Moje bydlení

Bydlím v tzv. Uniflats, které spravuje univerzita. Tato varianta ubytování se zdála jako nejvýhodnější a nejlevnější. Náš domek se nachází na Cumberland Street naproti benzínce a sousedí s Castle Street, což je vyloženě "party street". Je fajn, že to odsud mám asi 10 až 15 minut pěšky do školy, o trochu déle trvá cesta do centra. Po Dunedinu se pohybuji pěšky (až na pár výjimek, kdy jedeme na výlet či velký nákup autem). Pokud mám hodně akční den, nachodím celkem dost kilometrů tam a zpátky. A to se mi líbí. Neztrácím čas v MHD jako v Praze, jsem na vzduchu a mám pohyb.

 

Náš domek se skládá z pěti pokojů, chodby, kuchyně, koutku s gauči, dvou koupelen a malé prádelny. Máme dvoje uzamykatelné vchodové dveře plus jedny prosklené vedou z kuchyně na náš dvorek, kde sušíme prádlo. V mém pokoji se nachází manželská postel, psací stůl se šuplíky, nástěnka, židle, dvě skříně a nefunkční krb (cíleně nefunguje, aby prý studenti nezničili dům). Nejprve jsem byla z ubytování mírně zklamaná, protože jsem viděla domy svých kamarádek, které byly prostornější a lépe vybavené (větší lednice, televize v kuchyni, obývací pokoj atd.). Některé jiné pokoje mají i lampičku, ramínka ve skříni, zrcadla, skříň navíc apod. Přišlo mi nespravedlivé, že všechny platíme stejný nájem za rozdílnou úroveň. Postupem času jsem se s tím však smířila, vzpomněla si, jak vypadají různé koleje a byla ráda, že mám tak hezké bydlení. Nic mi tu nechybí, navíc jsem tu jen do června. Jediná věc, která mi momentálně vadí na mém pokoji, je pouze jedno okno, tj. mám tu věčně tmu a musím svítit. Nejde mi sem ani světlo, ale ani teplo. Kamarádky obývající pokoje se třemi i více okny mají opačný problém - v jejich pokoji je pořád vedro. Takže všechno má své výhody i nevýhody. Jen jsem zvědavá, jak v mém extrémně chladném pokoji přečkám zimu. Novozélandské domy totiž nemají centrální topení a vůbec nejsou tepelně izolované. Prostě lidi v zimních měsících spí v několika vrstvách oblečení, pod třemi dekami, nejlépe s vyhřívanou dekou "electric blanket". Ale já jsem, doufejme, dobře vybavená (pletené ponožky od babičky, svetr, spacák, rukavice, čepice), tak snad to půjde.

 

Na spolubydlící mám celkem štěstí. Bydlím s třemi Američankami a jednou "kiwi", tj. Novozélanďankou. S kiwi Catherine jsem tu bydlela sama těch prvních 14 dní, takže o ní toho vím nejvíc. S ostatními se zatím ještě tolik neznáme, protože se celkem v domě míjíme. Ale jsou i chvíle, kdy se všechny slezeme v kuchyni a povídáme si. Jsem ráda, že jim většinou dobře rozumím, protože kvůli mně tempo konverzace rozhodně nezpomalují. Jen mi neustále opakují, jak dobře umím anglicky. No, to radši nebudu komentovat:-) Od příštího týdne rozjíždíme společné večeře, tj. prozatím každé pondělí budeme po dvojicích připravovat jídlo i pro ostatní. Jsem ráda, že nejdu na řadu jako první, takže mám čas promyslet si své menu:-)

 

náš domek - při přiřazování ubytování určitě věděli, že mám ráda růže:-)



Několik zajímavých poznatků o Novém Zélandu

Zavedla jsem si seznam, kam si zapisuji postřehy o NZ, co mě zde překvapilo, zarazilo, potěšilo apod. Určitě se do konce mého pobytu seznam ještě rozšíří, stejně jsem se ale rozhodla napsat sem pár postřehů již teď.

 

Novozélanďani jsou hodně důvěřiví a poctiví, což se projevuje např. takto:

• jsou zde otevřené poštovní schránky bez zámku
• spousta domů nemá oplocenou zahradu
• na některých turisticky atraktivních místech Vám nikdo nepřijde zkontrolovat, zda máte platnou vstupenku do objektu
• u silnice si můžete zakoupit ovoce, přičemž na místě je ponechána kasička a uvedená částka, která se má zaplatit, zřejmě toho nikdo nezneužívá a poctivě platí
• místní lidé se k turistům chovají hezky, zajímají se o ně, jsou nápomocní, nemají z nich strach, klidně se Vám tedy může stát, že Vás pozvou k sobě domů na jídlo či nocleh.

Celkově jsou místní obyvatelé hodně milí, usmívají se, více si užívají života, snadno se s někým dají do řeči. Dále mě potěšilo, že v supermarketech Vám nákup do igelitek narovná pokladní, Vy se o to nemusíte starat. Jiným pozitivem je i vstup do muzeí, který je většinou založen na bázi dobrovolného příspěvku (alespoň takto to funguje ve Wellingtonu, Aucklandu i Dunedinu). Každý tedy zaplatí, kolik uzná za vhodné. ČR by se dále mohla inspirovat a vylepšit kvalitu turistických informačních center, která tu jsou fakt dobrá. V Aucklandu mě taky překvapilo velké množství semaforů, asijští imigranti za přepážkami, absence zeber na přechodech. Úsměvný je dále fakt, že i dálnice zde má pouze jeden proud v každém směru, moc provozu tu totiž není. Pak jsme taky uvítaly množství odpočívadel u silnic a spoustu veřejných toalet (které jsou zdarma a vždy je na nich toaletní papír, mýdlo, příp. i osuška na ruce). Zarazilo mě i množství lidí, kteří se i po městě pohybují naboso.

 

Zatím jsem přišla pouze na jednu trochu negativní věc. Je zde přísná kontrola věkové hranice pro pití alkoholu. Jak jsem již dříve psala, při koupi lahve vína v supermarketu se musím prokázat cestovním pasem, jiný doklad mi jako cizincovi neprojde. Zarazilo mě i to, že při vstupu do hospody ho taktéž musím ukazovat, i když bych tam chtěla jen posedět s džusem. Pokud se neprokážete, nesmíte vůbec vstoupit. Pak jsou zde taky vyznačené venkovní zóny, kde se pít nesmí. Ve Wellingtonu jsme si třeba musely koupit víno ve speciálním Liquor Shopu a nést ho v papírovém sáčku. Takhle mi to stejně přijde nápadné, tak v tom moc smysl nevidím. Alkoholu se však týká i jedna kladná věc. Na našem kampusu existuje funkce "campus watch" (kterou zastávají muži i ženy) a mezi popis práce spadá např. pochůzky po kampusu a kontrola venkovních párty, péče o opilé studenty (doprovodí je domů, druhý den přijdou zkontrolovat, zda jsou v pořádku).

 

Rozdíly ve škole spatřuji zatím v tom, že je zde kladen mnohem větší důraz na samostudium, píše se hodně průběžných esejí, vyučující se oslovují jen křestním jménem, studenti hojně využívají knihovny a studovny (což je oproti naší VŠE dost nezvyk). Na většině cvičení se nedělá docházka:-) Po kampusu jezdí plno studentů na skateboardech. Ve škole je spousta sedaček, dobré zázemí pro studenty - mikrovlnky apod. A taky má naše univerzita plno Clubs and Societies (asi 100), takže si člověk může dle libosti vybrat, kam se zařadí, popř. si založit vlastní volnočasový klub.

 

Novozélandská hymna

První dny v Dunedinu

Už je to přes tři týdny, co jsem v Dunedinu. Strašně rychle tu vše utíká, což je dobře i špatně zároveň. Abych se konečně dostala k psaní aktuálních příspěvků, pokusím se uplynulé zážitky popsat stručně.

 

Dva týdny byly ve znamení přípravného kurzu Prepare for Otago v jazykovém centru, které se nachází u nového stadionu. Kurzu se celkem zúčastnilo 13 studentů (Tomoko a Misa z Japonska, Diem z Vietnamu, Lock z Koreje, Maurizio z Itálie, Christina a Raphael z Německa, Sabrina z Dánska a já, Pavlína, Lenka, Markéta a Lída z ČR). Tenkrát na podzim jsem docela dlouho váhala, zda se na něj mám vůbec přihlašovat. Říkala jsem si, jestli by nebylo lepší využít volný čas k cestování. Nakonec jsem však dala na rady dalších studentů z VŠE, kteří ho dříve s naprostou spokojeností absolvovali. A lepší rozhodnutí jsem udělat nemohla:-) Kurz byl naprosto super, po všech stránkách. Seznámila jsem se s fajn lidmi, procvičila si angličtinu, pořádně se zorientovala v Dunedinu, dostala tipy na dobré stravovací podniky, navštívila řadu hezkých míst a dozvěděla se plno zajímavých informací. Zde je alespoň malý výčet aktivit, co jsme absolvovali:

• výlet firemní dodávkou na Otago Peninsula (krásná příroda, ptáci, vichr, maják), projížďka po Dunedinu (St Clair Beach, Prospect Park, Signal Hill Lookout, Baldwin Street – nejstrmější ulice světa)
• pěší procházka kampusem a centrem Dunedinu
• „morning tea“ v domě naší skvělé učitelky Sonyi (domácí borůvkové muffiny a spousta novozélandského tradičního občerstvení)
• přednáška o smlouvě z Waitangi (1840, dnes se na NZ 6. 2. slaví státní svátek Waitangi Day)
• společná a obohacující konverzační hodina se studenty z pacifických ostrovů (Tonga, Samoa, Kiribati,…)
• psaní eseje, ústní prezentace našich zemí a kultur (oslava nového roku v Koreji, kultura Vietnamu, nonverbální komunikace v Japonsku, charakteristické rysy Dánska,…)
• návštěva centrální knihovny, zdravotního střediska,…
• poslech a zpívání novozélandské hymny, výuka základních slov a frází maorštiny

Signal Hill Lookout - výhled na Dunedin

pohoštění u Sonyi

Kurz končil denně ve 12:30, ale i odpoledne jsme většinou trávili společně, neboť do Dunedinu zatím další studenti nedorazili. Byli jsme společně na pivu v Captain Cook Tavern. Příjemně jsme poseděli, navíc dostali pivo zdarma. Vychytali jsme totiž akci, kdy jsme všichni odeslali sms na jedno číslo a obdrželi kód. Taky jsme se jednou naším autem dopravili k St Clair Beach, kde jsme se prošli po pláži a pak zamířili do venkovního bazénu s vyhřívanou mořskou vodou. Jindy jsme si prohlédli Moeraki Boulders – pláž s kulatými kameny, místo oplývající tučňáky a lachtany/tuleni, Elephant Rocks (kde se snad natáčely některé scény z filmu Narnia – neviděla jsem, tak nemohu posoudit) či město Oamaru známé kamenem/vápencem stejného jména. Z výletů se mi nejvíce líbilo na Tunnel Beach, což byl skutečně ráj na zemi. Byl večer, nikde nikdo. Foukal vítr, kolem zeleň, skály, vlny. Na pláži jsme si dali připravené toasty a nafotili další z řady skupinových fotek. Toto místo nás prostě všechny okouzlilo. Taky jsme si byli v knihovně pustit film v takové soukromé promítací místnosti s pohodlnými gauči. Lenka náhodou vybrala bezvadnou komedii The Man Who Lost His Head, která zachycovala výlet britského chlapíka na Nový Zéland a jeho vtipné setkání s maorskou kulturou. Ten samý den nás na ulici zastavil chlapík v autě a dal nám volné lístky na večerní film v kině. Samozřejmě jsme šli. Jednalo se o předpremiéru Movie 43 (Mládeži nepřístupno). Film to byl opravdu zvláštní, nic podobného jsem dosud neviděla. Chvílemi jsem se doslova válela smíchy, jindy jsem byla totálně znechucená a říkala jsem si, kam až chtějí tvůrci zajít. Když už jsem si myslela, že to vážně přehánějí, přišla ještě víc šokující scéna. Pokud bych za film měla normálně platit, asi bych byla naštvaná. Takhle jsem ale byla ráda, že jsem měla zajímavý zážitek. Každopádně všichni jsme na tom pocitově byli stejně a k filmu se postupně v rozhovorech vraceli ještě i další týden. Dále jsme se sešli na prima party u Pavlíny, nebo v centru na oslavách čínského nového roku (dračí tanec, normální taneční vystoupení, ohňostroj; každý dostal červený nafukovací balonek). Zajímavou akcí byla i přednáška v Otago Museum o zemětřesení, které postihlo Christchurch v únoru 2011. Nejprve měl proslov starosta Dunedinu Dave Cull, který pak předal slovo starostovi Christchurch Bobu Parkerovi. Tento charismatický pán s výbornou angličtinou nás pak podrobněji seznámil s hrozivým zemětřesením, které si vyžádalo 185 lidských životů. Vyprávění okořenil osobními zážitky a historkami. Promítl nám i pár fotek a amatérská videa s otřesnými záběry. Povídání pro nás bylo o to zajímavější, že jsme část zkázy viděly před naším příjezdem do Dunedinu na vlastní oči. Přednáška skončila optimisticky, a to pozitivními vizemi do budoucna.

 

Po čtrnácti dnech byl přípravný kurz za námi a následoval další týden bez školy, ale už trochu plný školních povinností a administrativních záležitostí (procedura zvaná Course Approval, průkaz studenta, uvítací přednáška pro zahraniční studenty). Na druhou stranu byl ale tento tzv. O-week (=orientační týden) stále prázdninový, tudíž nabízel množství nejrůznějších aktivit. Až během tohoto času se naplno projevilo, jak moc je Dunedin studentské město. Studenti totiž dokončili stěhování a začali pařit. Jelikož bydlím v ulici sousedící s Castle Street (tj. „party street“), měla jsem vše před nosem. Nebylo neobvyklé vyjít odpoledne ven a narazit na skupiny opíjejících se studentů, hlasitě hrající hudbu, holky v „party“ oblečení. Spousta party se odehrávala venku, před vchodovými dveřmi. Studenti posedávali venku na gaučích a popíjeli piva. Ráno byly ulice plné střepů, zvratků, propálených gaučů. O pálení gaučů a proskakování střech tu koluje plno historek. Jednou jsem se vracela po půlnoci z posezení v bytě přítele mé mentorky Steph, když jsem zjistila, že moje ulice je totálně zaplněná lidmi, že by i auta měla problém projet. Masových party ani koncertů jsem se nezúčastnila. Akorát jsem si koupila lístek na rugby zápas, což byl fakt zážitek. Ze začátku jsem sice moc nechápala pravidla hry, ale atmosféra mezi fanoušky byla dobrá. Seděli jsme v ZOO – studentské sekci, kde se pořádně fandilo. Přestože jsem byla taky správně oblečená do modré a žluté barvy, náš tým Highlanders prohrál. Po zápase se však zdálo, že to nikomu nevadilo, protože si tak jako tak fandění užili. Tento přístup se mi zamlouvá.

Během O-weeku jsme rovněž měli možnost získat spoustu věcí zadarmo. Samozřejmostí byly propisky a bločky. Dostali jsme i bonbony, lízátka, klíčenku, klobásu, Redbull či barevné sluneční brýle. V jedněch novinách jsme objevili kupon na zdarma donut (koblihu) v pekárně. V Captain Cook jsem bez útraty povečeřela kuřecí burger. Prostě tento týden přál chudým studentům, nebo studentům, co přečerpali svůj rozpočet nákupem přemíry alkoholu:-)

Příjezd do Dunedinu

V neděli 3. 2. jsme kolem druhé hodiny odpoledne přijely do Dunedinu. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsme sem v pořádku dojely a že nás čeká spousta nových zážitků, aktivit a poznávání dalších lidí, na druhou stranu mi bylo líto, že končí naše bezstarostné cestování, spaní ve stanu a to pravé prázdninové užívání si. Nejprve jsme si v Accommodation Office vyzvedly klíče od našich domů (Uniflats), zaplatily za bedding pack (tj. balík povlečení, dek, ručníku apod.) a postupně se autem rozvezly do svých bydlišť a dohodly se na dvouhodinové pauze. Dala jsem si pořádnou sprchu a trochu začala vybalovat. Pak jsme autem vyrazily na velký nákup do Countdownu, který nám zabral asi dvě hodiny. Koupila jsem si vše potřebné, i čočku se mi nakonec podařilo najít. Taky jsem si pěkně popovídala s jednou paní, která stála za mnou ve frontě. Dokonce mi nabídla, že za mě zaplatí víno. Já však tentokrát byla poučená a měla při sobě pas, takže problém s nákupem alkoholu nenastal. Po příjezdu na pokoj jsem pak už jen chvíli vybalovala, povlékla si postel a dala nabíjet foťák a mobil. 

  

Cestujeme po jižním ostrově - část druhá

PÁTEK 1. 2.

V místním infocentru jsem nakoupila pohledy. Pak jsme měly dost volného času, neboť nám jel vodní taxík až v 11 hodin. Spočítaly jsme, že jsme celkově na treku ušly 37,1 km, což je docela slušné:-) Nakonec jsme jely konkurenčním taxíkem Aqua Taxi, protože náš Water Taxi byl plně naložen. Seděla jsem s Lenkou vepředu u řidiče, kde byly nárazy do vln intenzivně cítit, takže se mi chvílemi i dělalo špatně. Ale jinak to byla paráda. Pofukoval vítr, moře šplouchalo, měly jsme hezké výhledy na místa, kterými jsme předešlé dny putovaly. Největší zážitek nastal po příjezdu do Marahau, kde náš řidič vyskočil, zapojil náš taxík k traktůrku, do kterého si sedl a vyvezl nás tak na souš, skoro až k našemu parkovišti. U toho měl nasazená vtipná sluchátka a vypadal fakt roztomile. Naše auto jsme nalezly v pořádku, takže se nám ulevilo. Shodly jsme se, že to byl bezva výlet. Pak jsme vyrazily do Nelsonu, kde jsme doplnily zásoby v Countdownu. Lenka chtěla u pokladny zaplatit víno, kterým jsme hodlaly oslavit naše cestování, jenže nám nedošlo, že po nás budou chtít pas. Občanka, řidičák, ani ISIC jim nestačil. Nabídla jsem se tedy, že to víno zaplatím já, protože já u sebe pas měla. V tom nám však prodavačka začala vysvětlovat, že takto to na NZ nefunguje, že se dokladem musí prokázat celá skupina. Naštvalo nás to. Prostě to tu v tomto ohledu funguje dost jinak než v ČR. Zastávku na oběd jsme si udělaly opět na odpočívadle u Pelarus river. Pak následovala siesta, během které jsem si četla průvodce. Nocovaly jsme před Kaikourou, kousek od moře, ke kterému jsme se ještě večer šly projít. Na pláži byl černý písek a plno ptáků. Dívaly jsme se do vody a na oceán. Přesně na tomto místě by se nám hodilo to víno...

 

SOBOTA 2. 2.

Posnídaly jsme toast s marmeládou, rozvěsily plachtu od stanu na uschnutí a šly se s Lenkou znovu projít na pláž. Oproti večeru byly větší vlny a zima, tak jsme brzy vyrazily do Kaikoury. Na zastávce Ohau Point jsme si společně s dalšími turisty fotily tuleně/lachtany (v AJ: seals, já pořád tato zvířata nerozeznám:-)), kterých bylo na balvanech opravdu hodně. Dospělí jedinci se líně rozvalovali, zatímco jejich mláďata roztomile hopsala kolem nich. Pak nás čekala cesta do Christchurch, při které jsme jednou zastavily kvůli jídlu na odpočívadle. Ve městě jsme strávily asi tři hodiny. Zaparkovaly jsme u botanické zahrady a vydaly se pro radu do infocentra. Obdržely jsme mapu a tipy, co navštívit. Protože byl teplý letní den, byla nám doporučena projížďka po řece, ale vzhledem k našim finančním možnostem jsme ji oželely. Ani do Canterbury muzea, kde se vstupné neplatilo, jsme nešly. Chtěly jsme být radši venku a užívat si sluníčka. Zblízka jsme měly možnost vidět zkázu, kterou zde způsobilo zemětřesení v únoru 2011. Stále nebyly ruiny uklizené, všude byly zátarasy, plno ulic zůstalo zavřených. Nejsmutnější pohled byl na zničenou katedrálu, která pro mě byla typickým symbolem Christchurch a figurovala snad na každé pohlednici. Dále katastrofu odneslo náměstí Cathedral Square či malebná ulice New Regent Street. Nejintenzivnější smutek jsem však zažila později na pamětním místě, které bylo věnováno obětem pohromy. Mohly jsme si tam přečíst doplňující informace a hezkou modlitbu a prohlédnout si dočasnou výstavu 185 bílých židlí různých tvarů a materiálů, které znázorňovaly rozdílnost a jedinečnost každé oběti. Byly mezi nimi i malé židličky, což jsem snášela ještě hůř. Abych se moc nepitvala v tragédii, pokročím s vyprávěním o kus dál. V městské knihovně jsme chytily free wifi, tak jsme zjistily, jak se v Dunedinu dostaneme k Accommodation Office. Pak jsme nakupovaly suvenýry a prošly se novou obchodní čtvrtí, která je originální a svěže barevná, neboť obchůdky jsou postavené z lodních kontejnerů. V jiné části má zase stát nová katedrála vytvořená z kartonů. Město se hodlá zaměřit na svou budoucnost a má za cíl být originální a inspirativní. Cestou k autu jsme viděly Bridge of Remembrance, řeku Avon a znovu botanickou zahradu, založenou již r. 1863. Pak jsme se ještě zastavily na benzínce a v supermarketu. Na prvním odpočívadle jsme zaparkovaly, najedly se a popily víno Sauvignon Blanc, které se nám již povedlo zakoupit bez problémů. Ještě jsme natáhly fotky do Markétina noťasu a šly spát.

 

Cestujeme po jižním ostrově - část první

ÚTERÝ 29. 1.

Vstáváme v 6 hodin, abychom stihly náš trajekt v 8 hodin. Markéta jako řidička bravurně zvládá následovat instrukce Černocha, který nám ukazuje, kam zajet a kde zaparkovat. Na trajektu sedíme úplně nahoře, vítr fouká, ale je celkem teplo. Naposledy fotíme Wellington a těšíme se na jižní ostrov. Asi po třech hodinách zakotvujeme v Pictonu, chvíli relaxujeme pod palmami, pak míříme do infocentra. Zarezervovaly jsme si vodního taxíka na náš trek v NP Abel Tasman. Není to totiž okruh, takže musíme zpáteční cestu absolvovat buď vodním taxíkem, nebo na kajaku (což je mnohem dražší). Poté na odpočívadle obědváme kuskus s tuňákem a kukuřicí a jdeme se projít k řece. Ve městě Nelson zastavujeme jen proto, abychom nabraly benzín a nakoupily v Countdownu. Potěší nás, že mají super akci na müsli tyčinky. Cenově tak vycházejí stejně jako v ČR, a tak si bereme hned několik krabic. Ještě se nám na treku budou hodit. Kempujeme pár kilometrů před Marahau. Před spaním si připravujeme věci na naši túru.

 

STŘEDA 30. 1.

Vstáváme brzy, protože slyšíme, jak auta troubí a nevíme, jestli troubí na nás nebo ne. V infocentru Marahau ukazujeme voucher na water taxi a je nám vysvětleno, kde zaparkovat auto. Pak se vydáváme na trasu. Holky si ještě zašly do kempu doplnit vodu. Šly jsme po pěkné, zpevněné cestě, po rovince, což bylo příjemné. Po chvíli jsme se rozdělily, já šla vzadu s Lenkou. Ze začátku jsme se zastavovaly na každé vyhlídce a odbočce, ale pak jsme to musely oželet. Přeci jen nás čekalo 20 km a začala se blížit doma oběda, takže jsme nechtěly, aby na nás musely holky čekat a umírat hlady. Cestou jsme potkávaly další batůžkáře a navzájem jsme se vždycky pozdravili. Taky jsme potkaly dva Čechy, ale byli tak zabraní do rozhovoru, že nepostřehli, že jim říkáme "ahoj" a automaticky odpověděli "hi":-) Nejvíce mě překvapovalo, jak se měnila příroda. Chvíli jsme šly pěšinou s jehličnany, o kus dále buší/pralesem. S holkami jsme se setkaly v Anchorage, kde bylo plno lidí (někteří tam byli dovezeni vodním taxíkem). Uvařily jsme si těstoviny s makrelou a omáčkou, což bylo opravdu dobré a nebylo to jen tím, že jsme ve 14 hodin, navíc po pohybu, měly hlad. Za chvíli si k nám přisedl Honza, ten Čech, co nás furt špehuje:-) Prostě se vždycky někde u nás objeví. Tak jsme si zase vyměnili zážitky a rozloučili se. On šel opačným směrem než my. Po jídle jsme se šly bosy projít po pláži. Moře bylo krásně čisté, průhledné. Pak jsme se opět daly do pohybu a vydaly se na k Bark Bay, kde jsme měly zaplacené místo na stanování. Chtěly jsme jít o něco málo kratší trasou, proto jsme se do Torrent Bay musely brodit vodou. Nenastal totiž ještě úplný odliv. Nejprve jsme měly strach z malých krabíků, kteří nám běhali pod nohama. Ale na druhou stranu se mi líbilo, že voda byla hezky osvěžující a takto to bylo větší dobrodružství. Chvíli jsme taky musely jít v bahně, což ještě šlo, ale místy jsme musely šlapat i po mušlích, což docela bolelo. V jednu chvíli jsme měly vodu docela vysoko, musela jsem si co nejvíc vyhrnout kraťasy. Když jsme dorazily na druhý břeh, osušily a očistily jsme si nohy a já si všimla, že jsou na zábradlí položené tři krásné mušle. Přesně ten typ, který jsem si vždycky přála najít. Nakonec jsem si jednu vzala. Další kus cesty nám rychle ubíhal, neboť jsme hrály hru na hádání filmových postav. Na trase mě ještě zaskočil lanový most přes Falls River. Když jsem ho spatřila, myslela jsem si, že mě trefí. Dřív jsem si myslela, že bych lanový most nikdy nepřešla, ale tady jsem neměla na výběr. Takže jsem sebrala veškerou odvahu a nakonec si to docela i užila. Líbí se mi překonávání překážek a posouvání vlastních hranic a cestování k tomu přímo nutí:-) Kousek před závěrem jsme se s Lenkou ještě vydaly na vyhlídku. Byla to zacházka, navíc do kopce, ale vyplatila se. Na krásném místě na nás čekala lavička. Pokochaly jsme se výhledem na moře a spěchaly za holkami do Bark Bay, abychom postavily stan za světla. Šla jsem se ještě projít na pláž a pak jsem ji náhodou našla. Přesně tu mušli, co jsem chtěla. Přišlo mi to jako znamení. Dneska mi prostě byla souzená tak jako tak:-) Byla jsem v sedmém nebi a vzpomínala na domov. Usínaly jsme ve stanu přímo u pláže, takže jsme za hlavami slyšely šplouchání moře.

ČTVRTEK 31. 1.

Po snídani jsme vyrazily na putování. Cesta byla hlavně z počátku o dost náročnější (z kopce do kopce) než ve středu. Kilometry nám ubíhaly pomalu. Markéta šla tentokrát opět sama vepředu. Měla své tempo a nechtěla se přizpůsobovat. Několikrát jsme šly po pláži a mě neustále fascinovalo množství medůz vyplavených na písku. Nikdy jsem vlastně medůzu neviděla a tady jich bylo tolik najednou! Opravdové dobrodružství nastalo za Onetahuti Beach, kde jsme očividně nestihly odliv, tak jsme musely pokračovat bez bot docela dlouhou dobu a ne příliš příjemných terénem (v bahně, po kamenech, po kládě). Stále jsme doufaly, že už tam brzy budeme a že tam na nás Markéta bude čekat. Byly jsme celkem unavené a hladové, navíc Pavlína měla oteklý kotník. Když jsem konečně uviděla ceduli s nápisem Awaroa, byla jsem fakt šťastná. Před námi byla překrásná laguna s průzračnou vodou a uprostřed na břehu "hut", tedy ubytovna pro turisty, jejímž správcem je Department of Conservation. K jídlu jsme si daly rýži s fazolemi. Bylo kolem druhé hodiny a my jsme zde měly strávit asi čtyři hodiny, než nastane odliv, tudíž naše šance, jak se dostat na druhou stranu, kde trasa pokračuje. Lepší místo na relaxaci jsme si vybrat nemohly. Byly jsme zde samy. Prostě idylka. Na takovém místě bych chtěla mít chatu. Dokonce zde byla studená sprcha, zakrytá křovím, takže poskytovala soukromí. Bylo to příjemné osvěžení. Pak jsem se procházela po pláži, psala deník, četla si zdejší brožuru o NP Abel Tasman, zapsala se do návštěvní knihy a umyla hrnec. Společně jsme pozorovaly, jak voda pomalu ubývá, ale stále jsme nevěřily, že sestoupí o tolik, abychom se mohly v pohodě přebrodit na druhou stranu. Když z druhé strany přišel pán, vyzvídaly jsme, jaké to bylo a kam až mu voda sahala. Řekl, že to bylo v pohodě. Vyčkaly jsme tedy ještě do šesti a pak jsme šly na věc. Až na jeden úsek nám voda sahala maximálně po kolena. Horší bylo chodit po mušlích, to byla hodně bolavá masáž. Další úsek cesty jsme šly lesem, kde se cesta klikatila v kopcích. Na jedné pláži v Goat Bay jsme potkaly jeden pár (zřejmě z jižní Evropy), se kterým jsme si chvilku povídaly. Oni měli namířeno do Waiharakeke Bay, my opačním směrem do Totaranui. Nejhorší úsek jsme měly před sebou. Samé vyčerpávající serpentiny. Nejprve dlouho do kopce, pak prudce z kopce. Do kempu jsme došly značně unavené. Postavily jsme stan, daly si pořádnou sprchu a okamžitě usnuly.

 

Cestujeme po severním ostrově - část třetí

SOBOTA 26. 1.

Po osmé hodině jsme vyrazily do Taumarunui, kde jsme začaly nákupem jídla a návštěvou infocentra. Sympatická paní nám zarezervovala trajekt z Wellingtonu do Pictonu, poradila, kde zařídit výměnu oleje a povídala nám o své cestě po Evropě. Asi čtyři roky žila v Anglii, navštívila i ČR a moc ji chválila. Pak jsme si s holkama rozdělily úkoly. Markéta na benzínce zařídila výměnu oleje do auta, já šla chytat free wifi do mekáče, abych nám mohla zarezervovat hostel ve Wellingtonu. Pavlína si koupila lamb burger a celkem si ho pochvalovala. Já jsem kousek taky ochutnala a celkem dobrý. Příště chci ale určitě zkusit kiwi burger, kde má být červená řepa. Dále jsme pokračovaly cestou Forgotten World Highway, která se klikatila v pěkné přírodě a obsahovala plno zajímavých zastávek. Na základě doporučení z infocentra jsme udělaly zastávku u vyhlídky (Nevins Lookout), kde jsme se kochaly zelenými kopečky a pobíhajícími ovcemi, a pak u vodopádů (Mt Damper Falls). Cestou jsme si také udělaly pauzu na odpočívadle na uvaření oběda a od jedné paní dostaly ještě tak z poloviny plnou bombu na vaření. V dohledné době si ji tedy nebudeme muset kupovat:-) Dále naše cesta vedla do Whangamomony, osady, která láká turisty z toho důvodu, že roku 1989 byla vyhlášena nezávislou republikou, má vlastní pasy a volí si prezidenta. Je to taková rarita. Náhodou jsme měly to štěstí, že jsme přijely právě v den oslavy nezávislosti, která se koná každý druhý rok v lednu. Obvykle liduprázdné místo bylo nyní zaplněno turisty, auta parkovala na okraji silnice daleko před vstupem do republiky. Byl teplý letní den, lidi byli v dobré náladě a užívali si bohatý program. Co nás však naprosto šokovalo byl hned první stánek u vstupu. Visela u něj vlajka ČR! Nevěřícně jsme na ni zíraly a smály se. Co to jako má znamenat? Lenka se osmělila a šla se pána zeptat. Chvíli si s ním povídala, další lidi se přidali, smáli se. Tak jsme se taky připojily. A dostaly zdarma pet lahve s vodou, které jsme měly v plánu zakoupit. Prostě šťastný den. Vlajka se vysvětlila tak, že mezi kandidáty na nového prezidenta Whangamomony je prý i jeden Čech. Pán trval na tom, že nás u "naší ambasády" vyfotí. Největší atrakcí pro nás bylo, že jsme u jednoho stánku obdržely razítko do našeho cestovního pasu. Strašně ráda získávám do pasu razítka, navíc tohle bude velký unikát. Prošly jsme se kolem několika domů na okraj, kde nás pobavila kadibudka ve stylu hraničního přechodu. Byly jsme rády, že jsme oslavu republiky stihly a s elánem jsme popojely dál do Stratfordu, města pojmenovaného podle Shakespearova rodiště. Na dramatika zde odkazovaly i názvy ulic (Romeo Street, Juliet Street apod.) či jeho podobizna na autobusové zastávce. Dokonce jsem si všimla, že je na ulicích i osvětlení s jeho obličejem. Z dálky jsme slyšely zvonkohru. Horu Taranaki jsme viděly jen z dálky a v mlžném oparu, přesto jsme zaznamenaly, jak je obrovská (měří 2518 m). Utábořily jsme se v kempu v Haweře, což se později ukázalo jako naprosto nejlepší rozhodnutí. Majitelem byl sympatický pán s jednou nohou, který nám ochotně nabídl svůj stan, abychom se prý nemusely mačkat v tom našem. Nevyužily jsme jeho nabídku, ale bylo to od něj milé gesto. Přebalily jsme věci v autě, postavily stan a v kuchyňce dobíjely mobily a foťáky. Když tu za námi přišla žena majitele, jestli nechceme dezert. S nadšením jsme souhlasily. Za chvilku nám dva kluci přinesli talířky se zmrzlinou a ještě teplým malinovým koláčem. To byla dobrota! Umyly jsme po sobě nádobí a holky ho šly vrátit. Přišly s tím, že jsme pozvány na snídani. Nevěřily jsme svým uším. Tolik štěstí v jeden den? To snad ani není možné. Ale bylo:-)

NEDĚLE 27. 1.

V prádelně jsme si přepraly nějaké oblečení a daly ho sušit na šňůru. Luxus. Pak nás čekala výborná snídaně (zapečený croissant se slaninou a rajčaty) v domě majitelů kempu. Snídaly jsme i s jejich dcerou a sympatickým Kanaďanem, který tu na NZ již nějakou dobu pracuje a momentálně se vyskytuje v Haweře. Povídali jsme si o rozdílnosti kultur, typických pokrmech, cestování apod. Když jsme zmínily, jak jsme nadšení z toho, jak tu jsou všichni milí, otevření a důvěřiví, paní nám nařídila, abychom se po celou dobu na NZ chovaly jako "hot fish", že nás tu nikdo nezná a můžeme si tu pobyt pořádně užít. Máme si její slova pamatovat a řídit se podle nich (její slova se mi později několikrát vybavila a já se podle nich chovala). Dostaly jsme vizitku, prý kdyby byl nějaký problém, můžeme se na ně obrátit jako na novozélandskou rodinu. To bylo od nich milé:-) Udělaly jsme společné foto, od Kanaďana dostaly kontakt na couchsurfera v Queenstownu a vyrazily na cestu. Zastavily jsme se na pláži Patea Beach, kde byla dvě mola, černý písek a plno rybářů. Pak jsme popojely na další pláž Waiimu Beach, kde byly i sprchy a kemp. Zaujaly mě mušle ve tvaru trojúhelníku a poletující bělásci kontrastující s černým pískem. Voda byla studená, avšak Pavlína s Lenkou do ní na krátký okamžik vlezly. Tohle mě tu na NZ štve. Může být klidně přes 30 stupňů, ale moře bude stejně strašně studené. Dalším cílem bylo najít odpočívadlo, kde bychom se najedly. Jely jsme celkem dlouho, ale vyplatilo se nám to. Rozložily jsme deku pod velkým stromem s nádhernými šiškami, zaposlouchaly se do zpěvu ptáků, uvařily si těstoviny s bazalkovým pestem a odpočívaly. Nic než klid a pohoda. Po chvíli kolem nás pochoduje kohout, taky mi nějaký pták hodí trus na svetr. Ale náladu mi to zkazit nemohlo. Stanovat jsme se chystaly kousek od Wellingtonu. Našly jsme si pěkné místečko v lesíku nad parkovištěm, v těsné blízkosti kempu, což byla trochu troufalost. Stan jsme chtěly postavit až za tmy, tak jsme se šly zatím projít. Vylezly jsme na kopec, odkud byl hezký výhled na rodinné domky a moře. Užívaly jsme si idylu a probíraly všechno možné. V autě jsme si pak daly toasty. Když tu jsme se náhle začaly navzájem stresovat (podotýkám, že já se neúčastnila), jak je lesík nebezpečný a co všechno by se nám v něm mohlo stát. Nebo by nám mohli vykradnout kufr a co bychom pak dělaly. No, ke konci jsem byla celkem vystresovaná i já. Rozhodly jsme se situaci vyřešit tak, že dvě holky budou spát v autě, dvě v lesíku. Přihlásila jsem se dobrovolně na lesík a doufala jsem, že se ke mně přidá Lenka, což se stalo. Stavět stan za tmy nebylo moc příjemné, všude kolem byly stíny a hlavně komáři! Taky jsme světlem baterky vyplašily ptáky, kteří začali poletovat sem a tam. Připadaly jsme si jako ve voliéře. Taky podle toho náš stan druhý den ráno vypadal. Ozdobený ptačím trusem ze všech stran:-) Pochopily jsme, proč se NZ říká "ptačí ostrov". Ale hlavně, že jsme dobrodružnou noc ve zdraví přežily. A byl to pořádný punk:-)

PONDĚLÍ 28. 1.
Vrátily jsme se na parkoviště k holkám, které nám vyprávěly své zážitky. Prý k nim přišla nějaká paní, což je dost vyděsilo. Nabídla jim, že se kdyžtak mohou jít k ní domů osprchovat. Na papírek jim napsala svou adresu. Tady jsou lidi fakt hrozně milí a nápomocní. Po snídani vyrážíme do Wellingtonu. Ze začátku je velká zácpa, lidé zřejmě míří do práce, tak jedeme krokem. V pohodě nalézáme náš hostel Trek Global. Můžeme se vysprchovat, ale check in je až ve dvě hodiny. Jako v novém těle vyrážíme do muzea Te Papa Tongarewa, které se nachází přímo u vody. Máme pár minut do otevíračky v 10 hodin, tak se zabavujeme v souvenir shopu. Vstupné do muzea je dobrovolné, stejně jako v Aucklandu. Muzeum je však mnohem větší a pro nás více nepřehledné. Jinak obsahuje víceméně ty stejné expozice. Simulace zemětřesení je však zde silnější. Novinkou pro nás byly kostry velryb, delfínů a dalších živočichů, 3D film z podmořského světa a část věnovaná přistěhovalcům. Na vodě bylo několik šlapadel, slunce svítilo, promenáda byla plná turistů i místních, prostě pravá letní atmosféra. Na oběd jsme zamířily zpět do hostelu, kde jsme kultivovaně snědly rýži s masovou konzervou. Pak jsme si odnesly věci na pokoj a vyrazily zpět do centra Wellingtonu. Pospíšily jsme si, takže jsme v 15 hodin stihly prohlídku novozélandského parlamentu, která byla opět zdarma a byla hodně zajímavá. Navíc jsme měly super staršího průvodce. Zajímavé je, že na NZ nemají horní komoru. Po této prohlídce jsme zamířily kolem Cathedral of St Paul k staré katedrále sv. Pavla o kus dál, která je celá ze dřeva. Podél vody jsme dorazily k místu, odkud vyplouvají trajekty, přešly jsme přes řezbářsky ozdobený most City-to-Sea Bridge, prohlédly si kovové palmy nikau a náměstí Civic Square, nad kterým se vznáší stříbrná koule s kapradím. Pak jsme se zašly podívat do infocentra, abychom obdržely informace týkající se národního parku Abel Tasman, kam jsme měly namířeno v příštích dnech. Poté jsme se vrátily na hostel pro notebooky a zamířily k muzeu, kde je free wifi. Cestou jsme se zastavily ve speciálním obchodě, kde lze zakoupit alkohol. Vybraly jsme si nejlevnější víno za 9 NZD. Pak se stala věc, co nás šokovala. Na přechodu nám svítila červená, vedle nás postávala holka, která v plastové krabičce nesla šlehačkové zákusky. Měla toho v rukou opravdu hodně, tak se jí muž stojící vedle vtipně zeptal, jestli nechce pomoct. A ona se usmála a řekla, že jo. On se zarazil, zeptal se, jestli to myslí vážně. Ona ho ubezpečila, že jo, tak si jeden dezert vzal. U muzea jsme seděly na lavičce, pily víno, psaly emaily a zarezervovaly si kempy na našem plánovaném treku v NP Abel Tasman. Mezitím k nám přišel jeden z těch Čechů (Michal nebo Honza, pořád si je pletu), se kterými jsme se seznámily v Tongariru. Věděly jsme, že je ten den taky ve Wellingtonu, ale že se potkáme, to byla náhoda. Po čase jsme se rozloučily, holky se ještě šly projít do města, nám byla zima, tak jsme šly na hostel.

Cestujeme po severním ostrově - část druhá

ČTVRTEK 24. 1.

Den nezačal úplně nejlépe. Hned pár minut po nastartování auta na nás blikalo policejní auto, tak jsme u krajnice zastavily. Netušily jsme, co jsme provedly. Policajt nám to hned objasnil. Vytkl nám, že jsme jely moc pomalu. Naše rychlost totiž byla 80 km/h namísto maximální povolené rychlosti 100 km/h. To mě pobavilo. V ČR nás většinou zastavují kvůli příliš rychlé jízdě, ne naopak:-) Markéta policajtovi ukázala mezinárodní řidičák, dýchla do přístroje a nakonec vše dobře dopadlo. V Rotoruře jsme se nejprve vydaly do infocentra. Tam jsme obdržely spoustu užitečných map a letáků a rovněž dostaly tipy na termální oblasti, o které jsme měly zájem. Nejlépe z nich vyšla Waiotapu. Měly jsme štěstí, protože jsme v 10:15 stihly erupci gejzíru Lady Knox, která se koná jen jednou denně. Gejzír byl na počátku 20. století objeven vězni, kteří v blízkosti zakládali borový les. Když si šli jednou vyprat své prádlo do blízkého jezírka, voda na mýdlo prudce zareagovala a vzniklý gejzír prádlo vymrštil na nedaleké keře. V současnosti je gejzír vyvoláván uměle pomocí mýdla a je to velká turistická atrakce. Po vyslechnutí průvodce a shlédnutí tohoto představení jsme se vrátily zpět na místo, kde jsme zakoupily vstupenky a vydaly se na prohlídku vlastního geotermálního parku s jezírky a vřídly. Nejzajímavější a nejbarevnější byla určitě termální jezírka Champagne Pool a Artist's Palette. Dále jsme viděly např. krátery Devil's Home či Devil's Bath. Po nákupu suvenýrů jsme vyrazily dál. Na odpočívadle jsme si uvařily kuskus s tuňákem a kukuřicí, mňam. Ušetřily jsme za nocleh, tudíž jsme si mohly dovolit tři suroviny:-) Ve městě Rotorua jsme se šly projít kolem jezera až ke Government Gardens, kde jsme se snažily najít místo, odkud pochází fotka v mém průvodci. Nakonec jsme ho našly a já si tak mohla vyfotit místní muzeum a jeho odraz ve vodě. Pak mě napadlo, že bychom se mohly jít osprchovat do infocentra, než nám zavřou. Zaplatily jsme 5 NZD a dostaly i mýdlo a ručník. Pak jsme nakoupily potraviny v Pak'nSave a nabraly plnou nádrž benzínu za nejnižší cenu, co tu na NZ mají. Dále na pořadu dne bylo Taupo a hledání odpočívadla na přespání.

PÁTEK 25. 1.
Ráno jsme si přivstaly a vyrazily do infocentra v Turangi, kde nám paní zarezervovala shuttle k národnímu parku Tongariro. Měly jsme totiž v plánu absolvovat jednodenní trek Tongariro Alpine Crossing a jediná možnost, jak ho uskutečnit, bylo zaplatit 35 NZD za shuttle. Autem jsme popojely na parkoviště v základním táboře, odkud jsme od Annie ze společnosti Adventure dostaly mapku trasy včetně zaznamenaného převýšení. Pak nás společně s dalšími turisty Annie odvezla na začátek treku. Měly jsme před sebou 17 km a stoupání 600-700 m. Kvůli jedné právě aktivní sopce byla zadní část trasy uzavřena, čekala nás tedy stejná cesta nazpět. V dáli jsme viděly Mt Ruapehu se zasněženým vrcholem. Prvním nezapomenutelným zážitkem bylo přistání helikoptéry v naší těsné blízkosti. Dělala šílený hluk a navíc rozvířila písek, který jsem pak měla zalezlý úplně všude. Její misí bylo odvést odpad z WC. Na NZ totiž mají dobře zařízený systém toalet v národních parcích. Po prvních pár kilometrech chůze jsme se potkaly se dvěma Čechy, kteří prý také kdysi studovali na VŠE. Jeden z nich nyní pracuje v Austrálii, druhý ho přišel navštívit a společně tráví část dovolené na NZ. Nabídli se, že nám udělají společné foto před sopkou Mt Ngauruhoe, což je pravděpodobně Hora Osudu v trilogii Pán prstenů. Další úsek cesty byl poměrně náročný, proto jsem nechápala (a obdivovala zároveň) některé turisty (většinou Asiaty), kteř měli naprosto nevhodnou obuv a místo batohu třeba jen igelitku v ruce. Výšlap se vyplatil, nahoře na nás čekaly úchvatné výhledy do okolí. Počasí nám vyšlo perfektně, tudíž jsme viděly opravdu široko daleko. Fotily jsme si sopečné krátery a smaragdová jezera, což jsou vlastně krátery vzniklé explozemi sopky Tongariro a zaplavené vodou. Většinu cesty dolů jsme šli s výše zmíněnými Čechy, takže jsme si povídali a rychleji nám to utíkalo. I přes veškerou snahu a běh v posledním úseky cesty se nám nepodařilo stihnout zpáteční shuttle v 16 hodin. Ale aspoň jsme měli čas na jídlo, odpočinek a pokec. Na večer jsme dostaly pozvání ke klukům do kempu. Ubytovat jsme se tam sice nechtěly, ale využít sprchu a v klidu posedět, to se nám zamlouvalo:-) Na přivítanou jsme dostaly plechovku Jägermeistera, protože jeden z těch kluků je má z práce zadarmo. Chvíli jsme poseděly a pak se sebraly a jely o kus dál hledat odpočívadlo.

Cestujeme po severním ostrově - část první

ÚTERÝ 22. 1.

Z hostelu jsme zamířily k aucklandskému akváriu (Kelly Tarlton's Sea Life Aquarium), kam se chtěly holky podívat. Já jsem se však rozhodla pro procházku po pláži, jelikož jsem podobných akvárií viděla už dost, a to i v zahraničí. Když jsem se z legrace zeptala Markéty, jestli se nejvíc těší na žraloky, úplně zbledla a řekla nám, že z nich má silnou fóbii a že jí nedošlo, že v akvárku taky budou. Rozhodla se tedy jít na pláž se mnou. Opalovaly jsme se na lavičce, povídaly si a fotily si moře. Bylo opravdu vedro, takže jsem se chtěla jít převléknout do plavek a zkusit si zaplavat. Jenže to už mě prozváněla Lenka, že akvárko prošly a čekají na nás na parkovišti. Koupání jsem tedy nechala na jindy. Alespoň jsem však do moře vlezla po kolena. Dalším cílem byl poloostrov Coromandel. Cestou po pobřeží, která byla plná prudkých zatáček, jsme mířily do města Thames. Místo nám připadalo jako z divokého západu. Došly jsme si na WC - stále nás nepřestalo udivovat, že jsou všude veřejné toalety, navíc zdarma a s toaletním papírem a mýdlem. Proč to takhle nemůže fungovat i u nás?! Dále naše jízda pokračovala přes Tapu do Coroglen. Jely jsme krásnou kopcovitou přírodou, přišlo nám, že jsme najednou v úplně jiné zemi, snad v Jižní Americe a tamějším pralese. Musím zde veřejně pochválit Pavlínu, která náročné řízení v serpentinách zvládla na jedničku:-) Poté jsme začaly hledat nocleh, neboť se blížil večer. Všude možně byl zákaz kempování, tak jsme byly nuceny zajet do pěkného (ale ne zrovna levného kempu) u Cooks Beach. Uvařily jsme si těstoviny s bazalkovým pestem. Před námi byla první společná noc v našem novém stanu.  

 

STŘEDA 23. 1.

Snídaly jsme velkolepě - čokoládové muffiny, opečený toastový chléb s malinovou marmeládou či burákovým máslem. Poté jsme se šly projít na pláž (Cooks Beach). Brouzdaly jsme se ve vodě, sbíraly mušle, kochaly se pohledem do okolí. Došly jsme až ke skále, u které jsme udělaly společné foto. Následně jsme se vrátily pro auto a popojely k městečku Hahei, kde jsme načepovaly benzín a vydaly se na výlet k jedné z "must see" Nového Zélandu - k vápencovému skvostu Cathedral Cove. Po patnácti minutách chůze nám došlo, že jsme zaparkovaly na vzdálenějším parkovišti. Nicméně jsme minuly sympatické staříky, což nám dodalo energii. Od tohoto parkoviště nás od pláže dělilo dalších 45 minut chůze. Bylo neskutečné horko (na tomto výletu jsem si dokonce spálila nos, uši i pěšinku na hlavě), ale motivovány pochvalami Cathedral Cove ze všech stran a omámeny dechberoucími výhledy na moře, jsme neměly šanci naříkat. A námaha, jak už to tak bývá, stála za to! Místo to bylo opravdu kouzelné a přála bych každému, aby se sem mohl podívat. Bosy jsme prošly jakýmsi tunelem v jeskyni, který rozděluje pláž na dvě části, a mohly si tak jeskyni vyfotit z druhé strany. Kochala jsem se mořem a myslela na všechny blízké, kterým by se tu také líbilo. Mohla bych zde strávit hodiny a jen bych užasle pozorovala nádheru kolem sebe. Bohužel jsme musely popojet dále. Další zastávkou byla Hot Water Beach, populární písečná pláž známá pro své termální prameny vyvěrající v písku. Když je odliv a ten správný čas, lidé si sem s rýčem chodí vyhloubit vlastní bazének s teplou vodou, ve kterém pak relaxují. My jsme však nepřijely v ten správný okamžik. Zato jsme lenošily ve stínu na dece. Taktéž jsme si pod stromy na vařiči připravily červenou čočku s rajčatovým protlakem, což pro nás v tu chvíli představovalo neskutečnou lahodu:-) Líbí se mi, jak se člověku mění preference a postoje, když má opravdu hlad. Zaujalo mne, že se lze v moři koupat jen v úseku vymezeném dvěma vlajkami. Jinde je to nebezpečné. Ve vodě moc lidí nebylo, jen surfaři v neoprenu. Další část cesty směrem k městu Rotorua jsem řídila já. Poprvé v životě jsem si tedy vyzkoušela řídit vlevo, ve vozidle s automatem. Jaká to byla pohoda nemuset řadit rychlost:-) V Tauranze jsme docela bloudily, až jsme požádaly o pomoc dvě individua - možná bezdomovce/gamblery. Bylo jim těžko rozumět, ale byli ochotní. Každopádně se ukázalo, že nám nakonec dobře poradili. Po chvíli jízdy jsme se chystaly najít místo k přespání. Jenže jsme najely dost kilometrů a příhodné místo nikde. Pozemky byly oplocené, všude samé cedule upozorňující na soukromý majetek.  Začalo se stmívat. Do drahého kempu jsme už jet nechtěly. Taky jsme byly poměrně unavené. Rozhodly jsme se tedy na prvním odpočívadle přespat v autě, hned vedle silnice. Pro někoho to byla první noc v autě v životě, takže celkem dobrodrůžo. Spalo se mi celkem dobře, jen jsem se několikrát vzbudila, abych změnila polohu. 

Prozkoumáváme Auckland

V Aucklandu jsme strávily tři noci. Musely jsme zde zařídit spoustu věcí, ale snažily jsme se užít si město i tak. Nejprve jsme zamířily na Ellerslie Racecourse, kde se již tradičně koná automarket. Nejprve jsme měly problém místo vůbec najít, kolemjdoucí nás však pořád dokola ubezpečovali hláškou "You can´t miss it!". Mohly jsme si vybírat z velkého množství aut různých cenových kategorií. Zaujala nás tři auta, z nichž jsme si nakonec pořídily zelenou Toyotu Ipsum za 1800 NZD. Shodou náhod ji prodával český pár, takže jsme neměly problém s dorozuměním a navíc jsme dostaly spoustu rad týkajících se cestování a života na NZ. Dále jsme udělaly velký nákup ve Warehouse, kde jsme sehnaly zlevněný stan pro 4 osoby, dvě dvojité karimatky, hrnec, adaptér. Jinou kapitolou byl nákup jídla. Na naše cestování jsme se vybavily potravinami z Countdownu, kde jsme většinou vybíraly z akčních slev. V asijské večerce jsme výhodně pořídily 12 kg rýže, kterou jsme doteď nevyčerpaly;) Taky jsme si zařídily novozélandské telefonní číslo nákupem sim karet od 2degrees. Nejobtížnější bylo zařídit pojištění auta. Chodily jsme od čerta k ďáblu, až se to konečně podařilo a za celkem výhodných podmínek. Problematické bylo i shánění bomby na vaření, ale v jednom obchodě Kathmandu se na nás usmálo štěstí.

 

Kromě zařizování jsme se v Aucklandu pohybovaly i jako turisté. Navštívily jsme Albert Park, fishmarket, prošly se v přístavu, nafotily si výškovou budovu Sky Tower. V parku Auckland Domain  jsme se pokochaly zelení a barevnými květinami a vydaly se na prohlídku muzea, do nějž bylo vstupné (jak to tu většinou bývá) zdarma. Muzeum bylo prostorné, interaktivní a zajímavě uspořádané. Prohlédly jsme si expozice věnované maorské kulturě, přírodě NZ (vulkány, oceán, fauna a flora, simulace zemětřesení,...) a válkám. Jedno pozdní odpoledne jsme se již autem vydaly na výlet do nedalekého Devonportu, kde jsme se procházely po pláži a sbíraly mušle. Také jsme si vyzkoušely sjezd travnatého kopce po zadku na kartonech. To mě bavilo:-) Výhledy na Auckland byly pěkné a navíc díky měnícím se barvám oblohy i zajímavé.

 

V úterý po snídani jsme hostel opustily a těšily se na naše cestování.

 

Pokračování příště:-)

 

 

Vraťme se nejprve na začátek

V tomto příspěvku a dále bych Vám ráda napsala naše zážitky, které se odehrály před samotným příjezdem do Dunedinu. Doufám, že vše rychle doženu a budu sem moci psát vždy nejaktuálnější informace.

 

Jak to tedy všechno začalo

Už od ZŠ jsem snila o tom, že se jednou vydám na Erasmus. Bohužel má VŠE umožňovala výjezd až na magisterském studiu, musela jsem si tedy trpělivě počkat. Při první možné příležitosti jsem se přihlásila do výběrového řízení. Mohla jsem si vybrat až 4 zahraniční školy. Měla jsem představu, že bych ráda studovala ve Francii, Španělsku či Anglii. Od Španělska jsem musela upustit, jelikož neumím španělsky a v rozpisu škol byly pouze ty školy nabízející výuku ve španělštině. V Anglii mě pak nezaujaly nabízené předměty a ani moc umístění univerzit. Zbývala tedy Francie, ke které jsem si chtěla přidat ještě nějaký další evropský stát. Když se však náhle dostala příručka s nabídkou škol do rukou mé sestry, celá záležitost nabrala jiný směr. Několikrát jsem si vyslechla, jak bych se měla snažit dostat co nejdál, na jiný kontinent, že to je jediná příležitost, která se třeba už nikdy nenaskytne. Kamarádky kolem mě taky trousily, že si na seznam napíšou i školy v Číně, USA, Kanadě, Austrálii, Argentině apod. Začala jsem tedy přemýšlet o možnosti, kterou jsem předtím totálně přehlížela. Co kdybych nejela na Erasmus, ale na jeho obdobu na jiný světadíl? Okamžitě mě zaujal Nový Zéland. Po dalším zkoumání jsem na seznam doplnila i Austrálii díky tamější University of  Queensland nabízející množství předmětů o cestovním ruchu. Zbylé dvě kolonky vyplnily školy ve Francii. Předpokládala jsem totiž, že mé dvě první možnosti jsou příliš dokonalé na to, aby se uskutečnily a proto bylo vhodné vybrat si zbylé školy ve Francii, kde jsem si byla jistá, že se určitě dostanu. Měla jsem dobrý studijní průměr (cíleně jsem se ho snažila v posledních semestrech zlepšovat), body z Buddy Systemu, body za vystudované předměty v aj a fj a za certifikát FCE. Možnost, že bych se skutečně dostala na Nový Zéland nebo do Austrálie jsem si vůbec nepřipouštěla. Jenže jak výběrové řízení postupovalo, začínalo mi být jasné, že zde nějaká naděje přece jen je. Pozitivně naladěná jsem odcházela i od ústního pohovoru, což se moc často nestává. Začala jsem si tedy přát, aby mi to skutečně vyšlo. A to se stalo:-) Ve volných chvílích jsem si pak vyhledávala potřebné informace, prohlížela fotky, pročítala průvodce a koukala na cestopisné filmy. Případný stres se zařizováním víza a letenky či strach z pětiměsíčního pobytu na druhé straně zeměkoule jsem si nepřipouštěla. Měla jsem před sebou ještě rok normálního života. Čas však utekl jako voda a spolu s dalšími vybranými studentkami z VŠE (Pavlínou, Lenkou, Markétou a Lídou) jsme se párkrát v Praze sešly, abychom doladily potřebné detaily naší cesty a probraly naše cestovatelské plány.

Odlet z Prahy
Podařilo se nám sehnat poměrně levné letenky, ale za cenu několika přestupů. Pavlína, Lída a Pavel (Lídin manžel) letěli o den dřív, protože všichni jsme se do jednoho spoje už nevešli. Naše trojice tedy odlétala z Ruzyně ve čtvrtek 17. ledna v 7 hodin. Kufr jsem si pro jistotu nechala obalit. Vážil 21 kg, tak jsem zvědavá, o kolik se váha zvedne při zpáteční cestě. Byl nám odbaven až do Aucklandu, takže jsme se o něj na přestupech nemusely starat. Proběhlo krátké rozloučení s rodinou a následovala bezpečnostní kontrola a čekání na odlet. Jelikož byla zima, naše letadlo bylo ošetřeno postřikem proti sněhu a ledu. Vždycky jsem si přála vidět tuto akci na vlastní oči, tak se mi to konečně podařilo. Let do Amsterdamu mi utekl rychle. Krátce před přistáním jsem z okénka zahlédla další letadlo, které se zřejmě chystlalo také přistát. Ještě nikdy jsem z letadla neviděla další letadlo tak blízko, takže jsem opět zažila něco nového:-) Letiště Schiphol je obrovské a moderní. Zaskočila nás pasová kontrola, neboť jsme si na ni už odvykly. Utvořily se fronty podle typu pasů. Jelikož vlastním nový pas EU s čipem, mohla jsem jít do rychleji ubíhající fronty, která probíhala formou samoobslužného kiosku. V gatu F jsme se potkaly s dalším Čechem, který měl též namířeno na Nový Zéland. Na další letadlo, tentokrát společnosti China Airlines, jsme čekaly do 14 hodin, takže jsme se trochu nudily. Nejvíc nás rozčilovala hláška "Mind your step", která byla vysílána snad každých pět minut. Došla jsem si na opravdu luxusní WC a tam jsem byla požádána o účast v dotazníkovém šetření, které se týkalo mé spokojenosti s toaletami. Souhlasila jsem, protože jsem chtěla mluvit anglicky a zabít volnou chvíli. Všechno jsem jim pochválila:-)  Letadlo vzlétlo se 40 minutovým zpožděním. Letušky měly pěkné fialové kostýmky. Sedadla pro 8 osob byla rozdělena dvěma uličkami. Já seděla v prostřední řadě u první uličky spolu s Holanďany. Okamžitě po vzlétnutí jsme dostali nápoj a balíček oříšků. Později byl servírován oběd (oni tomu už říkají večeře), který byl opravdu velký (těstovinový salát, ovocný salát, kuřecí maso s rýží, omáčkou, karotkami a fazolemi, čoko dezert a pečivo). Snědla jsem vše, hlavní chod mi však moc nechutnal. Během letu jsem se dívala na několik filmů (v nabídce jich bylo 101), případně poslouchala rozmanitou hudbu. Ve 23:00 našeho času nám byla podávána snídaně, což byl nezvyk, ale uvědomovala jsem si, že je třeba zvyknout si na změnu času co nejdřív. Obdržela jsem pomerančový džus, bábovku, omeletu, klobásu, špenát a brambory. Zvláštní kombinace. Po jedenácti hodinách letu jsme se dočkaly přistání v Bangkoku, kde byla jen pauza na načerpání paliva. Musely jsme však vylézt z letadla a opět projít kontrolou. Na Taiwan cestovalo mnohem méně pasažérů, vedle mě nikdo neseděl. Těšila jsem se na náš asijský stopover. Na letišti v Taipei jsme si vyřídily další palubní lístek až do Aucklandu, vyplnily arrival card a obdržely turistické vízum do pasu. Jupí, další razítko:-) V příletové hale jsme se setkaly se místní obyvatelkou Samanthou, Lenčinou kamarádkou z workcampu. Zavazadla jsme nechaly v úschovně a vyrazily autobusem do centra. Z okénka jsem si všimla zalesněných kopců, chudinských čtvrtí a výškových budov. Nejprve jsme se šly podívat k mrakodrapu Taipei 101, dřívější nejvyšší budově světa. Poté jsem okoštovaly tradiční Bubble tea, který mi opravdu nechutnal. Ulice byly rušné, silniční provoz hustý, plno motorek. Metrem jsme se přesunuly k obrovskému náměstí, kterému vévodil památník Čankajška, národní divadlo a koncertní hala. Všechny budovy ve tmě hezky svítily. Co mě v tomto městě zarazilo, byl podivný smrad a skupinky mladých lidí secvičujících choreografii na ulici. Během zpáteční cesty na autobusové nádraží jsme se prošly  pěkným parkem s jezírky. Na letiště jsme se vrátily včas. Popletly jsme však terminál, tudíž jsme musely projít několika prázdnými chodbami. Další krátká zastávka byla v Sydney. Měla jsem štěstí a z okénka jsem zahlédla slavnou stavbu - operu. Pak už nás čekal poslední let do Aucklandu. Celní kontrola, které jsem se nejvíc bála, proběhla úplně v pohodě. Sušenky mi nevyhodili:-) Kufry jsme také našly, takže ze mě odpadl stres. Nasedly jsme do shuttle mikrobusu a odjely na náš hostel Silverfern Backpackers, kde na nás v pokoji čekala Pavlína, Lída a Pavel. Daly jsme si konečně sprchu, trochu si odpočinuly a všichni společně vyrazili na večerní procházku. Byla už tma, tudíž chladné počasí, ale stačila mi mikina, což byl oproti ČR nezvyk. Ale místní holky se v klidu promenádovaly v minisukních. Jelikož byla sobota, ulice byly plné lidí mířících na párty. Prošli jsme se k přístavu, ale na Harbour Bridge jsme se nedostali, neboť je pro pěší přístupný jen s průvodcem. Výškové budovy byly hezky osvětlené, ale vyfotit se mi moc nepovedly. Hned jak jsem došla na pokoj, vylezla jsem na palandu a usnula.

 



Blog přeci jen bude!

Zdravím Vás z Nového Zélandu. Mrzí mě, že sem píšu až nyní, ale předtím opravdu nebylo kdy. Nejprve jsme 14 dní cestovali, tudíž byli většinou mimo civilizaci, mimo wifi. Když jsme pak dojeli do Dunedinu - města, kde budu do června studovat na University of Otago - měla jsem spoustu jiných věcí na práci. Přemýšlela jsem tedy o tom, že si žádný blog vést nebudu. Jenže jsem si vzpomněla, s jakým nadšením jsem ho zakládala, jak ráda čtu jiné blogy kamarádek a jak bych jednou určitě litovala, že jsem si své zážitky nezaznamenala. Blog tedy oficiálně rozjíždím a doufám, že mi mé předsevzetí vydrží až do konce pobytu:-)