Cestujeme po jižním ostrově - část první

ÚTERÝ 29. 1.

Vstáváme v 6 hodin, abychom stihly náš trajekt v 8 hodin. Markéta jako řidička bravurně zvládá následovat instrukce Černocha, který nám ukazuje, kam zajet a kde zaparkovat. Na trajektu sedíme úplně nahoře, vítr fouká, ale je celkem teplo. Naposledy fotíme Wellington a těšíme se na jižní ostrov. Asi po třech hodinách zakotvujeme v Pictonu, chvíli relaxujeme pod palmami, pak míříme do infocentra. Zarezervovaly jsme si vodního taxíka na náš trek v NP Abel Tasman. Není to totiž okruh, takže musíme zpáteční cestu absolvovat buď vodním taxíkem, nebo na kajaku (což je mnohem dražší). Poté na odpočívadle obědváme kuskus s tuňákem a kukuřicí a jdeme se projít k řece. Ve městě Nelson zastavujeme jen proto, abychom nabraly benzín a nakoupily v Countdownu. Potěší nás, že mají super akci na müsli tyčinky. Cenově tak vycházejí stejně jako v ČR, a tak si bereme hned několik krabic. Ještě se nám na treku budou hodit. Kempujeme pár kilometrů před Marahau. Před spaním si připravujeme věci na naši túru.

 

STŘEDA 30. 1.

Vstáváme brzy, protože slyšíme, jak auta troubí a nevíme, jestli troubí na nás nebo ne. V infocentru Marahau ukazujeme voucher na water taxi a je nám vysvětleno, kde zaparkovat auto. Pak se vydáváme na trasu. Holky si ještě zašly do kempu doplnit vodu. Šly jsme po pěkné, zpevněné cestě, po rovince, což bylo příjemné. Po chvíli jsme se rozdělily, já šla vzadu s Lenkou. Ze začátku jsme se zastavovaly na každé vyhlídce a odbočce, ale pak jsme to musely oželet. Přeci jen nás čekalo 20 km a začala se blížit doma oběda, takže jsme nechtěly, aby na nás musely holky čekat a umírat hlady. Cestou jsme potkávaly další batůžkáře a navzájem jsme se vždycky pozdravili. Taky jsme potkaly dva Čechy, ale byli tak zabraní do rozhovoru, že nepostřehli, že jim říkáme "ahoj" a automaticky odpověděli "hi":-) Nejvíce mě překvapovalo, jak se měnila příroda. Chvíli jsme šly pěšinou s jehličnany, o kus dále buší/pralesem. S holkami jsme se setkaly v Anchorage, kde bylo plno lidí (někteří tam byli dovezeni vodním taxíkem). Uvařily jsme si těstoviny s makrelou a omáčkou, což bylo opravdu dobré a nebylo to jen tím, že jsme ve 14 hodin, navíc po pohybu, měly hlad. Za chvíli si k nám přisedl Honza, ten Čech, co nás furt špehuje:-) Prostě se vždycky někde u nás objeví. Tak jsme si zase vyměnili zážitky a rozloučili se. On šel opačným směrem než my. Po jídle jsme se šly bosy projít po pláži. Moře bylo krásně čisté, průhledné. Pak jsme se opět daly do pohybu a vydaly se na k Bark Bay, kde jsme měly zaplacené místo na stanování. Chtěly jsme jít o něco málo kratší trasou, proto jsme se do Torrent Bay musely brodit vodou. Nenastal totiž ještě úplný odliv. Nejprve jsme měly strach z malých krabíků, kteří nám běhali pod nohama. Ale na druhou stranu se mi líbilo, že voda byla hezky osvěžující a takto to bylo větší dobrodružství. Chvíli jsme taky musely jít v bahně, což ještě šlo, ale místy jsme musely šlapat i po mušlích, což docela bolelo. V jednu chvíli jsme měly vodu docela vysoko, musela jsem si co nejvíc vyhrnout kraťasy. Když jsme dorazily na druhý břeh, osušily a očistily jsme si nohy a já si všimla, že jsou na zábradlí položené tři krásné mušle. Přesně ten typ, který jsem si vždycky přála najít. Nakonec jsem si jednu vzala. Další kus cesty nám rychle ubíhal, neboť jsme hrály hru na hádání filmových postav. Na trase mě ještě zaskočil lanový most přes Falls River. Když jsem ho spatřila, myslela jsem si, že mě trefí. Dřív jsem si myslela, že bych lanový most nikdy nepřešla, ale tady jsem neměla na výběr. Takže jsem sebrala veškerou odvahu a nakonec si to docela i užila. Líbí se mi překonávání překážek a posouvání vlastních hranic a cestování k tomu přímo nutí:-) Kousek před závěrem jsme se s Lenkou ještě vydaly na vyhlídku. Byla to zacházka, navíc do kopce, ale vyplatila se. Na krásném místě na nás čekala lavička. Pokochaly jsme se výhledem na moře a spěchaly za holkami do Bark Bay, abychom postavily stan za světla. Šla jsem se ještě projít na pláž a pak jsem ji náhodou našla. Přesně tu mušli, co jsem chtěla. Přišlo mi to jako znamení. Dneska mi prostě byla souzená tak jako tak:-) Byla jsem v sedmém nebi a vzpomínala na domov. Usínaly jsme ve stanu přímo u pláže, takže jsme za hlavami slyšely šplouchání moře.

ČTVRTEK 31. 1.

Po snídani jsme vyrazily na putování. Cesta byla hlavně z počátku o dost náročnější (z kopce do kopce) než ve středu. Kilometry nám ubíhaly pomalu. Markéta šla tentokrát opět sama vepředu. Měla své tempo a nechtěla se přizpůsobovat. Několikrát jsme šly po pláži a mě neustále fascinovalo množství medůz vyplavených na písku. Nikdy jsem vlastně medůzu neviděla a tady jich bylo tolik najednou! Opravdové dobrodružství nastalo za Onetahuti Beach, kde jsme očividně nestihly odliv, tak jsme musely pokračovat bez bot docela dlouhou dobu a ne příliš příjemných terénem (v bahně, po kamenech, po kládě). Stále jsme doufaly, že už tam brzy budeme a že tam na nás Markéta bude čekat. Byly jsme celkem unavené a hladové, navíc Pavlína měla oteklý kotník. Když jsem konečně uviděla ceduli s nápisem Awaroa, byla jsem fakt šťastná. Před námi byla překrásná laguna s průzračnou vodou a uprostřed na břehu "hut", tedy ubytovna pro turisty, jejímž správcem je Department of Conservation. K jídlu jsme si daly rýži s fazolemi. Bylo kolem druhé hodiny a my jsme zde měly strávit asi čtyři hodiny, než nastane odliv, tudíž naše šance, jak se dostat na druhou stranu, kde trasa pokračuje. Lepší místo na relaxaci jsme si vybrat nemohly. Byly jsme zde samy. Prostě idylka. Na takovém místě bych chtěla mít chatu. Dokonce zde byla studená sprcha, zakrytá křovím, takže poskytovala soukromí. Bylo to příjemné osvěžení. Pak jsem se procházela po pláži, psala deník, četla si zdejší brožuru o NP Abel Tasman, zapsala se do návštěvní knihy a umyla hrnec. Společně jsme pozorovaly, jak voda pomalu ubývá, ale stále jsme nevěřily, že sestoupí o tolik, abychom se mohly v pohodě přebrodit na druhou stranu. Když z druhé strany přišel pán, vyzvídaly jsme, jaké to bylo a kam až mu voda sahala. Řekl, že to bylo v pohodě. Vyčkaly jsme tedy ještě do šesti a pak jsme šly na věc. Až na jeden úsek nám voda sahala maximálně po kolena. Horší bylo chodit po mušlích, to byla hodně bolavá masáž. Další úsek cesty jsme šly lesem, kde se cesta klikatila v kopcích. Na jedné pláži v Goat Bay jsme potkaly jeden pár (zřejmě z jižní Evropy), se kterým jsme si chvilku povídaly. Oni měli namířeno do Waiharakeke Bay, my opačním směrem do Totaranui. Nejhorší úsek jsme měly před sebou. Samé vyčerpávající serpentiny. Nejprve dlouho do kopce, pak prudce z kopce. Do kempu jsme došly značně unavené. Postavily jsme stan, daly si pořádnou sprchu a okamžitě usnuly.