Od rána silně pršelo. Do St Arnaud v NP Nelson Lakes jsme dojeli taky za deště. Nejprve jsme se stavili v infocentru. Rozhodli jsme se pro dvoudenní trek k jezeru Angelus s tím, že se na něj vydáme až další den, kdy by se počasí mělo vylepšit. Lisa se rozhodla, že na trek nepůjde, že je to nad její síly. Taky ji vyplašila předpověď počasí na pátek – na horách by mělo sněžit. Zaplatili jsme za zdejší kemp a hut u jezera Angelus. Pak jsme asi dvě hodiny seděli v místní restauraci/hotelu a nabíjeli své mobily a foťáky. Nic jiného se ani v tom lijáku dělat nedalo. Poté jsme se přesunuli do kempu u jezera Rotoiti, kde na nás čekal přístřešek se stoly, sporákem, teplou vodou. Uvařili jsme si oběd a čaj. Ošklivé počasí jsme využili ke čtení, psaní deníků, studiu, luštění křížovek. Do přístřešku postupně přicházeli další turisti, tak jsme se bavili i s nimi. Když na okamžik přestalo pršet, šla jsem se projít k jezeru. Hory za ním nebyly skoro vidět. Pozorovala jsem kachny a úhoře, které mi Louis ukázal. Myslím, že to bylo poprvé v životě, co jsem viděla úhoře, navíc v takové velikosti a množství. Taky jsem šla na krátkou naučnou procházku v lese podél jezera. Pak následovala pětiminutová sprcha na žeton, který jsme si koupili v infocentru. Sprcha po pěti dnech nám opravdu přišla vhod. Stihla jsem si umýt i vlasy, které jsem si vyfenovala pod sušákem na ruce na záchodě. Večer jsme si zabalili batohy a krosny na túru a šli se podívat k jezeru. Byla tma, takže jsme svítili baterkami a to se úhořům líbilo. Světlo je přitahovalo, tak se postupně slézali k nám. Bylo jich strašně moc. Když otevřeli pusu, byli fakt strašidelní. Takoví přerostlí hadi. Brr, nechtěla bych se v jezeře koupat.
Ráno byla velká zima, ale nepršelo. Oblékli jsme na sebe několik vrstev, posilnili se ovesnou kaší a vyjeli autem na parkoviště Mt Robert Carpark. Rozloučili jsme se s Lisou a vyrazili do lesa. Čekalo nás skoro dvouhodinové prudké stoupání (to byl nejnáročnější úsek túry), které nám ulehčovaly klacky v rukou. Trochu jsem zapochybovala, jestli mám na to ujít celou trasu. Ale znám se, takže jsem to nevzdala. Když jsme došli k přístřešku Bushedge Shelter, zjistili jsme, že jsme o půl hodiny rychlejší, než ukazuje cedule. To nás potěšilo. Přišlo mi totiž, že jsme celkem často zastavovali na odpočinek a popadnutí dechu. Doplnili jsme energii sváčou a vydali se dál po Robert Ridge Route. Počasí se vybralo, svítilo slunce a bylo vidět do dalekého okolí. Chůze pro hřebenech byla boží. Sledovali jsme hory, stromy, jezera, putující mraky, horskou květenu. Vzpomínala jsem na ukrajinské putování. Oproti Ukrajině tady byla krajina ještě víc rozmanitá a taky jsme měli cíl, kde chceme přespat. I když pár úseků cesty bylo náročných a museli jsme po šutrech lézt pomalu, dobrá nálada nás neopouštěla. Zejména na horách je potřeba být ve skupině s těmi správnými lidmi, kteří nefňukají. Jezero Angelus jsme spatřili po pěti hodinách chůze. Byli jsme tedy o hodinu rychlejší, než je průměr. Slezli jsme kopec k hutu (hutu), zabrali si matrace na posteli a šli si uvařit kuskus k obědu. Po chvíli nás uvítal správce (hut keeper), jehož profese spočívá v tom, že týden je tady v horách, týden má volno a tak pořád dokola od listopadu do května. Měl pořádně namakané svaly na nohou. Aby ne, když tuhle trasu chodí tak často. Postupně přicházeli další turisti. Nakonec se nás sešlo asi dvanáct. Po pozdním obědě jsme se šli projít k dalšímu jezeru (Dark Lake) a mini vodopádu. Slunce svítilo, tak to bylo moc fajn. Vyfotili jsme naše stíny odrážející se na kopci naproti nám. Pak jsme si šli na chvíli sednout na trávu k jezeru Angelus. Jeden turista se odhodlal do jezera na minutku vlézt. Prý to nebylo tak studené, jak čekal. Každopádně mně stačila informace, že v nejteplejších dnech má voda 16 stupňů. V našem případě tedy musela mít tak 5 stupňů. Zima nás po chvíli zahnala dovnitř, kde jsme seděli v kuchyni u stolu společně s Němcem a Japonkou. Dali jsme se s nimi do řeči. Oba dělali v této oblasti šesti až sedmi denní treky, my jsme oproti nim vyrazili jen na mini procházku. Večer se dost ochladilo, ale měli jsme pokyn šetřit se dřevem, tak jsme nezatopili. Oblékli jsme si tedy na sebe všechny vrstvy (termotričko, troje ponožky,…) a byli relativně v teple. Hut keeper nás seznámil s několika pravidly (mj. že je třeba zavírat na petlici dveře od WC, neboť se stalo, že už jednou odletěly). Spát jsme šli kolem deváté hodiny. Hut neměl světlo, takže jsme moc neměli co dělat. A navíc jsme byli unavení po túře.
Vstávali jsme v půl osmé, kolem deváté hodiny jsme se vydali na cestu zpět. Předpověď počasí naštěstí nevyšla, takže jsme si nemuseli přidělávat starosti se sněhem. I tak byla velká zima, oblékli jsme si dokonce čepice a rukavice. Když jsme však vystoupali na první kopec, slunce začalo svítit silněji a my se mohli vysvléknout do jedněch kalhot a mikiny. Mysleli jsme si, jak cesta dolů bude jednodušší, ale podle mě to skoro bylo naopak. Čekalo nás prudké klesání, šutrovitý terén, nesčetné překračování řeky (párkrát jsme si namočili boty), vyhýbání se bahnu. Příroda nebyla tak rozmanitá jako při cestě nahoru. Po třech hodinách jsme došli ke Speargrass Hut. Byli jsme tam sami. Sedli jsme si na zem na verandě a uvařili si oběd. Krásně svítilo sluníčko, tak jsme si na zábradlí dali sušit ponožky a boty. Pohybovala jsem se tam bosa a bylo mi teplo. Na slunci jsem si taky trochu zacvičila. Po hodinové siestě jsme pokračovali dál. Cesta tentokrát vedla lesem, mechem prorostlé stromy, velké kořeny a čerstvý vzduch mi budou chybět. Když jsme na jednom místě nebyli schopni překročit řeku, následovali jsme trasu určenou pro tento stav zvýšené vodní hladiny. Cestou dostala Markéta tři žihadla od vos, mě vosa štípla jednou – do podpaží (přes dvě vrstvy oblečení). Vosy jsou mrchy! V této oblasti se to jimi jen hemžilo. Poslední úsek cesty byl dost monotónní a překvapivě jsme museli i dost stoupat. Po třetí hodině jsme konečně dorazili do cíle, k našemu autu na parkovišti. Naše hole jsme opřeli o mapu. Třeba přijdou dalším putovníkům vhod. Vřele jsme se přivítali s Lisou. Prý o nás měla docela strach. To my o ni taky. Nakonec přespala v hostelu, protože nechtěla, abychom dostali pokutu za přespání v autě. Společně jsme se tedy vydali do infocentra a pak do levnějšího kempu na jiné straně jezera. Postavili jsme stan, zaplatili pánovi z DOC poplatek 6 NZD, četli si a psali deníky. S Lisou jsme pak šly pozorovat kachny na jezeře. Taky jsme se pohoupaly na houpačce. To byla paráda – houpání s pěkným výhledem na jezero. Po chvíli nám však byla zima, obloha začínala být dost černá, rychle jsme se tedy sebraly a šly zpět. Nějakou dobu jsme si ještě všichni četli v altánu a pak šli spát.
Ráno byla velká zima, ale nepršelo. Oblékli jsme na sebe několik vrstev, posilnili se ovesnou kaší a vyjeli autem na parkoviště Mt Robert Carpark. Rozloučili jsme se s Lisou a vyrazili do lesa. Čekalo nás skoro dvouhodinové prudké stoupání (to byl nejnáročnější úsek túry), které nám ulehčovaly klacky v rukou. Trochu jsem zapochybovala, jestli mám na to ujít celou trasu. Ale znám se, takže jsem to nevzdala. Když jsme došli k přístřešku Bushedge Shelter, zjistili jsme, že jsme o půl hodiny rychlejší, než ukazuje cedule. To nás potěšilo. Přišlo mi totiž, že jsme celkem často zastavovali na odpočinek a popadnutí dechu. Doplnili jsme energii sváčou a vydali se dál po Robert Ridge Route. Počasí se vybralo, svítilo slunce a bylo vidět do dalekého okolí. Chůze pro hřebenech byla boží. Sledovali jsme hory, stromy, jezera, putující mraky, horskou květenu. Vzpomínala jsem na ukrajinské putování. Oproti Ukrajině tady byla krajina ještě víc rozmanitá a taky jsme měli cíl, kde chceme přespat. I když pár úseků cesty bylo náročných a museli jsme po šutrech lézt pomalu, dobrá nálada nás neopouštěla. Zejména na horách je potřeba být ve skupině s těmi správnými lidmi, kteří nefňukají. Jezero Angelus jsme spatřili po pěti hodinách chůze. Byli jsme tedy o hodinu rychlejší, než je průměr. Slezli jsme kopec k hutu (hutu), zabrali si matrace na posteli a šli si uvařit kuskus k obědu. Po chvíli nás uvítal správce (hut keeper), jehož profese spočívá v tom, že týden je tady v horách, týden má volno a tak pořád dokola od listopadu do května. Měl pořádně namakané svaly na nohou. Aby ne, když tuhle trasu chodí tak často. Postupně přicházeli další turisti. Nakonec se nás sešlo asi dvanáct. Po pozdním obědě jsme se šli projít k dalšímu jezeru (Dark Lake) a mini vodopádu. Slunce svítilo, tak to bylo moc fajn. Vyfotili jsme naše stíny odrážející se na kopci naproti nám. Pak jsme si šli na chvíli sednout na trávu k jezeru Angelus. Jeden turista se odhodlal do jezera na minutku vlézt. Prý to nebylo tak studené, jak čekal. Každopádně mně stačila informace, že v nejteplejších dnech má voda 16 stupňů. V našem případě tedy musela mít tak 5 stupňů. Zima nás po chvíli zahnala dovnitř, kde jsme seděli v kuchyni u stolu společně s Němcem a Japonkou. Dali jsme se s nimi do řeči. Oba dělali v této oblasti šesti až sedmi denní treky, my jsme oproti nim vyrazili jen na mini procházku. Večer se dost ochladilo, ale měli jsme pokyn šetřit se dřevem, tak jsme nezatopili. Oblékli jsme si tedy na sebe všechny vrstvy (termotričko, troje ponožky,…) a byli relativně v teple. Hut keeper nás seznámil s několika pravidly (mj. že je třeba zavírat na petlici dveře od WC, neboť se stalo, že už jednou odletěly). Spát jsme šli kolem deváté hodiny. Hut neměl světlo, takže jsme moc neměli co dělat. A navíc jsme byli unavení po túře.
Vstávali jsme v půl osmé, kolem deváté hodiny jsme se vydali na cestu zpět. Předpověď počasí naštěstí nevyšla, takže jsme si nemuseli přidělávat starosti se sněhem. I tak byla velká zima, oblékli jsme si dokonce čepice a rukavice. Když jsme však vystoupali na první kopec, slunce začalo svítit silněji a my se mohli vysvléknout do jedněch kalhot a mikiny. Mysleli jsme si, jak cesta dolů bude jednodušší, ale podle mě to skoro bylo naopak. Čekalo nás prudké klesání, šutrovitý terén, nesčetné překračování řeky (párkrát jsme si namočili boty), vyhýbání se bahnu. Příroda nebyla tak rozmanitá jako při cestě nahoru. Po třech hodinách jsme došli ke Speargrass Hut. Byli jsme tam sami. Sedli jsme si na zem na verandě a uvařili si oběd. Krásně svítilo sluníčko, tak jsme si na zábradlí dali sušit ponožky a boty. Pohybovala jsem se tam bosa a bylo mi teplo. Na slunci jsem si taky trochu zacvičila. Po hodinové siestě jsme pokračovali dál. Cesta tentokrát vedla lesem, mechem prorostlé stromy, velké kořeny a čerstvý vzduch mi budou chybět. Když jsme na jednom místě nebyli schopni překročit řeku, následovali jsme trasu určenou pro tento stav zvýšené vodní hladiny. Cestou dostala Markéta tři žihadla od vos, mě vosa štípla jednou – do podpaží (přes dvě vrstvy oblečení). Vosy jsou mrchy! V této oblasti se to jimi jen hemžilo. Poslední úsek cesty byl dost monotónní a překvapivě jsme museli i dost stoupat. Po třetí hodině jsme konečně dorazili do cíle, k našemu autu na parkovišti. Naše hole jsme opřeli o mapu. Třeba přijdou dalším putovníkům vhod. Vřele jsme se přivítali s Lisou. Prý o nás měla docela strach. To my o ni taky. Nakonec přespala v hostelu, protože nechtěla, abychom dostali pokutu za přespání v autě. Společně jsme se tedy vydali do infocentra a pak do levnějšího kempu na jiné straně jezera. Postavili jsme stan, zaplatili pánovi z DOC poplatek 6 NZD, četli si a psali deníky. S Lisou jsme pak šly pozorovat kachny na jezeře. Taky jsme se pohoupaly na houpačce. To byla paráda – houpání s pěkným výhledem na jezero. Po chvíli nám však byla zima, obloha začínala být dost černá, rychle jsme se tedy sebraly a šly zpět. Nějakou dobu jsme si ještě všichni četli v altánu a pak šli spát.
 |
| jezero Rotoiti |
 |
| jezero Angelus |
Žádné komentáře:
Okomentovat