Volnočasové akce v Dunedinu 3

• výšlap Baldwin Street – Se spolubydlící Alexis jsme se jednoho odpoledne vydaly na procházku s cílem vyšlápnout nejstrmější ulici v Dunedinu, Baldwin Street, zapsanou v Guinessově knize rekordů. Celkem jsme se zapotily. Nechtěla bych na ní bydlet, popř. pracovat jako pošťačka a denně tam docházet.
• večeře v dámské společnosti – Tentokrát padl nápad uvařit si společnou večeři. Nejprve jsme já, Lisa, Christina, Markéta a Diem nakoupily v New Worldu a pak jsme se odebraly do kuchyně u Diem. Lisa a Diem vařily vietnamské jídlo „pho“ (jakási polévka s bílými nudlemi, zeleninou, hovězím masem). Christina měla na starost zeleninový salát. Já s Markétou jsme připravovaly dezert – jablečný štrůdl (vzhledem ke struktuře listového těsta jsme však nakonec byly nuceny udělat jen dolní placku s jablky nahoře, což však na chuti nic nezměnilo). Vařit v tolika lidech v jedné malé kuchyni bylo celkem náročné, ale bavilo nás to. Každý si dal na svém jídle maximálně záležet. Nemohly jsme se dočkat, až si na tom pochutnáme. Když jsme pak prostřely stůl a začaly servírovat pochoutky, chuťové buňky zažily úplné orgie. Vše mi moc chutnalo. Do vietnamského pokrmu jsme si ještě dle chuti měly přidat chilli a jakousi tekutinu s rybí příchutí. Ta mi však samostatně nechutnala, tak jsem si ji tam radši nedala. Jídlo totiž bylo podle mě výborné i tak. Chilli jsem si dala víc, než jsem původně chtěla, ale nebylo to na škodu. Christině se zeleninový salát také moc povedl, hlavně zálivka. No a na závěr jablečný koláč zmizel v našich již pořádně nacpaných bříškách taky bez problému. Pak jsme poslouchaly hudbu, koukaly se na vtipná videa na youtube a trochu tancovaly. Byl to moc fajn večer a máme v plánu ho zopakovat.
• Toitū Otago Settlers Museum – V rámci školního field tripu jsem se podívala do tohoto dunedinského muzea. Toto muzeum prošlo čtyřletou rekonstrukcí a modernizací, která skončila v prosinci. Za tento počin, díky němuž se návštěvnost několikanásobně zvedla, získalo muzeum národní cenu. Nejprve nám zaměstnankyně muzea pustila prezentaci se základními údaji, zodpověděla naše dotazy a pak jsme se mohli v muzeu sami procházet. V muzeu se nacházejí různé dopravní prostředky (auta, kočár, tramvaj, kolo) včetně jedné z prvních novozélandských parních lokomotiv. Taky mě zaujalo oddělení se starými recepty, předměty (dětský kočárek, vysavač, pračka) a fotografiemi. Nostalgická byla i sekce věnovaná vývoji výpočetní techniky. Hezky byl vyrobený i interiér lodi. Muzeum je hodně interaktivní, překvapilo mě, že se na dost exponátů může sahat. Rovněž jsou prostory přizpůsobené i dětem, takže všude jsou pohodlné sedačky, po kterých děti lezou, kostýmy na převlečení apod. Dále je fajn, že vás neruší informační texty u exponátů, ale máte možnost zjistit si více o věci, co vás zajímá, z dotykové obrazovky umístěné před vitrínou.      
• sportovní odpoledne – V pátek po škole jsem s Markétou zamířila do Unipolu s cílem trochu si zasportovat. Nakonec jsme tam pobyly dvě hodiny. Nejprve jsme si zahrály pingpong, pak si zapinkaly volejbal přes síť a nakonec se vydaly do posilovny, kde jsme vyzkoušely asi tři stroje. Daly jsme si do těla, ale shodly jsme se, že moc nechápeme, jak tam někdo může chodit pravidelně. Buďto bych raději jedla méně, nebo bych chodila cvičit do méně „továrenského“ prostředí, nejlépe ven.

Volnočasové akce v Dunedinu 2

• salsa night – Páteční večery se v bývalém kostele (nyní je to restaurace/bar) tančí salsa. Konečně jsem jednou v pátek nemusela nikam odcestovat a mohla jsem se taky zúčastnit. Slezinu naší skupiny zorganizovala Margaux. Kromě Markéty, Lídy, Juana, Constanzy a Margaux jsem se seznámila se spoustou dalších lidí. Kroky salsy mi nejprve vysvětlily holky, co tu chodily na zájmový kroužek, poté jsem tancovala se samotným profesionálem, který tuto akci organizuje a sám salsu učí. Celkem mě chválil. Pak pro mě dvakrát přišel Juan. Taky mě dost bavilo sledovat páry, které jsou hodně pokročilí. To bylo úžasné. Celkově to byl uvolněný, odvázaný, vtipný, kreativní večer. Určitě se pokusím na salsu zase podívat. 
• pivo s kamarády z Prepare for Otago – Po prázdninách se opět sešla naše skupina z přípravného kurzu, celkem 9 lidí. Dali jsme si pivo v hospodě Captain Cook a povídali jsme si zejména cestovatelské zážitky z prázdnin v půlce semestru.
• večeře v Cumberland Street, pingpong – Na email mi přišla pozvánka na večeři, kterou pořádala správa Uniflats v jednom z domů v naší ulici. Akce byla určená pro určitý okruh domů. Samotnou večeři připravovala jedna z kolejí. Jídlo bylo moc dobré, dokonce jsme měli i jahodový dezert. Moc nových lidí jsem nepoznala, protože jsem se bavila především s Markétou, spolubydlícími, Louisem a Diem. Louis a Diem sice na akci oficiálně pozváni nebyli, ale my jsme je informovali a přizvali. Nikomu to nevadilo, naopak jídla bylo až moc. V dobrém rozmaru mě napadla myšlenka, že bychom si měli jít společně někdy do Unipolu zahrát pingpong. Nápad se ujal, tak jsme vyrazili hned po večeři, abychom trochu vytrávili ten nápor jídla. Nejprve jsme si zahráli ve dvojicích, poté následovala obíhačka. Diem to moc nešlo, tak jsme se celkem nasmáli. Pak jsme si došli pro basketbalový míč a házeli jsme na koš. Já jsem taky sledovala volejbalisty a zařekla se, že si někdy musím volejbal zase zkusit. 
• "Taize" v kostele – V neděli v devět večer jsem se šla podívat do anglikánského kostela All Saints´ v naší ulici na akci Taize. Každý měl svou zapálenou svíčku. Líbilo se mi klidné prostředí, hezká atmosféra a taky melodie, co jsme zpívali. Určitě tam ještě někdy zavítám, i když nejsem úplně věřící. Spolu s kamarády jsem si pak šla dozadu pro koláč a teplé kakao a povídala si s dalšími lidmi. Nejvíce mě dostalo vyprávění jednoho důchodce, co má zálibu v cestování a už se stihl podívat do většiny zemí světa. Vyprávěl nám vtipné historky. Další lidi mě zase potěšili tím, že chválili Prahu. Vždy jsem pyšná, že pocházím zrovna z Prahy. 
• "sleepover" – Ani nevím, koho tento nápad napadl, každopádně s Markétou jsem se v pondělí večer vydala domů k Diem a Louisovi. Nejprve jsme si povídali v pokoji u Diem, pak jsme se přesunuli do kuchyně, kde nás Diem seznámila s pochoutkou, která se běžně v Singapuru prodává. Opečený toast proložený zmrzlinou. Bylo to fakt dobré. Pochutnávali jsme si a napadlo nás, že bychom ještě stihli návštěvu cukrárny Rob Roy. Jelikož si Markéta s sebou nevzala peněženku, potřebovala se pro ni vrátit domů. Jenže to by byla zbytečná oklika, tak L. vymyslel, že přelezeme plot a ušetříme si tak procházení kolem několika domů. S pomocí popelnice jsme tedy za tmy přelézali plot a bylo to fakt vtipné. Snad nás tolik lidí nevidělo. Vysmátí jsme si pak došli pro zmrzlinu. Pak jsme si chvíli povídali u Louise v pokoji. Když ostatní dva jejich spolubydlící opustili obývací pokoj, přesunuli jsme se tam my a konečně postavili náš bunkr („fort“) – z prostěradel, dek, polštářů. Na chvíli jsme se tak vrátili do dětství. Smyslem této bláznivé akce totiž bylo připomenout si stanování o prázdninách, po kterém se nám už teď tak stýskalo. Ve spacácích za svitu baterky jsme tedy usnuli. 
• NZ Movie Night – Další akcí, kterou International Mentor Programme pořádal, bylo promítání novozélandského filmu. Odhlasoval se film Matariki. Jedná se o drama z roku 2010. Film mě ale moc nenadchl. Často jsem nerozuměla, nejen kvůli divnému. Film to byl hodně zvláštní, vysoké hodnocení bych mu určitě nedala. Samotná akce to byla ale dobrá. Viděli jsme známé tváře, popovídali si. Jako bonus jsme dostali popcorn, sušenky a další sladkosti.
• divadelní představení v Allen Hall Theatre – Každý čtvrtek a pátek se v době oběda (13-14h) koná v Allen Hall Theatre (=divadlo v kampusu pro cca 60 osob) studentské představení za tři dolary. Alespoň jednou jsem se tam chtěla zajít podívat. Minulý týden jsem tedy viděla hezkou komedii o pěti hercích. Tématem bylo rande naslepo. Bylo to vtipné, dost jsem se nasmála. Představitelka hlavní ženské role byla úžasná a věřím, že z ní po studiích skutečně bude dobrá herečka. Jinak mě taky překvapilo, jak moc dobře jsem rozuměla.  
• palačinky v Capers Cafe – V sobotu jsme s Markétou a Margaux vyrazily do centra na legendární palačinky v Capers Cafe. Podnik byl narvaný k prasknutí, aby taky ne, když je vyhlášený široko daleko. Holky si zvolily slanou variantu, já tradičně sladkou s banánovo-karamelovou náplní. Mňam. Bylo to skutečně výtečné a tak velká porce, že jsem kousek i nechala (já!). Palačinky jsou hříšně drahé (15-16NZD), ale fakt stojí za to. Určitě si je ještě někdy objednám, třeba na oslavu zkoušek. 

Farm Trip

Víkend 13. a 14. dubna jsem strávila na organizovaném výletu od Unipolu - Farming NZ. Přihlásila jsem se na něj už někdy na začátku semestru, takže jsem málem zapomněla, že někam mám jet.

Výletu se účastnilo deset holek. Zastoupena byla ČR, Německo, Dánsko, USA, Norsko a Maďarsko. Vedoucí byl z NZ. Místem konání byla oblast Waimate, asi dvě hodiny severně od Dunedinu. Buď jsme pobývali na farmě u místních lidí, nebo jsme se dodávkou či na „korbě“ farmářského auta přepravovali do míst v okolí. Měla nás na starost Fabia a její táta Jack. Byli moc milí, povídaví a otevření. Po celou dobu výletu nám přálo počasí, svítilo slunce a bylo nám krásně teplo jen v mikině. Jak velký rozdíl oproti minulému týdnu v Dunedinu. Většinu času jsme byli na čerstvém vzduchu, obklopeni domácími zvířaty.

Mezi aktivity, které jsme absolvovali, patřilo např. nahánění stáda krav, třídění brambor ve stoje za jízdy nahoře na autě, exkurze v továrně na hranolky, pozorování zautomatizovaného dojení krav, nahánění a vážení ovcí nebo trhání dýní. Největším zážitkem pro nás však bylo stříhání ovcí. To byla typicky novozélandská akce! Báli jsme se, aby se nám ovce nevysmekla a abychom ji neřízli. Hlavně z počátku jsme netušili, jak moc silně si můžeme dovolit přitlačit. Sympatický chlapík, co v tomto oboru dělá většinu svého života a patří mezi špičky NZ (dobře se umísťuje na závodech), nám nejprve předvedl, jak mu to jde, pak nás k tomu taky pustil. Byla jsem překvapená, kolik vlny je z jedné ovce.

Podstatnou součástí výletu byla i domácí strava. K sobotní večeři jsme měli opečenou zeleninu ze zahrádky (dýně, kukuřice, brambory, mrkve), hovězí a jehněčí maso. Jako dezert jsme obdrželi jahody se zmrzlinou a šlehačkou. K nedělnímu obědu jsme pak měli zapečenou zeleninu, hranolky Makikihi Fries, co jsme dostali na exkurzi, a různé domácí omáčky.

Výlet se mi tedy líbil, dozvěděla jsem se plno zajímavých informací, vyzkoušela si dost netradiční aktivity, měla jsem možnost poznat, jak žije novozélandská rodina a jak moc se život na farmě liší od toho městského. Třešničkou na dortu bylo výborné jídlo a dárek při odjezdu v podobě kukuřice a dýně. 

Hanmer Springs, Christchurch, návrat do Dunedinu

Vstávali jsme do ukrutné zimy. Byli jsme tak zmrzlí, že nám i v rukavicích dělalo problém složit stan. Navíc plachta byla namrzlá. Šli jsme se podívat k jezeru a vrcholky hor byly bílé. Měli jsme fakt štěstí, že se sníh o den opozdil. Byla mi taková zima, že jsem se nedokázala přemoci a převléct se. Na cestu jsem se tedy vydala v pyžamu. V St Arnaud jsme nabrali naši novou spolucestující – Japonku Natsuko, se kterou jsme se seznámili v Angelus Hut. Společně jsme v mlze vyrazili do Hanmer Springs. Abychom vůbec mohli vyjet, museli jsme seškrábat námrazu z čelního skla. Škrabku jsme samozřejmě neměli, ale Markétu napadlo, že to zkusí s kartou z Countdownu. A šlo to! Alespoň karta našla využití:-D Kolem 13. hodiny jsme dorazili do cíle (já byla stále v pyžamu) – do vysokohorské vesničky Hanmer Springs, ve které se nachází Hanmer Springs Thermal Reserve. Zaplatili jsme vstupné 20 NZD a šli si užívat venkovních termálních bazénků. Teplota vzduchu nebyla nic moc, takže jsem se musela celkem přemáhat, abych po areálu mohla chodit jen v plavkách. Voda v bazénech většinou měla 30 - 40˚C, to byla paráda. Ve větším bazénu s vodou 28˚C jsem si hezky zaplavala (pozn. pro Aničku – tam by se ti taky líbilo). Některé bazény měly masážní trysky. Po všech těch výletech jsme si tedy asi dvě hodiny užívali blaženého nicnedělání. Pak jsme vyrazili do Amberley, kde jsme trochu zápasili, než jsme našli správnou odbočku se silnicí vedoucí ke kempu pod Mt Grey. Lisa se dokonce byla zeptat paní na benzínce. Když jsme Douglas Road konečně nalezli, čekala nás dost dlouhá cesta po nezpevněné silnici. Mělo to být snad dvacet kilometrů, ale tím tempem, co jsme jeli, nám to připadalo jako věčnost. Když jsme konečně kemp našli, byli jsme šťastní. Povečeřeli jsme na dece. Překvapilo mě, když Lisa řekla, že v Singapuru lidé normálně nejedí syrovou mrkev. Tuto myšlenku podpořila i Natsuko z Japonska. Po jídle jsme se šli s Louisem a Natsuko ještě na chvíli projít do lesa. Pak jsme si všichni s baterkou četli v autě a po čase si taky povídali. Lisa nám vyprávěla, co se stalo v knížce, kterou právě četla. Bylo to vtipné. Pak se nějak rozjela konverzace na téma „fresh“ versus „experienced“, u které jsme se mega moc nasmáli. Dále se smějeme tomu, jak se cizinci naučili říkat české slovo „prasárna“ (poprvé ho Markéta použila při řízení).

Vstávali jsme v půl osmé, ale jelikož se měnil čas, bylo teprve půl sedmé. Nasnídali jsme se v autě a vyrazili směrem do Christchurch. Po cestě jsme nabrali benzín u té pumpy, kde prodavačka Lise poradila s hledáním kempu. Aspoň jsme se jí tedy nějak odvděčili. Kolem deváté hodiny jsme přijeli do Christchurch a po dlouhé chvíli zvládli zaparkovat. Tohle město je dost zmatené, samé zákazy odbočení, oranžové kužely, drahá placená parkoviště. Nakonec jsme za parkování platili jen 3 NZD. Rozdělili jsme se a dali si volno do půl dvanácté. Já s Markétou jsme ve městě už dřív byly, tak jsme si chtěly prohlédnout jiná místa. Nejprve jsme se procházely v botanické zahradě (tentokrát byla podzimně zbarvená). Líbila se nám skalka, růžová zahrada, zvon míru ulitý z kovů různých států světa. Pak jsme se šly na chvíli podívat do muzea. Proběhly jsme jen pár expozic (maorskou kulturu, kostýmy, staré krámky, průzkumy Antarktidy), protože nás tlačil čas. Chtěly jsme se totiž ještě stavit v pěkném obchůdku se suvenýry, který jsme navštívily tehdy v únoru. Nakonec jsme na parkoviště dorazily včas, Louis a Natsuko tam už byli. Lisa se však ztratila, ale naštěstí byla jen o pár ulic vedle, takže pro ni M. došla. Udělali jsme společnou fotku, s nejhorším možným pozadím, ale to nebylo podstatné. Rozloučili jsme se s Natsuko, která měla v plánu přespat v Christchurch a stopovat do Wanaky. Pak jsme se ještě stavili pro bagetu v obchodě a konečně vyrazili na dlouhou cestu. Nejdřív řídila Markéta, když byla unavená, převzala jsem řízení já. Nakonec jsem za volantem byla tři hodiny v jednom kuse. Do Dunedinu jsme dorazili kolem páté hodiny, u koleje jsme vysadili Lisu a pokračovali na nákup do Pak´nSave. Louis trefně poznamenal, že kde náš společný výlet začal, tam taky končí – nákupem v supermarketu. Shodli jsme se, že se nám putování moc líbilo, že se nám bude po cestování a společném stanování stýskat a že se i v Dunedinu musíme dál vídat.

S Markétou jsme pak z auta vynosily spoustu věcí a společně na našich dvorcích rozvěsily stan a plachtu na usušení. Pak jsem si něco málo vybalila, ale spíš jsem se tak pomalu začala psychicky připravovat na náročný studijní týden, co mě čekal. Návraty z prázdnin do reality všedních dnů jsou vždy náročné. Čekalo mě napsání dlouhé eseje za pouhých pár dní a tato představa mě trochu stresovala. Vidina nedostatečného spánku a ponocování u PC se mi moc nelíbila. Ale výlet za to rozhodně stál! Máme krásné zážitky, které nám nikdo nevezme. 

 

Hanmer Springs

 

NP Nelson Lakes

Od rána silně pršelo. Do St Arnaud v NP Nelson Lakes jsme dojeli taky za deště. Nejprve jsme se stavili v infocentru. Rozhodli jsme se pro dvoudenní trek k jezeru Angelus s tím, že se na něj vydáme až další den, kdy by se počasí mělo vylepšit. Lisa se rozhodla, že na trek nepůjde, že je to nad její síly. Taky ji vyplašila předpověď počasí na pátek – na horách by mělo sněžit. Zaplatili jsme za zdejší kemp a hut u jezera Angelus. Pak jsme asi dvě hodiny seděli v místní restauraci/hotelu a nabíjeli své mobily a foťáky. Nic jiného se ani v tom lijáku dělat nedalo. Poté jsme se přesunuli do kempu u jezera Rotoiti, kde na nás čekal přístřešek se stoly, sporákem, teplou vodou. Uvařili jsme si oběd a čaj. Ošklivé počasí jsme využili ke čtení, psaní deníků, studiu, luštění křížovek. Do přístřešku postupně přicházeli další turisti, tak jsme se bavili i s nimi. Když na okamžik přestalo pršet, šla jsem se projít k jezeru. Hory za ním nebyly skoro vidět. Pozorovala jsem kachny a úhoře, které mi Louis ukázal. Myslím, že to bylo poprvé v životě, co jsem viděla úhoře, navíc v takové velikosti a množství. Taky jsem šla na krátkou naučnou procházku v lese podél jezera. Pak následovala pětiminutová sprcha na žeton, který jsme si koupili v infocentru. Sprcha po pěti dnech nám opravdu přišla vhod. Stihla jsem si umýt i vlasy, které jsem si vyfenovala pod sušákem na ruce na záchodě. Večer jsme si zabalili batohy a krosny na túru a šli se podívat k jezeru. Byla tma, takže jsme svítili baterkami a to se úhořům líbilo. Světlo je přitahovalo, tak se postupně slézali k nám. Bylo jich strašně moc. Když otevřeli pusu, byli fakt strašidelní. Takoví přerostlí hadi. Brr, nechtěla bych se v jezeře koupat.

Ráno byla velká zima, ale nepršelo. Oblékli jsme na sebe několik vrstev, posilnili se ovesnou kaší a vyjeli autem na parkoviště Mt Robert Carpark. Rozloučili jsme se s Lisou a vyrazili do lesa. Čekalo nás skoro dvouhodinové prudké stoupání (to byl nejnáročnější úsek túry), které nám ulehčovaly klacky v rukou. Trochu jsem zapochybovala, jestli mám na to ujít celou trasu. Ale znám se, takže jsem to nevzdala. Když jsme došli k přístřešku Bushedge Shelter, zjistili jsme, že jsme o půl hodiny rychlejší, než ukazuje cedule. To nás potěšilo. Přišlo mi totiž, že jsme celkem často zastavovali na odpočinek a popadnutí dechu. Doplnili jsme energii sváčou a vydali se dál po Robert Ridge Route. Počasí se vybralo, svítilo slunce a bylo vidět do dalekého okolí. Chůze pro hřebenech byla boží. Sledovali jsme hory, stromy, jezera, putující mraky, horskou květenu. Vzpomínala jsem na ukrajinské putování. Oproti Ukrajině tady byla krajina ještě víc rozmanitá a taky jsme měli cíl, kde chceme přespat. I když pár úseků cesty bylo náročných a museli jsme po šutrech lézt pomalu, dobrá nálada nás neopouštěla. Zejména na horách je potřeba být ve skupině s těmi správnými lidmi, kteří nefňukají. Jezero Angelus jsme spatřili po pěti hodinách chůze. Byli jsme tedy o hodinu rychlejší, než je průměr. Slezli jsme kopec k hutu (hutu), zabrali si matrace na posteli a šli si uvařit kuskus k obědu. Po chvíli nás uvítal správce (hut keeper), jehož profese spočívá v tom, že týden je tady v horách, týden má volno a tak pořád dokola od listopadu do května. Měl pořádně namakané svaly na nohou. Aby ne, když tuhle trasu chodí tak často. Postupně přicházeli další turisti. Nakonec se nás sešlo asi dvanáct. Po pozdním obědě jsme se šli projít k dalšímu jezeru (Dark Lake) a mini vodopádu. Slunce svítilo, tak to bylo moc fajn. Vyfotili jsme naše stíny odrážející se na kopci naproti nám. Pak jsme si šli na chvíli sednout na trávu k jezeru Angelus. Jeden turista se odhodlal do jezera na minutku vlézt. Prý to nebylo tak studené, jak čekal. Každopádně mně stačila informace, že v nejteplejších dnech má voda 16 stupňů. V našem případě tedy musela mít tak 5 stupňů. Zima nás po chvíli zahnala dovnitř, kde jsme seděli v kuchyni u stolu společně s Němcem a Japonkou. Dali jsme se s nimi do řeči. Oba dělali v této oblasti šesti až sedmi denní treky, my jsme oproti nim vyrazili jen na mini procházku. Večer se dost ochladilo, ale měli jsme pokyn šetřit se dřevem, tak jsme nezatopili. Oblékli jsme si tedy na sebe všechny vrstvy (termotričko, troje ponožky,…) a byli relativně v teple. Hut keeper nás seznámil s několika pravidly (mj. že je třeba zavírat na petlici dveře od WC, neboť se stalo, že už jednou odletěly). Spát jsme šli kolem deváté hodiny. Hut neměl světlo, takže jsme moc neměli co dělat. A navíc jsme byli unavení po túře.

Vstávali jsme v půl osmé, kolem deváté hodiny jsme se vydali na cestu zpět. Předpověď počasí naštěstí nevyšla, takže jsme si nemuseli přidělávat starosti se sněhem. I tak byla velká zima, oblékli jsme si dokonce čepice a rukavice. Když jsme však vystoupali na první kopec, slunce začalo svítit silněji a my se mohli vysvléknout do jedněch kalhot a mikiny. Mysleli jsme si, jak cesta dolů bude jednodušší, ale podle mě to skoro bylo naopak. Čekalo nás prudké klesání, šutrovitý terén, nesčetné překračování řeky (párkrát jsme si namočili boty), vyhýbání se bahnu. Příroda nebyla tak rozmanitá jako při cestě nahoru. Po třech hodinách jsme došli ke Speargrass Hut. Byli jsme tam sami. Sedli jsme si na zem na verandě a uvařili si oběd. Krásně svítilo sluníčko, tak jsme si na zábradlí dali sušit ponožky a boty. Pohybovala jsem se tam bosa a bylo mi teplo. Na slunci jsem si taky trochu zacvičila. Po hodinové siestě jsme pokračovali dál. Cesta tentokrát vedla lesem, mechem prorostlé stromy, velké kořeny a čerstvý vzduch mi budou chybět. Když jsme na jednom místě nebyli schopni překročit řeku, následovali jsme trasu určenou pro tento stav zvýšené vodní hladiny. Cestou dostala Markéta tři žihadla od vos, mě vosa štípla jednou – do podpaží (přes dvě vrstvy oblečení). Vosy jsou mrchy! V této oblasti se to jimi jen hemžilo. Poslední úsek cesty byl dost monotónní a překvapivě jsme museli i dost stoupat. Po třetí hodině jsme konečně dorazili do cíle, k našemu autu na parkovišti. Naše hole jsme opřeli o mapu. Třeba přijdou dalším putovníkům vhod. Vřele jsme se přivítali s Lisou. Prý o nás měla docela strach. To my o ni taky. Nakonec přespala v hostelu, protože nechtěla, abychom dostali pokutu za přespání v autě. Společně jsme se tedy vydali do infocentra a pak do levnějšího kempu na jiné straně jezera. Postavili jsme stan, zaplatili pánovi z DOC poplatek 6 NZD, četli si a psali deníky. S Lisou jsme pak šly pozorovat kachny na jezeře. Taky jsme se pohoupaly na houpačce. To byla paráda – houpání s pěkným výhledem na jezero. Po chvíli nám však byla zima, obloha začínala být dost černá, rychle jsme se tedy sebraly a šly zpět. Nějakou dobu jsme si ještě všichni četli v altánu a pak šli spát.  
 

jezero Rotoiti

 

jezero Angelus

 

NP Paparoa

Teplá ovesná kaše s cukrem nám v chladném ránu přišla vhod. Pak jsme se pomalu vydali na cestu do národního parku Paparoa. Ještě v NP Arthur´s Pass jsem si u silnice vyfotila dopravní značku s kiwi:-) Viděla jsem ji tehdy v lednu na severním ostrově a od té doby nic. Konečně se mi ji tedy podařilo vyfotit. Na krátký okamžik jsme se zastavili na vyhlídce Death´s Corner, kde jsme zblízka viděli viadukt. Ve městě Greymouth jsme zajeli k benzínce, kde jsme s pomocí jednoho pána doplnili olej do auta. Po otevření kapoty se trochu zhrozil, no nemáme nejnovější model. Následoval nákup v New Worldu. Do NP Paparoa jsme dojeli poměrně brzy, dřív než jsme předpokládali.

Nejprve jsme se vydali na procházku kolem řeky (Pororari River Track). Tohle místo mi učarovalo. Dvouhodinová zpáteční cesta byla moc krásná. Palmy, kapradí, pískovcové skály, balvany v řece, hlasitý zpěv ptáků, malá jeskyně. Přišlo mi, že jsem v jiné zemi. NZ mě prostě nepřestává překvapovat. Na parkovišti jsme si uvařili oběd - těstoviny s rajčatovou omáčkou a masem. Jako vždy jsem se ujala otevírání konzerv, ale tentokrát mi to nešlo. Respektive konzervy jsem v pohodě otevřela, ale třikrát jsem se řízla do levého ukazováčku. Nic mě nebolelo, ale krve z toho bylo dost. Dále jsme šli na Truman Track. Pohled na oceán a pláž byl hezký. S L. a L. jsme se rozhodli jít i dolů na pláž, přestože tam byla cedule, že vstup jen na vlastní nebezpečí. Byly tam velké vlny, proto jsme si boty a foťáky schovali nahoře na kamenech. Bosky jsme se vydali na druhou stranu pláže. Procházka po malých kamíncích a ve vodě byla super. Párkrát jsme tedy nevychytali blížící se vlny, takže jsme se trochu namočili. Dokonce jsme vylezli na jeden šutr a měli tak hezký rozhled. Na zpáteční cestě nás zastihla mega vlna a skončila jsem mokrá až po zadek. Ale zážitek za to stál. V autě jsem se převlékla a šli jsme na nejslavnější trek v Punakaiki - Pancake Rocks and Blowholes. Tyto vápencové skály jsou vrstvené tak, že připomínají sloupce palačinek. Sice tam byly davy turistů, ale prohlídkový okruh byl moc hezky vymyšlený. Byla doba přílivu, tudíž ten nejlepší okamžik. Voda bila do dutin pod skalami a tryskala ven jako velký gejzír. Bylo to úchvatné. Člověk si uvědomil, jaký živel voda je. A jak jsme malí oproti přírodě.

Zastávku ve městě Westport jsme vypustili a jeli rovnou do kempu v blízkosti Lyell. Kemp se nachází na pěkném, klidném místě nad řekou a disponuje ohništěm. Snažili jsme se rozdělat oheň, ale s mokrým dřevem to jde těžko. Nakonec jsme buřty snědli syrové. Za tmy jsme se vydali na noční procházku lesem. Na začátku jsme skákali na lanovém mostě, což byl adrenalin. Pak jsme s baterkami putovali lesem. Připadalo mi, že jsem znovu na dětském táboře a máme bojovku. Lisa se docela bála, celou dobu se mě držela. Po návratu si ještě chvíli povídáme s L. u stolu. Marně čekáme na hvězdy, tak jdeme spát.

Pancake Rocks

 

Mt Hutt, NP Arthur´s Pass 1

Posnídali jsme toast s burákovým máslem a marmeládou. Nikdy předtím jsem tuto kombinaci neměla a výsledek mě mile překvapil. Každopádně mazat si burákové máslo na jablko, jak to dělají Američani, vážně nebudu. Dopoledne bylo ve znamení výletu v Mt Hutt Forest Conservation Area. Vydali jsme se do prudkého kopce, což nás silně vyčerpalo. Cesta vedla skrz pěkný les s břízami. Výhled stál za to, viděli jsme do daleka. Louis nám ukázal pozice z jógy, tak jsme chvilku cvičili. Začalo však poprchávat, tak jsme dál nepokračovali. Cestou dolů se to rozpršelo, ale my byli ukryti pod stromy. V cíli jsme si pod přístřeškem uvařili oběd a pozorovali duhu. Taky nás zaujalo, jak na jedné straně od altánu silně prší, kdežto na straně druhé jen trochu poprchává. S pomocí deště jsme se snažili umýt hrnec, ale moc to nešlo, tak jsme přeci jen použili vodu z našeho kanystru.

 

Dále jsme jeli do Springfieldu, kde začínal Arthur´s Pass - nejvýše položená silnice vedoucí napříč Jižními Alpami. Počasí se zhoršilo, celkem byla mlha, a to jsme byli teprve na východní straně. Co nás pak bude čekat na západě? Odhodlaní jsme se vydali na první procházku ke Castle Hill, oblasti s velkými balvany. Místo nás totálně okouzlilo. Tajuplná atmosféra, duchovno, šutry různých tvarů, k tomu déšť. Po kamenech lezl hlavně Louis, já se bála kluzkého povrchu. Autem jsme pak popojeli ke Cave Stream, kde nás od vstupu do jeskyně odradila řeka. Všude byly cedule upozorňující na nutnost pořádného vybavení na hodinou procházku po jeskyni. Jen L. se do ní šel podívat, ale po chvíli se stejně vrátil, protože neměl baterku. Rozhodl se tam jít další den. A já o tomto nápadu taky uvažovala. U jezera Pearson jsme nakonec nestavěli, protože lilo. Zamířili jsme přímo do kempu Klondyke Corner, kde jsme si v altánku dali večeři. Pod stromy jsme postavili stan a šli si do auta psát deníky. Po chvíli na nás zaklepal jeden turista, zřejmě Francouz, který nás odrovnal otázkou, zda by si od nás nemohl koupit plynovou bombu. Odmítli jsme ho. O trochu později jsme se nad ním však slitovali. Zamávali jsme tedy na něj. Když se však začal přibližovat, spontánně jsme začali křičet. Jenže nám nedošlo, že máme otevřené okénko, musel náš jekot slyšet. Přesto přišel blíž. Nabídli jsme mu, že si naši bombu může půjčit. To on však nechtěl. Prý si potřebuje uvařit kuře a na to je třeba hodně plynu. Nevěřil, když jsme mu řekli, že nám naše bomba vydrží na týden. Jenže my jíme jednoduchá jídla jako kuskus, rýže, těstoviny, ne kuře! Jeho kuře jsme totálně nepobrali. Jaký tramp si vaří pod stanem kuře? Rozhodl se, že na GPS najde, kde se nejblíž dá bomba koupit, pak už se nevrátil. Vystrašili jsme ho. Chudák. Snad mu někdo jiný pomůže. Dost jsme se této historce nasmáli. Kolem osmé hodiny šly holky do stanu, my jsme si s L. ještě asi dvě hodiny v autě povídali. Byla to hodně dobrá konverzace o všem možném. Na to, že jsme se sotva znali, jsme probrali dost zajímavých věcí. Kromě toho já si prostě dobře rozumím s lidmi, kteří studují psychologii, rádi čtou a cvičí jógu.  

 

Vstávali jsme do lepšího počasí, dokonce jsme viděli kusy modré oblohy. Vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát nám počasí vyjde. Pro informace jsme se vydali do vesnice Arthur´s Pass Village, kde nám dali tipy na výlety. Jako první jsme si vyfotili vodopád Devil´s Punchbowl. Dále následoval Bealey Track. Měli jsme výhled na ledovec, ochutnali jsme čistou vodu z řeky, slunili se na balvanech. Další, nejnáročnější trek dne měl název Temple Basin. Cesta vedla prudce nahoru po šutrech, terén byl tedy celkem nepříjemný. Ale jinak se mi trasa líbila. Potkali jsme toho Francouze ze včerejška, pozdravili jsme se. Byli jsme rádi, že neumřel hlady:-D Nahoře jsme udělali společné foto naší skupiny. Po návratu na parkoviště jsme složili usušenou plachtu od stanu a vyrazili k infocentru. S L. jsme došli doplnit vodu, holky zatím uvařily oběd. Zatímco jsme obědvali, pochodovala kolem nás kea - roztomilý pták (můj nejoblíbenější pták na NZ). Pak jsem se šla zeptat do infocentra na podrobnosti o jeskynní procházce. A dobře jsem udělala! Zjistila jsem, že to vůbec není jeskyně, jaké znám z ČR. Tady je třeba se půl trasy brodit ve vodě (po prsa!), která je ledová. Určitý úsek cesty je tak titěrný, že bych měla strach, že se tam zaseknu (nic pro mé klaustrofobní stavy). Na závěr se prý musí ještě někde slaňovat. Navíc je potřeba mít neopren, pořádné boty, baterku atd. Tyto cenné informace jsem tedy předala i Louisovi, který návštěvu jeskyně taky vzdal. Společně jsme se tedy vydali na krátkou procházku (Dobson Nature Walk), pak jsme se zastavili u jezera Pearson, kde jsme na dece povečeřeli. Spali jsme ve stejném kempu jako předchozí noc.

 

Castle Hill

Temple Basin Track

 

Odjezd z Dunedinu, Moeraki Boulders, Tekapo

Z Dunedinu jsme vyrazili v sedm hodin ráno. První zastávka byla u Moeraki Boulders. Už jsme tam sice s Markétou byly, ale tentokrát svítilo slunce, navíc jsme chtěly vyhovět našim kamarádům. Dále jsme jeli až k jezeru Pukaki, kde jsme se chvíli slunili na kamenech. Na velikonoční víkend bylo opravdu netradičně letní počasí. Pak jsme konečně dojeli k jezeru Tekapo, kde jsme po obědě absolvovali procházku na Mt John, kde se nachází i observatoř. Jezero mě nezklamalo, skutečně mělo tu typicky modrou barvu, jaká je známá z pohledů a průvodců. I okolní krajina - jezero Alexandrina a hory - byla krásná. Modrá obloha to navíc umocňovala. Obsypané šípkové keře upozorňovaly na podzim. Po cestě dolů jsme potkali zajíce. Nakonec jsme ještě chvíli házeli žabky do jezera a i mně se povedly. A třeba i čtyři v řadě za sebou. To se mi ještě nikdy nepovedlo! NZ má prostě magickou moc. Pak jsme se vydali do Geraldine a odtamtud do Orari Gorge Scenic Reserve, kde jsme kempovali. Po cestě jsme byli nuceni zastavit kvůli stádu ovcí, které přecházelo po silnici. V kempu nás potěšilo, že jsme měli k dispozici stůl. Po večeři jsme se ještě šli na chvilku projít, trhali jsme ostružiny. Nejlepším zážitkem však bylo večerní rozdělání ohně v kempu. Většinou je to na NZ zakázané, tady to šlo, navíc jsme měli ohniště blízko u našeho stanu a o kus dál jsme našli i dřevo a noviny. To byla pohodička, teplo sálalo, trochu jsme zpívali, pravá táborová nálada.

 

Moeraki Boulders

jezero Tekapo

 

Mid-Semester Break 30. 3. - 7. 4. 2013

Na tyhle prázdniny v půlce semestru se všichni studenti moc těšili. Někteří zahraniční studenti měli v plánu návštěvu ostrovních zemí (Tonga, Fidži), jiní si koupili letenku na severní ostrov NZ s tím, že si tam půjčí auto. Většina novozélandských studentů se chystala navštívit své rodiny.  Já, Markéta, Louis z Kanady a Lisa ze Singapuru jsme se rozhodli pro road trip v našem autě po západě a severu jižního ostrova NZ.

 

Zajímavostí je to, že jsme s Markétou naše další dva spolucestující předem neznaly. Asi dva týdny před prázdninami jsme začaly řešit, že bychom k sobě potřebovaly někoho přibrat. Rozhodily jsme tedy sítě. Naše kamarádka Diem nám dohodila svou kamarádku Lisu, která k sobě přibrala kamaráda Louise. Louise jsem znala jen od vidění, ale maximálně jsme se pozdravili. Byla jsem tedy celkem napjatá a i docela nervózní, jak naše cesta s neznámými lidmi dopadne. Přeci jenom je při našem stylu cestování podstatné, aby i naši spoluputovníci byli naladěni na stejnou vlnu. Mé obavy byly naprosto zbytečné, protože jsme si krásně sedli a dnes jsou z nás kamarádi.

 

Před pauzou jsme se všichni dvakrát sešli. První schůzka byla o seznamování a probírání cestovatelských plánů. Když jsme novým členům týmu vysvětlili, jak si cestu představujeme, nezalekli se, naopak s námi souhlasili. To jsem si oddechla. Mám totiž zkušenost, že i s některými lidmi, co znám dlouho, bych nemohla tak dlouho a v takových podmínkách cestovat, protože každý z nás má jiné představy a požadavky na komfort apod. Druhé společné setkání bylo ve znamení nákupu jídla, plynové bomby a benzínu.

 

A jak naše putování probíhalo? Kolik národních parků jsme navštívili? Jaké zážitky na nás čekaly? To vše se postupně dozvíte z dalších příspěvků.

Trip Highlights aneb upoutávka na budoucí článek o prázdninovém volnu

• naprosto super sestava účastníků
• proměnlivé počasí, ale nás nic nerozházelo
• zanecháváme po sobě inuksuky
• na NZ jsem jiný člověk - poprvé v životě se mi povedlo hodit žabky do vody...a opakovaně!
• není nad čerstvě natrhané ostružiny
• poprvé rozdělání ohně v kempu na NZ
• dotaz chlapíka v kempu, jestli mu neprodáme bombu, že si potřebuje uvařit kuře
• pozorování hvězd
• pořezání ruky
• velká vlna - mokré kalhoty
• není oheň, buřty jsou dobré i syrové
• noční procházka s baterkou a skákání na lanovém mostu
• sledování velikých úhořů
• pět dní bez sprchy je můj nový rekord
• společnost nám dělá ptactvo - kea, waka, fantail,...
• toast s burákovým máslem a černorybízovou marmeládou se nám nepřejí
• k jezeru Angelus se jednou musíme vrátit
• překračování řeky snad nikdy neskončí - mokré boty
• štípnutí vosy
• namrzlé čelní sklo - škrabku nahradí věrnostní karta ze supermarketu
• na chvíli přibíráme dalšího člena týmu
• relax v termálních bazénech
• konverzace na téma "fresh" versus "experienced"
• "Czechnada" je nejlepší země

Jazz Dance

Včera jsem měla poslední lekci jazz dance. V závěru hodiny jsem lektorku požádala o názvy písní, na které jsme po dobu kurzu tancovali. Vy si teď můžete poslechnout dvě z nich. Na první skladbu jsme vždy na začátku hodiny procvičovali baletní "plies". Druhá ukázka nám sloužila jako podklad pro naši závěrečnou sestavu. Obě se mi líbí.

 

 

 

PS: Pokud budete chtít, můžu vám pak v ČR některé kroky ze sestavy ukázat. Pokud je ovšem opět nezapomenu:-)