, že takto to na NZ nefunguje, že se dokladem musí prokázat celá skupina. Naštvalo nás to. Prostě to tu v tomto ohledu funguje dost jinak než v ČR. Zastávku na oběd jsme si udělaly opět na odpočívadle u Pelarus river. Pak následovala siesta, během které jsem si četla průvodce. Nocovaly jsme před Kaikourou, kousek od moře, ke kterému jsme se ještě večer šly projít. Na pláži byl černý písek a plno ptáků. Dívaly jsme se do vody a na oceán. Přesně na tomto místě by se nám hodilo to víno...
SOBOTA 2. 2.
Posnídaly jsme toast s marmeládou, rozvěsily plachtu od stanu na uschnutí a šly se s Lenkou znovu projít na pláž. Oproti večeru byly větší vlny a zima, tak jsme brzy vyrazily do Kaikoury. Na zastávce Ohau Point jsme si společně s dalšími turisty fotily tuleně/lachtany (v AJ: seals, já pořád tato zvířata nerozeznám:-)), kterých bylo na balvanech opravdu hodně. Dospělí jedinci se líně rozvalovali, zatímco jejich mláďata roztomile hopsala kolem nich. Pak nás čekala cesta do Christchurch, při které jsme jednou zastavily kvůli jídlu na odpočívadle. Ve městě jsme strávily asi tři hodiny. Zaparkovaly jsme u botanické zahrady a vydaly se pro radu do infocentra. Obdržely jsme mapu a tipy, co navštívit. Protože byl teplý letní den, byla nám doporučena projížďka po řece, ale vzhledem k našim finančním možnostem jsme ji oželely. Ani do Canterbury muzea, kde se vstupné neplatilo, jsme nešly. Chtěly jsme být radši venku a užívat si sluníčka. Zblízka jsme měly možnost vidět zkázu, kterou zde způsobilo zemětřesení v únoru 2011. Stále nebyly ruiny uklizené, všude byly zátarasy, plno ulic zůstalo zavřených. Nejsmutnější pohled byl na zničenou katedrálu, která pro mě byla typickým symbolem Christchurch a figurovala snad na každé pohlednici. Dále katastrofu odneslo náměstí Cathedral Square či malebná ulice New Regent Street. Nejintenzivnější smutek jsem však zažila později na pamětním místě, které bylo věnováno obětem pohromy. Mohly jsme si tam přečíst doplňující informace a hezkou modlitbu a prohlédnout si dočasnou výstavu 185 bílých židlí různých tvarů a materiálů, které znázorňovaly rozdílnost a jedinečnost každé oběti. Byly mezi nimi i malé židličky, což jsem snášela ještě hůř. Abych se moc nepitvala v tragédii, pokročím s vyprávěním o kus dál. V městské knihovně jsme chytily free wifi, tak jsme zjistily, jak se v Dunedinu dostaneme k Accommodation Office. Pak jsme nakupovaly suvenýry a prošly se novou obchodní čtvrtí, která je originální a svěže barevná, neboť obchůdky jsou postavené z lodních kontejnerů. V jiné části má zase stát nová katedrála vytvořená z kartonů. Město se hodlá zaměřit na svou budoucnost a má za cíl být originální a inspirativní. Cestou k autu jsme viděly Bridge of Remembrance, řeku Avon a znovu botanickou zahradu, založenou již r. 1863. Pak jsme se ještě zastavily na benzínce a v supermarketu. Na prvním odpočívadle jsme zaparkovaly, najedly se a popily víno Sauvignon Blanc, které se nám již povedlo zakoupit bez problémů. Ještě jsme natáhly fotky do Markétina noťasu a šly spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat