Víkendový výlet 6 – Cromwell, jezera Wanaka a Hawea, NP Westland (jezero Matheson, Fox Glacier, Copland Track)

Tentokrát se na výlet k naší české skupince přidaly Christina a Lena z Německa. Z Dunedinu jsme vyrážely již v pátek po desáté hodině, takže jsem mimořádně musela zatáhnout odpolední přednášku. Již takhle dopoledne to vypadalo, že bude přes den hezké počasí. Doufaly jsme, že nás dobré počasí bude provázet po celou dobu našeho výletu. A to se opravdu podařilo, ale nepředbíhejme. Po cestě jsme byly fascinované zasněženými vrcholky hor. Pokaždé, když jsme tudy jely, krajina vypadala úplně jinak. První fotografickou zastávku jsme udělaly v Cromwellu na vyhlídce. Vyfotily jsme si město a jezero Dunstan. V samotném městě jsme si pak uvařily oběd, v altánku. Jako bonus jsme měli k dispozici i kohoutek s vodou. Taky jsem si konečně vyfotila mega velké plastové kusy ovoce, u kterých byl nápis Cromwell. Ovoce je pokaždé vidět ze silnice, avšak nikdy předtím jsem si ho nestihla vyfotit a navíc focení z auta není nejlepší. Po obědě jsme popojely dále a na focení zastavily až u jezera Hawea. Tentokrát jsem se nad zasněženými horami a modrou oblohou vyloženě rozplývala. Bylo to fakt krásné! Pak jsme jeli pár hodin bez zastávky. Až za Haastem jsme zastavily a šly se projít na pláž. Přes písečné duny jsme se dostaly k moři, což se mi líbilo. Slunce poměrně rychle zapadlo, ale byl to zážitek. Pozorovat západ slunce je vždy (natož u moře) vzrušující. Potom jsme se šly krátce projít po pěšině a narazily na malé jezero (Mataketake Dune Lake), ve kterém se hezky odrážela okolní krajina. Po společném focení jsme vyrazily dál. Před námi byla asi dvouhodinová cesta po tmě do kempu. Cestou se nám přihodilo hned několik věcí. Během jízdy jsme si všimly blikajícího auta na okraji silnice. Zastavily jsme a zeptaly se, s čím potřebují cestující pomoci. Byli to Francouzi a auto jim zapadlo do rozbahněné trávy. Již hodinu se ho snažili marně dostat zpět na silnici. Vyplynulo pro ně ponaučení – nikdy neparkovat v trávě. Společnými silami jsme zezadu tlačili na auto, až se nakonec úspěch dostavil. Poděkovali nám a my pokračovaly dál. Měly jsme radost, že máme zážitek a že jsme udělaly dobrý skutek. Po cestě jsem si všimla několika zvířat (possum), jak se pohybují u silnice. Měla jsem radost, protože doteď jsem tento druh zvířete viděla pouze jako vycpaný exponát v muzeu nebo nejčastěji jako přejetou mrtvolu na silnici. Bohužel nám o pár chvil později dvě zvířátka přeběhla přes silnici, přičemž minimálně jedno jsme zabily. Mrzelo nás to, ale nedalo se nic dělat. Ve stovkové rychlosti zvíře proti nám nemělo šanci. Proč jen na ta zvířata na silnice lezou? Když jsme se přiblížily ke kempu Gillespies Beach, situovaného u moře, viděly jsme hodně ovcí. Některé se povalovaly vedle silnice a ve tmě jim děsivě zářily oči. Jedna ovce ležela dokonce uprostřed cesty, tak jsme musely počkat, až se uráčí posunout. V kempu jsme zaparkovaly na parkovišti a šly postavit stan. Usnuly jsme za zvuků šplouchání oceánu. Vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi stanovali v NP Abel Tasman a slyšely moře skutečně blízko. Uvědomila jsem si, jak ten čas rychle letí a že jsme tu na NZ prozkoumaly už tolik oblastí, že mi přijde, jako kdybych tu byla už roky. 

 

jezero Hawea

V sobotu jsme měly budíček mimořádně již v šest hodin. Čekal nás totiž dost nabitý program. Poté co jsme sbalily stan a zapakovaly další věci, šly jsme se projít k vodě. Oceán byl skutečně blízko. Pomalinku začínalo svítat, takže obloha začala měnit barvy. Bylo ale opravdu ještě brzo, tudíž nešlo dobře fotit. Nasedly jsme tedy do auta a jely k jezeru Matheson, které je známé tím, že se v jeho hladině odráží vrchol hory Mount Cook. Zaparkovaly jsme a vydaly se k němu pěšky. Cesta nám trvala několik minut, původně jsme si totiž myslely, že je jezero od parkoviště skutečně blízko. Na jednom mostě jsme si všimly krásně upletených, velkých pavučin. Pak už jsme jen popobíhaly dopředu, abychom stihly svítání. Jezero nás naprosto okouzlilo. Připadaly jsme si, jak na fotce v katalogu cestovní kanceláře. Nevěřily jsme svým očím („This cannot be real!“). V jezeře se odrážely okolní hory, nad vrcholem Mt Cook dokonce poletoval malý obláček. Hladina se třpytila, vzadu plavaly kachny. Bylo to opravdu moc hezké a poklidné. Slunce pomalu přidávalo na síle, tak se zvýrazňovaly jiné obrysy hor, mlha ustupovala. Říkala jsem si, že i kdyby nám třeba kvůli počasí hlavní důvod výletu – Copland Track – nevyšel, tento okamžik stál za tu dlouhou jízdu v autě. Pak jsme jely ke známému ledovci Fox Glacier, na který se však dá dostat pouze s průvodcem nebo helikoptérou, takže jsme ho viděly pouze z dálky, z vyhlídky. Mně to však bohatě stačilo. Po této fotografické zastávce jsme již bez pauzy pokračovaly přímo na start Copland treku. Auto jsme nechaly na parkovišti, přebalily si krosny, vyfotily se na startu a vydaly se na cestu. Před námi bylo 18 km. Bylo něco kolem 10. hodiny, slunce již svítilo, obloha byla modrá. Hned po prvních pár krocích jsme musely asi na třech místech překročit řeku, což by za deště mohlo být hodně dobrodružné. Naštěstí se mi povedlo nenamočit si boty hned na začátku. To by bylo určitě nepříjemné a mohlo by to ovlivnit můj prožitek z výletu. Většina cesty vedla lesem, takže jsme byly v chládku, zatímco mimo les pražilo slunce. Občas jsme se zjevily mimo les, takže jsme se zahřály a vyfotily si světle modrou, čistou řeku, a hory kolem nás. Taky jsme musely překračovat dost potoků, vodopádků a mostů vedoucích přes řeku. Obzvláště dva lanové mosty byly velmi výživné. Jeden z nich byl tak dlouhý, úzký a umístěný hodně vysoko, že jsem se fakt dost bála a zakazovala jsem si koukat se pod nohy. Musím říct, že po NZ už nebudu moci tvrdit, že mám fobii z lanových mostů, tady jsem se dost otrkala, i když mi to stále není příjemné. V lese, spíše takové džungli, byl krásně čistý vzduch! Užívala jsem si to, stejně tak jako pohledy na zarostlé stromy, stromovou kapradinu silver fern, jezírka a mechy. Toto prostředí dodávalo výletu tu správnou dobrodružnou atmosféru. Taky jsme občas šly v mokrém bahně, takže jsem si nedokázala představit jít tuto cestu v lijáku. Naše kamarádka Sabrina tuto trasu šla minulý víkend s tramping klubem a prý se brodili i po kolena ve vodě. No, my jsme zkrátka měly štěstí. V půlce trasy jsme došly k pidi Architect Hutu, takové chajdičce. Daly jsme si oběd a pokračovaly dál. Do našeho Welcome Flat Hutu jsme došly kolem čtvrt na pět. Zabraly jsme si matrace na spaní a šly se převléknout do plavek. Hlavní atrakcí tohoto treku jsou totiž horká jezírka (hot pools) vzdálená dvě minuty od chaty. Hned jsme do nich hupsly, tedy přesněji řečeno položily se na bahnitý povrch, voda nebyla tak moc hluboká. Byla to paráda. Slunce ještě svítilo, měly jsme výhled na hory okolo sebe, nebyla nám zima, voda byla příjemně teplá (jedno jezírko bylo teplé až moc, takže jsme v něm byly vždy jen pár minut). Byl to úžasný relax po těch hodinách chůze. Taky se s námi daly do řeči dvě Angličanky, takže jsem si užívala jejich krásný přízvuk. V jezírkách jsme pobyly asi hodinu a pak si šly uvařit večeři – těstoviny s makrelou. V kuchyni jiná skupinka rozdělala oheň, takže nám bylo hezky teplo. Jako dezert jsme měly kokosové sušenky a žužu bonbony. Pak jsme chvilku hrály kostky. Jelikož však byla tma (v hutu není světlo) a my navíc byly dost unavené, po chvíli jsme to zabalily a šly na kutě. 

 

jezero Matheson

V neděli jsme vstávaly za tmy před sedmou hodinou. V 7:45 jsme již vyrážely na zpáteční cestu. Šlo nám to rychleji, ale už nás bolely nohy a záda, navíc některé úseky cesty byly dost jednotvárné a moc nám neubíhaly. Zelené prostředí se mi ale stejně neokoukalo. A ten čistý vzduch mi bude doma chybět. Na parkovišti nás přivítaly sandflies – kousavé mušky. Hned se na nás vrhly a poštípaly nás, kde se dalo. Co nejrychleji jsme se tedy sebraly a jely si uvařit pozdní oběd na lepší místo. Zastavily jsme u hezké pláže, na níž se povalovaly kmeny stromů. Na písek jsme rozložily deku a uvařily si kuskus. Oběd na pláži je prostě stejně nejlepší. Počasí se navíc mile zbláznilo, neboť slunce opět pražilo jako v létě. Jelikož se nám nechtělo tento národní park Westland tak brzo opouštět a vzhledem k faktu, že jsme stejně počítaly s tím, že do Dunedinu přijedeme po tmě, rozhodly jsme se ještě udělat další zastávku. Jednalo se o Knight´s Point – vyhlídku na moře a obelisk oslavující dokončení silnice propojující Westland a Otago. Pak už jsme se vydaly na cestu zpět. Nikomu z nás se nechtělo zpátky. Užívaly jsme si sluníčko, okolní přírodu – oceán, řeku, vysoké stromy, vodopády. Tento národní park mi vážně učaroval. Přála bych si tu strávit víc času. No, každé putování jednou končí. Ještě jsme se jednou zastavily u jezera Hawea, které opět vypadalo jinak než předtím. Slunce pomalu zapadalo, hory se hezky odrážely v jezeře. Do Dunedinu jsme přijely po deváté hodině. Tento výlet určitě patří mezi ty nejlepší, co jsem tu na NZ absolvovala. Jen tak pro zajímavost, celkově jsme autem ujely 1140 km.