Cestujeme po severním ostrově - část první

ÚTERÝ 22. 1.

Z hostelu jsme zamířily k aucklandskému akváriu (Kelly Tarlton's Sea Life Aquarium), kam se chtěly holky podívat. Já jsem se však rozhodla pro procházku po pláži, jelikož jsem podobných akvárií viděla už dost, a to i v zahraničí. Když jsem se z legrace zeptala Markéty, jestli se nejvíc těší na žraloky, úplně zbledla a řekla nám, že z nich má silnou fóbii a že jí nedošlo, že v akvárku taky budou. Rozhodla se tedy jít na pláž se mnou. Opalovaly jsme se na lavičce, povídaly si a fotily si moře. Bylo opravdu vedro, takže jsem se chtěla jít převléknout do plavek a zkusit si zaplavat. Jenže to už mě prozváněla Lenka, že akvárko prošly a čekají na nás na parkovišti. Koupání jsem tedy nechala na jindy. Alespoň jsem však do moře vlezla po kolena. Dalším cílem byl poloostrov Coromandel. Cestou po pobřeží, která byla plná prudkých zatáček, jsme mířily do města Thames. Místo nám připadalo jako z divokého západu. Došly jsme si na WC - stále nás nepřestalo udivovat, že jsou všude veřejné toalety, navíc zdarma a s toaletním papírem a mýdlem. Proč to takhle nemůže fungovat i u nás?! Dále naše jízda pokračovala přes Tapu do Coroglen. Jely jsme krásnou kopcovitou přírodou, přišlo nám, že jsme najednou v úplně jiné zemi, snad v Jižní Americe a tamějším pralese. Musím zde veřejně pochválit Pavlínu, která náročné řízení v serpentinách zvládla na jedničku:-) Poté jsme začaly hledat nocleh, neboť se blížil večer. Všude možně byl zákaz kempování, tak jsme byly nuceny zajet do pěkného (ale ne zrovna levného kempu) u Cooks Beach. Uvařily jsme si těstoviny s bazalkovým pestem. Před námi byla první společná noc v našem novém stanu.  

 

STŘEDA 23. 1.

Snídaly jsme velkolepě - čokoládové muffiny, opečený toastový chléb s malinovou marmeládou či burákovým máslem. Poté jsme se šly projít na pláž (Cooks Beach). Brouzdaly jsme se ve vodě, sbíraly mušle, kochaly se pohledem do okolí. Došly jsme až ke skále, u které jsme udělaly společné foto. Následně jsme se vrátily pro auto a popojely k městečku Hahei, kde jsme načepovaly benzín a vydaly se na výlet k jedné z "must see" Nového Zélandu - k vápencovému skvostu Cathedral Cove. Po patnácti minutách chůze nám došlo, že jsme zaparkovaly na vzdálenějším parkovišti. Nicméně jsme minuly sympatické staříky, což nám dodalo energii. Od tohoto parkoviště nás od pláže dělilo dalších 45 minut chůze. Bylo neskutečné horko (na tomto výletu jsem si dokonce spálila nos, uši i pěšinku na hlavě), ale motivovány pochvalami Cathedral Cove ze všech stran a omámeny dechberoucími výhledy na moře, jsme neměly šanci naříkat. A námaha, jak už to tak bývá, stála za to! Místo to bylo opravdu kouzelné a přála bych každému, aby se sem mohl podívat. Bosy jsme prošly jakýmsi tunelem v jeskyni, který rozděluje pláž na dvě části, a mohly si tak jeskyni vyfotit z druhé strany. Kochala jsem se mořem a myslela na všechny blízké, kterým by se tu také líbilo. Mohla bych zde strávit hodiny a jen bych užasle pozorovala nádheru kolem sebe. Bohužel jsme musely popojet dále. Další zastávkou byla Hot Water Beach, populární písečná pláž známá pro své termální prameny vyvěrající v písku. Když je odliv a ten správný čas, lidé si sem s rýčem chodí vyhloubit vlastní bazének s teplou vodou, ve kterém pak relaxují. My jsme však nepřijely v ten správný okamžik. Zato jsme lenošily ve stínu na dece. Taktéž jsme si pod stromy na vařiči připravily červenou čočku s rajčatovým protlakem, což pro nás v tu chvíli představovalo neskutečnou lahodu:-) Líbí se mi, jak se člověku mění preference a postoje, když má opravdu hlad. Zaujalo mne, že se lze v moři koupat jen v úseku vymezeném dvěma vlajkami. Jinde je to nebezpečné. Ve vodě moc lidí nebylo, jen surfaři v neoprenu. Další část cesty směrem k městu Rotorua jsem řídila já. Poprvé v životě jsem si tedy vyzkoušela řídit vlevo, ve vozidle s automatem. Jaká to byla pohoda nemuset řadit rychlost:-) V Tauranze jsme docela bloudily, až jsme požádaly o pomoc dvě individua - možná bezdomovce/gamblery. Bylo jim těžko rozumět, ale byli ochotní. Každopádně se ukázalo, že nám nakonec dobře poradili. Po chvíli jízdy jsme se chystaly najít místo k přespání. Jenže jsme najely dost kilometrů a příhodné místo nikde. Pozemky byly oplocené, všude samé cedule upozorňující na soukromý majetek.  Začalo se stmívat. Do drahého kempu jsme už jet nechtěly. Taky jsme byly poměrně unavené. Rozhodly jsme se tedy na prvním odpočívadle přespat v autě, hned vedle silnice. Pro někoho to byla první noc v autě v životě, takže celkem dobrodrůžo. Spalo se mi celkem dobře, jen jsem se několikrát vzbudila, abych změnila polohu.