Volnočasové akce v Dunedinu 8

• LOTR – Konečně jsme s Margaux zrealizovaly akci s názvem filmový maraton Pána prstenů (LOTR = Lord of the Rings). Naším předsevzetím bylo shlédnout v průběhu večera/noci všechny tři filmy a neusnout u toho. Margaux pro tuto příležitost upekla vynikající quiche (slaný koláč) s žampiony, šunkou, sýrem…no prostě to byla fakt mňamka! Na filmy jsme se koukaly my dvě, v obýváku však byli i další tři spolubydlící od Margaux, kteří se k nám občas taky připojili. A na třetí film se k nám přidala Američanka Linzy. Byla to sranda, kecaly jsme u toho, vyvíjely různé teorie. Abychom neusnuly a zahřály se, vařily jsme si kafe a čaj. Krizi jsem měla mezi druhým a třetím filmem, ale jinak mě překvapilo, že jsem byla celkem svěží. A jako jediná jsem vůbec neusnula! A to byl fakt výkon, neboť první film jsme pustily v 19 hodin a skončily jsme kolem půl páté ráno…čekaly mě ani ne čtyři hodiny spánku.
• koncert sboru – Tentokrát jsem na hudební zážitek v Marama Hall pozvala Markétu. Jednalo se o poslední, obědové, dvoudolarové, hudební vystoupení v tomto semestru. Na programu byl rozmanitý repertoár pěveckého sboru mládeže Southern Youth Choir. Vystoupení se mi moc líbilo. Textům jsem tedy většinou skoro vůbec nerozuměla, ale zpěv byl krásný! Sbor většinou zpíval bez doprovodu, ale někdy se k němu přidal klavír nebo bubínky. Líbilo se mi, že jsme mohli slyšet jak písně duchovní, lidové, vtipné, lyrické, tak i afroamerické spirituály. Na konci akce následovalo ještě pár pěveckých vystoupení tří sólistů, mezi nimiž byla i jedna studentka zpívající vážně dobře operní árie.
• přehrada Ross Creek Reservoir – Jelikož bylo mimořádně hezké počasí, Lisa mi navrhla procházku k vodní nádrži Ross Creek Reservoir. Ještě jsem u ní nebyla a měla jsem náladu na chození, tak jsem nabídku přijala. Sice jsme trochu bloudily, ale cíl jsme nakonec našly. Přehrada se nachází asi čtyřicet minut pěšky od mého domu. Cesta k ní vede skrz pěknou přírodu (potok, skály, les, dětská venkovní hřiště), kterou bych tak blízko Dunedinu fakt nečekala. Není divu, že se na toto místo vydává hodně běžců. 
• rozlučka s pizzou v ruce – Ve středu se konala poslední akce mentor programu. Shromáždilo se dohromady dost lidí, co jsme tak v průběhu semestru potkávali na akcích. Nejvíce jsem se však bavila s „mojí přípravnou skupinkou“, tj. Sabrinou, Misou, Tomoko apod. Pak jsem si i dobře pokecala s Lenou a Juanem. Byl to příjemný večer, i když trochu smutný kvůli nostalgické a rozlučkové atmosféře. A podstatná součást večera: opět jsme dostali zdarma nápoje, čtyři druhy pizzy, sušenky, čokoládové pamlsky a chipsy. 

Volnočasové akce v Dunedinu 7

• koncert orchestru – V neděli odpoledne se v Otago Museum konal koncert orchestru. Pozvání jsme obdrželi od Misy, Japonky, která v něm hraje na klarinet. Koncert trval asi hodinu a půl a byl moc krásný! Slyšeli jsme skladby od Beethovena, Krommera a Mendelssohna.
• burger v Captain Cook 2 – Opět jsme se s pár lidmi z přípravného kurzu (tentokrát ve trochu jiném složení) vydali do podniku Captain Cook na dvoudolarový burger s hranolkami. Tentokrát jsme čekali o dost kratší dobu.
• sushi – Tomoko a Misa naši skupinu z PFO učily dělat sushi. Sešlo se nás 11 ze 13, takže velký úspěch. Nejprve jsme společně nakoupili suroviny a pak jsme se přesunuli do domu k Raphaelovi. Příprava sushi trvala celkem dlouho a dala nám zabrat. Ale moc nás to bavilo. Každý si mohl vyzkoušet vytvořit sushi dle vlastní chuti. Měli jsme k dispozici ingredience jako avokádo, vajíčka, okurku, tuňáka, krevety, lososa. Překvapivě mi nejvíce chutnalo sushi s krevetou.
• Daily Life Study – Po dobu dvou týdnů jsem se účastnila experimentálního výzkumu, který spadá pod katedru psychologie. O akci jsem se dozvěděla na Facebooku a jelikož odměnou bylo 40 dolarů, neváhala jsem a na inzerát zareagovala. Nejprve jsem absolvovala úvodní schůzku, na které jsem se dozvěděla bližší informace o tématu výzkumu (duševní pohoda a její závislost na okolních faktorech – stravování, stejně tak jako např. hladině železa v krvi), podepsala souhlas s etikou výzkumu, vyplnila průvodní dlouhý dotazník na počítači, obdržela deset dolarů jako náhradu za odeslané sms (denně jsem v rámci výzkumu musela odesílat čtyři sms; vždy jsem měla na škále od 1 do 9 odpovídat na otázky, jak jsem zrovna motivovaná, pozitivní, negativní, napjatá, energetická) a dohodla si termín odběru krve na klinice a termín závěrečné schůzky. Čtrnáct dní jsem tedy denně odesílala sms a vždy večer vyplňovala online dlouhý dotazník týkající se např. denních aktivit, pohybu, jídelníčku atd. Dnes jsem byla na odběru krve a na závěrečné schůzce, kde jsem vyplnila poslední dotazník na počítači, dostala peníze, ovoce a sušenky. Byla to zajímavá zkušenost, přivydělala jsem si, ale musím říct, že mě ty dotazníky ke konci už vážně otravovaly.

Dunedin v obrazech

Sněží!!!

Tak a pravá zima je tu! Přesně jak pravila předpověď počasí, máme tu sníh. Obvykle však sníh zůstává jen na kopcích, mít sníh tady dole ve městě je prý celkem neobvyklé (a pokud tu sníh mají, tak prý až tak v srpnu). Na Facebooku se to hemží sněhovými zprávami a fotkami, některé přednášky jsou zrušené, prostě všichni jsou tu ze sněhu hotoví:-)

 

 

 

PS: Dnes už tu sníh nemáme. Bylo hezky slunečno, tak většina sněhu roztála. Přesto jsem vyfotila toto:

Všední dny v Dunedinu

Abych měla památku a abyste vy měli představu, jak to tu v Dunedinu vypadá, vydala jsem se včera na procházku s foťákem.

1. stará budova univerzity
2. Selwyn College - kolej kamarádky Lisy
3. budova, ve které mám v úterý přednášku
4. cestou do knihovny
5. Commerce Building
6. Veggie Boys - levná zelenina a ovoce
 

 

1. knihovna
2. Allen Hall Theatre - studentská divadelní představení
3. bývalý kostel, dnes je to bar/restaurace, chodila jsem tam na salsu
4. OUSA - jóga, vegetariánská menza, jazz dance, ukulele, kytara

 

Volnočasové akce v Dunedinu 6

• burger v Captain Cook – V neděli večer jsme se s pár lidmi z PFO vydali do Captain Cooka, protože právě v neděli je tam akční cena burgeru a hranolek, a to pouhé dva dolary. Sice jsme si na svůj kuřecí burger museli počkat minimálně půlhodinu, ale stálo to za to. A čekání jsme si samozřejmě krátili povídáním.
• ukulele – Tomoko (kamarádka z Japonska) tu chodí na kroužek, kde se učí hrát na ukulele. Jelikož jsem na tento nástroj nikdy nehrála, byla jsem zvědavá, jaké to je. A tak mě Tomoko pozvala, abych se přišla podívat do budovy OUSA, kde ve volném čase trénuje. Nejprve jsem si poslechla, jak jí jde hraní a pak jsem si sama zkusila zabrnkat jednoduchý popěvek „Happy birthday to you“. Celkem mi to i šlo, vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem se sama snažila naučit hrát na kytaru.
• kytara – Zjistila jsem, že si lze na recepci v OUSA vypůjčit kytaru a zamluvit si soukromou místnost. Tak jsem této nabídky hned využila a šla si na hodinu zatrénovat na kytaru. Nepamatuji si, kdy jsem naposled držela kytaru v rukou. Nejspíš to budou tak dva roky. Na internetu jsem si našla akordy známých písniček ze žlutého zpěvníku, které jsem dříve uměla zahrát. A světe div se, akordy se mi vybavily poměrně rychle, takže přehmaty mi nedělaly problémy. Jelikož jsem však měla dlouhé nehty a neotlačená bříška prstů, doufám, že mé hudební pokusy (navíc se zpěvem) nikdo jiný neslyšel:-).
• druhé kolo mezinárodní večeře – Naše skupinka (Lisa, Diem, Markéta, Christina a já) se rozhodla pro další společnou večeři. Tentokrát jsem poskytla azyl já. Nejprve jsme v New Worldu nakoupily suroviny, pak jsme se pustily do vaření v mé kuchyni. Já s Markétou jsme připravily květákový mozeček s bramborem, Lisa a Christina upekly čokoládové muffiny, které polily horkými malinami, a Diem nakrájela ananas, který jsme pak jedly spolu s chilli omáčkou. Večeře to byla moc chutná! Poté jsme pokračovaly v povídání, fotily se, zpívaly a tancovaly. Prostě byla sranda a brzy akci opět zopakujeme.

Maličkosti

V Dunedinu se mi líbí, když:

• je večer osvětlená stará budova univerzity
• odbíjejí hodiny na univerzitní věži
• zapadá slunce a obloha hraje všemi barvami
• je ráno sice hnusné počasí, ale za pár hodin už je zase modrá obloha a slunce
• relaxuji v krásné botanické zahradě
• procházím kampusem a slyším operní árie z učebny, rockovou kapelu z klubu
• můžu obědvat na trávě u řeky, zatímco kolem mě pochodují kachny
• naše pračka zpívá, poté co dokončí vyprání prádla
• objevím ve schránce pohled/dopis
• cestou do školy potkám spoustu známých tváří
• můžu všude po městě chodit pěšky
• když vyučující do hodin přicházejí s dobrou náladou
• v supermarketu objevím výhodné cenové akce

Volnočasové akce v Dunedinu 5

• koncert vážné hudby – Každou středu se v jednu hodinu odpoledne koná hodinový koncert v Marama Hall v Department of Music. Vstupné je pro studenty pouhé dva dolary. Tento týden jsem tedy oželela jógu a šla se s Margaux na koncert podívat. Na programu byly kousky z oper Wagnera a Verdiho. Tři skladby byly v podání flétnisty a pianisty, jednu skladbu hráli dva pianisté na dvě křídla. Bylo to všechno moc krásné, i když trochu melancholické až smutné.
• Capping Show – Tato studentská revue má na University of Otago dlouholetou tradici. Poprvé byla uvedena již v roce 1894. Je složená z hudebních a tanečních výstupů, divadelních scének a promítaných krátkých videí. Tematicky se dotýká aktuálních témat ve světě, dělá si srandu z Dunedinu a studentského života. Tuto událost jsem měla možnost vidět rovnou dvakrát, pracovala jsem tam totiž jako dobrovolník-uvaděč. Většinu času jsem se smála a to jsem pochytila tak 70 % obsahu. Někdy jsem vůbec nerozuměla, někdy jsem se zase nechytala. Pokud bych však byla rodilý mluvčí, navíc regulérní student v Dunedinu, musela bych smíchem asi umřít. Líbilo se mi, že jsem i přesto pochytila plno narážek na samotnou univerzitu. Už jsem tu vážně jako doma:-). Kapela rovněž hrála moc hezky. Hlavními čísly akce jsou Sextet, Sexytet a Selwyn Ballet. Sextet je skupina šesti kluků, kteří zpívají a cappella na známé písně vlastní texty o sexu. Kromě toho, že je jejich vystoupení dost vtipné, umí i krásně a čistě zpívat. Navíc jsou oblečeni do klaunovského oblečku. Sexytet je obdoba Sextetu akorát v holčičí verzi. Původně v show fungoval pouze Sextet, Sexytet se přidal až v roce 2001. A Selwyn Ballet je baletní vystoupení kluků ze Selwyn College. Už jen pohled na kluky oblečené do „baletních oblečků“, jak tancují, je vtipný. Navíc mají moc hezkou choreografii. Mezi tématy, kterých se show dotkla, byly např. homosexuální sňatky, adopce dětí, nerozhodnost mladých, svačinové pytlíky, splácení studentských půjček, nejistota zaměstnání po obdržení vysokoškolského titulu, nošení burek, neprestižnost některých humanitních studijních oborů, Severní Korea, bombové útoky.
• sledování hororu – V pátek jsem se kolem desáté hodiny večerní dostavila ke kamarádce Margaux. Vymyslela totiž, že se spolu podíváme na horor Žena v černém (Woman in Black). Margaux horory miluje a rozhodla se, že mě donutí podívat se s ní alespoň na jeden. Jelikož jsem jí barvitě popsala, jak horory nemám ráda a že jsem všeho všudy viděla tak dva za život, rozhodla se pro tento film, i když ho sama již viděla. Prý je to klasický horor, kde ale neteče krev, nevystupují žádné příšery a že bych se tedy vlastně u něj nemusela vůbec bát. No, tak jsem se samozřejmě bála. V jistých chvílích ale i Margaux. Ale byl to moc dobře udělaný film. A mile mě překvapilo, jak dobře zahrál hlavní postavu Daniel Radcliffe, kterého jsem dosud viděla jen v roli Harryho Pottera. Celkově vzato jsme si večer moc užily. A Margaux byla tak hodná, že mě i pak po půlnoci doprovodila domů.
• výšlap na Mount Cargill – V sobotu v deset ráno jsem se spolu s Lenkou, Pavlínou a Christinou vydala na výlet s cílem vyšlápnout si Mount Cargill, kopec nacházející se na severu Dunedinu. Jelikož bylo zataženo a schylovalo se k dešti, další dvě účastnice to vzdaly předem. Naše čtyřka si však výlet i tak užila. Nejprve jsme musely projít dunedinskými ulicemi, pak už jsme však byly jen v hezké přírodě, v lese. Výhledy jsme do okolí sice žádné neměly, byla mlha a pršelo, ale aspoň jsme byly na čerstvém vzduchu a měly zase pořádný pohyb. A nahoře jsme si daly piknikový oběd. Pokud se ještě někdy v Dunedinu objeví slunce, vzaly bychom auto a vyjely na kopec znovu, abychom si udělaly pověstné hezké fotky.

Víkendový výlet 6 – Cromwell, jezera Wanaka a Hawea, NP Westland (jezero Matheson, Fox Glacier, Copland Track)

Tentokrát se na výlet k naší české skupince přidaly Christina a Lena z Německa. Z Dunedinu jsme vyrážely již v pátek po desáté hodině, takže jsem mimořádně musela zatáhnout odpolední přednášku. Již takhle dopoledne to vypadalo, že bude přes den hezké počasí. Doufaly jsme, že nás dobré počasí bude provázet po celou dobu našeho výletu. A to se opravdu podařilo, ale nepředbíhejme. Po cestě jsme byly fascinované zasněženými vrcholky hor. Pokaždé, když jsme tudy jely, krajina vypadala úplně jinak. První fotografickou zastávku jsme udělaly v Cromwellu na vyhlídce. Vyfotily jsme si město a jezero Dunstan. V samotném městě jsme si pak uvařily oběd, v altánku. Jako bonus jsme měli k dispozici i kohoutek s vodou. Taky jsem si konečně vyfotila mega velké plastové kusy ovoce, u kterých byl nápis Cromwell. Ovoce je pokaždé vidět ze silnice, avšak nikdy předtím jsem si ho nestihla vyfotit a navíc focení z auta není nejlepší. Po obědě jsme popojely dále a na focení zastavily až u jezera Hawea. Tentokrát jsem se nad zasněženými horami a modrou oblohou vyloženě rozplývala. Bylo to fakt krásné! Pak jsme jeli pár hodin bez zastávky. Až za Haastem jsme zastavily a šly se projít na pláž. Přes písečné duny jsme se dostaly k moři, což se mi líbilo. Slunce poměrně rychle zapadlo, ale byl to zážitek. Pozorovat západ slunce je vždy (natož u moře) vzrušující. Potom jsme se šly krátce projít po pěšině a narazily na malé jezero (Mataketake Dune Lake), ve kterém se hezky odrážela okolní krajina. Po společném focení jsme vyrazily dál. Před námi byla asi dvouhodinová cesta po tmě do kempu. Cestou se nám přihodilo hned několik věcí. Během jízdy jsme si všimly blikajícího auta na okraji silnice. Zastavily jsme a zeptaly se, s čím potřebují cestující pomoci. Byli to Francouzi a auto jim zapadlo do rozbahněné trávy. Již hodinu se ho snažili marně dostat zpět na silnici. Vyplynulo pro ně ponaučení – nikdy neparkovat v trávě. Společnými silami jsme zezadu tlačili na auto, až se nakonec úspěch dostavil. Poděkovali nám a my pokračovaly dál. Měly jsme radost, že máme zážitek a že jsme udělaly dobrý skutek. Po cestě jsem si všimla několika zvířat (possum), jak se pohybují u silnice. Měla jsem radost, protože doteď jsem tento druh zvířete viděla pouze jako vycpaný exponát v muzeu nebo nejčastěji jako přejetou mrtvolu na silnici. Bohužel nám o pár chvil později dvě zvířátka přeběhla přes silnici, přičemž minimálně jedno jsme zabily. Mrzelo nás to, ale nedalo se nic dělat. Ve stovkové rychlosti zvíře proti nám nemělo šanci. Proč jen na ta zvířata na silnice lezou? Když jsme se přiblížily ke kempu Gillespies Beach, situovaného u moře, viděly jsme hodně ovcí. Některé se povalovaly vedle silnice a ve tmě jim děsivě zářily oči. Jedna ovce ležela dokonce uprostřed cesty, tak jsme musely počkat, až se uráčí posunout. V kempu jsme zaparkovaly na parkovišti a šly postavit stan. Usnuly jsme za zvuků šplouchání oceánu. Vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi stanovali v NP Abel Tasman a slyšely moře skutečně blízko. Uvědomila jsem si, jak ten čas rychle letí a že jsme tu na NZ prozkoumaly už tolik oblastí, že mi přijde, jako kdybych tu byla už roky. 

 

jezero Hawea

V sobotu jsme měly budíček mimořádně již v šest hodin. Čekal nás totiž dost nabitý program. Poté co jsme sbalily stan a zapakovaly další věci, šly jsme se projít k vodě. Oceán byl skutečně blízko. Pomalinku začínalo svítat, takže obloha začala měnit barvy. Bylo ale opravdu ještě brzo, tudíž nešlo dobře fotit. Nasedly jsme tedy do auta a jely k jezeru Matheson, které je známé tím, že se v jeho hladině odráží vrchol hory Mount Cook. Zaparkovaly jsme a vydaly se k němu pěšky. Cesta nám trvala několik minut, původně jsme si totiž myslely, že je jezero od parkoviště skutečně blízko. Na jednom mostě jsme si všimly krásně upletených, velkých pavučin. Pak už jsme jen popobíhaly dopředu, abychom stihly svítání. Jezero nás naprosto okouzlilo. Připadaly jsme si, jak na fotce v katalogu cestovní kanceláře. Nevěřily jsme svým očím („This cannot be real!“). V jezeře se odrážely okolní hory, nad vrcholem Mt Cook dokonce poletoval malý obláček. Hladina se třpytila, vzadu plavaly kachny. Bylo to opravdu moc hezké a poklidné. Slunce pomalu přidávalo na síle, tak se zvýrazňovaly jiné obrysy hor, mlha ustupovala. Říkala jsem si, že i kdyby nám třeba kvůli počasí hlavní důvod výletu – Copland Track – nevyšel, tento okamžik stál za tu dlouhou jízdu v autě. Pak jsme jely ke známému ledovci Fox Glacier, na který se však dá dostat pouze s průvodcem nebo helikoptérou, takže jsme ho viděly pouze z dálky, z vyhlídky. Mně to však bohatě stačilo. Po této fotografické zastávce jsme již bez pauzy pokračovaly přímo na start Copland treku. Auto jsme nechaly na parkovišti, přebalily si krosny, vyfotily se na startu a vydaly se na cestu. Před námi bylo 18 km. Bylo něco kolem 10. hodiny, slunce již svítilo, obloha byla modrá. Hned po prvních pár krocích jsme musely asi na třech místech překročit řeku, což by za deště mohlo být hodně dobrodružné. Naštěstí se mi povedlo nenamočit si boty hned na začátku. To by bylo určitě nepříjemné a mohlo by to ovlivnit můj prožitek z výletu. Většina cesty vedla lesem, takže jsme byly v chládku, zatímco mimo les pražilo slunce. Občas jsme se zjevily mimo les, takže jsme se zahřály a vyfotily si světle modrou, čistou řeku, a hory kolem nás. Taky jsme musely překračovat dost potoků, vodopádků a mostů vedoucích přes řeku. Obzvláště dva lanové mosty byly velmi výživné. Jeden z nich byl tak dlouhý, úzký a umístěný hodně vysoko, že jsem se fakt dost bála a zakazovala jsem si koukat se pod nohy. Musím říct, že po NZ už nebudu moci tvrdit, že mám fobii z lanových mostů, tady jsem se dost otrkala, i když mi to stále není příjemné. V lese, spíše takové džungli, byl krásně čistý vzduch! Užívala jsem si to, stejně tak jako pohledy na zarostlé stromy, stromovou kapradinu silver fern, jezírka a mechy. Toto prostředí dodávalo výletu tu správnou dobrodružnou atmosféru. Taky jsme občas šly v mokrém bahně, takže jsem si nedokázala představit jít tuto cestu v lijáku. Naše kamarádka Sabrina tuto trasu šla minulý víkend s tramping klubem a prý se brodili i po kolena ve vodě. No, my jsme zkrátka měly štěstí. V půlce trasy jsme došly k pidi Architect Hutu, takové chajdičce. Daly jsme si oběd a pokračovaly dál. Do našeho Welcome Flat Hutu jsme došly kolem čtvrt na pět. Zabraly jsme si matrace na spaní a šly se převléknout do plavek. Hlavní atrakcí tohoto treku jsou totiž horká jezírka (hot pools) vzdálená dvě minuty od chaty. Hned jsme do nich hupsly, tedy přesněji řečeno položily se na bahnitý povrch, voda nebyla tak moc hluboká. Byla to paráda. Slunce ještě svítilo, měly jsme výhled na hory okolo sebe, nebyla nám zima, voda byla příjemně teplá (jedno jezírko bylo teplé až moc, takže jsme v něm byly vždy jen pár minut). Byl to úžasný relax po těch hodinách chůze. Taky se s námi daly do řeči dvě Angličanky, takže jsem si užívala jejich krásný přízvuk. V jezírkách jsme pobyly asi hodinu a pak si šly uvařit večeři – těstoviny s makrelou. V kuchyni jiná skupinka rozdělala oheň, takže nám bylo hezky teplo. Jako dezert jsme měly kokosové sušenky a žužu bonbony. Pak jsme chvilku hrály kostky. Jelikož však byla tma (v hutu není světlo) a my navíc byly dost unavené, po chvíli jsme to zabalily a šly na kutě. 

 

jezero Matheson

V neděli jsme vstávaly za tmy před sedmou hodinou. V 7:45 jsme již vyrážely na zpáteční cestu. Šlo nám to rychleji, ale už nás bolely nohy a záda, navíc některé úseky cesty byly dost jednotvárné a moc nám neubíhaly. Zelené prostředí se mi ale stejně neokoukalo. A ten čistý vzduch mi bude doma chybět. Na parkovišti nás přivítaly sandflies – kousavé mušky. Hned se na nás vrhly a poštípaly nás, kde se dalo. Co nejrychleji jsme se tedy sebraly a jely si uvařit pozdní oběd na lepší místo. Zastavily jsme u hezké pláže, na níž se povalovaly kmeny stromů. Na písek jsme rozložily deku a uvařily si kuskus. Oběd na pláži je prostě stejně nejlepší. Počasí se navíc mile zbláznilo, neboť slunce opět pražilo jako v létě. Jelikož se nám nechtělo tento národní park Westland tak brzo opouštět a vzhledem k faktu, že jsme stejně počítaly s tím, že do Dunedinu přijedeme po tmě, rozhodly jsme se ještě udělat další zastávku. Jednalo se o Knight´s Point – vyhlídku na moře a obelisk oslavující dokončení silnice propojující Westland a Otago. Pak už jsme se vydaly na cestu zpět. Nikomu z nás se nechtělo zpátky. Užívaly jsme si sluníčko, okolní přírodu – oceán, řeku, vysoké stromy, vodopády. Tento národní park mi vážně učaroval. Přála bych si tu strávit víc času. No, každé putování jednou končí. Ještě jsme se jednou zastavily u jezera Hawea, které opět vypadalo jinak než předtím. Slunce pomalu zapadalo, hory se hezky odrážely v jezeře. Do Dunedinu jsme přijely po deváté hodině. Tento výlet určitě patří mezi ty nejlepší, co jsem tu na NZ absolvovala. Jen tak pro zajímavost, celkově jsme autem ujely 1140 km.

Novozélandská fauna

K Novému Zélandu neodmyslitelně patří příroda a do přírody patří živočichové. Jelikož byla tato země hodně dlouho v izolaci, vyskytují se zde tvorové, které jinde na světě nenajdete. Bohužel však nejsem zoolog, biolog, ani nic podobně spjatého s přírodopisem, tudíž tu jedinečnou možnost prohlédnout si zde vzácné druhy zvířat nedokážu náležitě ocenit. Každopádně si během cestování všímám nejrůznějších zvířat a vždy mě potěší, když si mohu některého tvora zblízka prohlédnout. Přináším Vám obrázky zvířat, které jsou, dle mého názoru, s NZ nejčastěji spojovány.

 

po řádcích zleva doprava:

1) weka, tučňák žlutooký, kiwi

2) kea, ovce, pávík (fantail)

3) lachtan Forsterův, albatros královský, Dusky delfín

4) possum, pukeko, robin

Písně, které mě tu pronásledují

Tyto písně mi navždy budou připomínat můj pobyt na Novém Zélandu.

 


1) Just Give Me a Reason (Pink) – oblíbená píseň Diem, párkrát jsem ji tu slyšela i v rádiu

 

 

2) Hey Jude (The Beatles) – poprvé jsem ji tu slyšela ve zdravotním středisku během přípravného kurzu, od té doby jsme ji několikrát zpívaly s Diem a pak i s dalšími lidmi

 

 

3) 22 (Taylor Swift) – poprvé mi ji pustily americké spolubydlící, pak jsem na ni narazila ještě několikrát

 

 

4) If You Want to Sing Out (Cat Stevens) – tato píseň neodmyslitelně patří k našemu cestování, Lenka ji vždy v autě pustí na svém mobilu a pokud mám zrovna špatnou náladu, tato píseň mi ji zaručeně zlepší
 

 

Můj narozeninový den

Již podruhé v životě, jsem měla šanci slavit své narozeniny v cizí zemi. Na osmnácté narozeniny jsem byla ve francouzském městě Nice, třiadvacáté narozeniny mě zastihly na Novém Zélandu. A jelikož jsem si svůj narozeninový den hodně užila, podělím se o něj i s vámi.

Budík mě probudil v 7:45. V osm hodin jsem měla domluvený skype s rodinou. Internet nevypadával, zvuk ani video se nezasekávalo. Hezky a dlouze jsme si tedy popovídali. Skype je prostě úžasný vynález! K snídani jsem měla sladké pečivo (dobrotu z listového těsta plněnou čokoládou a bulku politou čokoládou a posypanou kokosem), které spolubydlící Cathy ve velkém množství od někoho dostala, a tak se s námi podělila. Mezitím do kuchyně začaly po dlouhé době svítit sluneční paprsky. Začala jsem tušit, že mě čeká šťastný den. Po skypu jsem si četla pár přání k narozeninám na FB, obzvláště mě potěšila dlouhá zpráva od Jamie. Již za sedm týdnů ji znovu uvidím! V 11:30 jsem si šla pak k jednomu cizímu klukovi domů pro krosnu. V úterý jsem se s ním totiž přes internet domluvila, že mi svou krosnu půjčí přes víkend. Udělal mi tím velkou radost, protože jsem zkoušela různé jiné kontakty, ale každý zrovna tento víkend někam cestuje a tudíž krosnu potřebuje. Navíc je krosna v mé oblíbené, modré barvě:-). Po návratu domů jsem si hezky popovídala s Cathy (se kterou jsem se již déle než týden míjela). Pak jsem se vydala na jógu. Před začátkem lekce jsem si ještě stihla popovídat s Misou (z Japonska). Na józe jsme tentokrát dělali trochu jiné pozice než minule a šlo mi to! Učitel (který si už od minula pamatuje mé jméno) mě nejméně dvakrát pochválil slůvkem „bravo“. V 13:15 jsem šla s Markétou a Margaux do Capers na palačinku. Objednala jsem si borůvkovou a nezklamala mě. Tentokrát jsem se dostavila poměrně vyhladovělá, tudíž jsem palačinku snědla celou (i když s vypětím všech sil)! Zatímco jsme mlsaly, hezky jsme si popovídaly. Kde je Margaux, tam je vždycky sranda. Cestou domů krásně svítilo sluníčko. Nebyla mi zima! Ve schránce jsem objevila dopis od Aničky O. (přišel na den přesně). Pak jsem si v naší kuchyni dlouze popovídala se svou kiwi spolubydlící Catherine. Upekla mi k narozeninám banánový koláč, který později polila čokoládovou polevou. Dělala si ze mě srandu, že už jsem stará (jsem nejstarší na bytě). Prorokovala mi dvanáct dětí. Taky jsme se shodly na tom, že máme rádi černošské dětičky:-). Prostě dlouhý a uvolněný pokec jako už dlouho ne. Pak jsem ze šuplíku vyhrabala sluneční brýle, namazala se opalovacím krémem, pověsila bundu na věšák a jen v mikině jsem vyrazila vrátit jednu knížku do knihovny. Cestou jsem potkala plno známých tváří. Užívala jsem si krásné počasí! To byla spása po nekonečných dnech podzimu, kdy bylo třeba i osm stupňů a hlavně foukal studený vítr. Doma jsem si ještě chvíli povídala s Catherine, pak i s jejím kámošem, co ji přišel navštívit. K večeru dorazila její sestřenice, pro kterou Catherine vařila večeři. Sestřenice mě potěšila tím, že mi hádala nižší věk:-). Taky domů dorazila Norah, která tu má od soboty přítele, tak spolu cestovali. Nejdřív jsem si s ní hezky popovídala o cestování, pak mi popřála k narozeninám a smála se, že už si spolu nemůžeme pobrukovat a tancovat na píseň s názvem 22 od Taylor Swift. Pak mi představila svého přítele, který mi taky pogratuloval.

 

V 19:20 jsem šla do domu Markéty. Tušila jsem, že tam na mě asi bude někdo čekat. Skutečnost však předčila má očekávání. V obýváku mě uvítali kamarádi z kurzu Prepare for Otago a Lisa, kterou znám od mid-term breaku. Sešlo se nás 11. Společně mi zazpívali Happy Birthday, pogratulovali mi. Byla jsem dojatá. Misa, Tomoko a Christina kolem mě rozzářeně pochodovaly s foťáky. Na stole čekalo pohoštění – ovocný salát, brownies, růžový koláč, chipsy, buráky, piva. Ve váze byla pro mě červená růže, což byl prý nápad Lídy, která však momentálně cestuje, tak se oslavy nemohla zúčastnit. Dostala jsem blok, do kterého mi všichni napsali/nakreslili svá přání. Pořádně se rozepsali. Čtení jsem si nechala na potom, na klidnější okamžik, abych si to pořádně vychutnala. Nebyla to žádná divoká party, jen takový příjemný pokec s kamarády, přesně můj styl. Všichni měli dobrou náladu, probrali jsme dost témat, byla sranda. Po skončení akce jsme Markétě pomohli uklidit nepořádek a vydali se do svých příbytků. Na FB jsem si přečetla další pěkná přání, dala si teplou sprchu a zachumlala se do peřiny. Nastal ten pravý okamžik, abych si otevřela dopis od Aničky. Kromě slov mě potěšily i její malůvky. A taky jsem dostala suprový přívěšek na krk! Poté jsem si otevřela blok, co jsem dostala od kamarádů z PFO. Četla jsem jejich slova a skoro jsem se rozbrečela. Každý příspěvek byl originální, osobitý, upřímný a dozdobený obrázky. Na jedné straně byl přilepený podzimně zbarvený list. Uvědomila jsem si, jak moc mi budou chybět a vážně si přeju, abych se s nimi ještě po NZ někdy setkala. A doufám, že se mi to minimálně u evropské části podaří. Usínala jsem totálně šťastná s vědomím, že jsem na NZ narozeninový den nemohla strávit lépe. 

Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem ostatním z ČR, kdo jste přispěli k mému velkému dni. Děkuji za všechna krásná přání, zprávy, zaslané dárečky. Potěšili jste mě!

Novozélandská kuchyně

Novozélandská kuchyně je ovlivněná kuchyní Austrálie a Velké Británie. Velký význam zde hrají fastfoody a mezinárodní kuchyně, nejsou zde tedy žádné extra typické pokrmy. Na obrázcích si můžete prohlédnout, co se tu hodně jí a pije a co lze tedy považovat za „novozélandskou stravu“.

1) sušenky Anzac, koláč Lamington, zmrzlina Hokey pokey
2) fish and chips, meat pie, sušenky TimTam,
3) Vegemite, dort Pavlova, čokoládové bonbony Jaffas, limonáda L&P, pivo Speights

 



Víkendový výlet 5 – Milford Sound, Queenstown, Arrowtown

Po dlouhé době jsme se vydaly na víkendový výlet. Kromě nás Češek jela ještě Diem a Lisa. Vyjížděly jsme v pátek za slunečného počasí. Bohužel jsme však seděly až do večera v autě. Měly jsme totiž před sebou dlouhou štreku a naším cílem bylo dostat se co nejblíže Milford Sound, ikoně NZ. Za tmy jsme dojeli k jezeru Gunn, kde jsme si postavily stan. Obloha byla plná hvězd. Takhle hvězdami hustě posetou oblohu jsem ještě nikdy neviděla.

V sobotu jsme vstávaly tradičně v sedm hodin. Bylo fajn skládat suchý stan (což se o dalším ránu už říct nedalo). Po deváté hodině jsme zaparkovali na parkovišti v Milford Sound. A čekalo nás milé překvapení. Vedle nás parkovalo auto Lídy a Pavla, kteří momentálně dva týdny cestují po NZ, protože je přijela navštívit Lídina mamka a její kamarádka s dcerou. Taková náhoda, že jsme se všichni setkali v Milford Sound a ještě si objednali plavbu lodí ve stejný čas, v 9:45.

Nalodili jsme se již za deště. Zůstali jsme ale venku, pod stříškou, abychom mohli fotit. Ani nám nebyla zima (byli jsme kvalitně oblečeni v několika vrstvách). Prostředí bylo ponuré, zamračené, tolik odlišné od fotek v propagačních materiálech a pohlednic. Výhodou však bylo to, že jsme díky dešti měli možnost vidět větší množství vodopádů a vlastně celá plavba byla díky počasí autentičtější a dobrodružnější. Kapitán nás informoval o pozoruhodnostech, které jsme míjeli (opuštěný tuleň/lachtan na kameni, vodopády, hora Mitre Peak). Největším zážitkem pro nás všechny bylo spatření delfínů. Kolem naší lodi proplulo asi pět delfínů, viděla jsem, jak hezky skáčou. To bylo něco božího! Prý jsme měli štěstí, normálně totiž do fjordu nevplouvají. Pokračovali jsme dál v dobré náladě, bylo nám jedno, že prší a že jsme si zapomněli pláštěnku. Dopluli jsme k širému Tasmanovu moři a otočili jsme se nazpět. A čekalo nás další překvapení. Skupinka delfínů opět plula kolem naší lodi. Z dálky vypadali jako žraloci. Nejlepší bylo, když se dva delfíni uvelebili u naší lodi, převalovali se a hráli si. A my je zaujatě pozorovali. Všichni jsme z toho byli úplně hotoví. Já jsem si tento zážitek chtěla maximálně užít, takže jsem se je ani nepokoušela fotit či filmovat. Bylo to pro mě splnění dalšího snu. Dalším úžasným místem byl mohutný, hlučný vodopád, ke kterému jsme se lodí přiblížili tak blízko, že jsme dostali zadarmo sprchu. Bylo to osvěžující a bezva. Stejně jsme byli i tak mokří. Pak jsme zmoklí jak slepice zalezli dovnitř a pili teplé nápoje, které byly v ceně plavby. Nemohli jsme si stěžovat na počasí, od plavby jsme dostali mnohem víc, než jsme očekávali.

Po rozloučení s Lídou a spol. jsme se vydaly na parkoviště The Divide, kde jsme si pod střechou udělaly oběd. Vzhledem k tomu, že se pořádně rozpršelo, nebyly jsme tam samy. A po chvíli se k nám opět přidala Lídina skupinka. To už však bylo poslední společné setkání. My jsme dále pokračovaly do Queenstown, cestou jsme si udělaly krátkou zastávku u Mirror Lakes a pak jsme šly na krátkou procházku do přírody, když zrovna přestalo pršet. Viděly jsme duhu, jinak procházka vedla prostředím podobným tomu českému (lesík, muchomůrky). K večeru jsme se před příjezdem do Queenstown zastavily u jezera Wakatipu, kvůli fotkám podzimní přírody a protažení nohou. V Queenstownu jsme zaparkovaly a vydaly se na večeři. Koupily jsme si světoznámý burger – Fergburger. Objednala jsem si ten nejtradičnější a moc mi chutnal. Skutečně dostál své pověsti (obrovský a šíleně dobrý). Taky se mi líbilo, že ačkoli obchod byl přeplněn lidmi, na jídlo jsme čekaly jen deset minut. Vzhledem k tomu, že dost pršelo, podívaly jsme se jen do obchodu se suvenýry (kde jsem si pokecala s prodavačem a vyvrátila ho z omylu, že všichni Češi po ránu pijí tvrdý alkohol, jak to tu v Queenstown prý chodí v jednom domě plném Čechů) a vrátily se zpět do auta. Kemp u jezera Moke, ve kterém jsme přespaly, byl vzdálený asi 12 km od Queenstown.

Nedělní dopoledne jsme strávily pod deštníky v Queenstown. Prošly jsme si botanickou zahradu (hezky zbarvené stromy, fontána, kachny, klid) a kochali se jezerem Wakatipu. Pak jsme se rozdělily. Já, Markéta a Lisa jsme šly hledat hezkou kavárnu, kde by bylo teplo a sucho. Holky byly odvážnější a chystaly se vylézt na kopec, kam vedla i lanová dráha. My jsme nejprve chvilku strávily v obchodě věnovaném filmům Lord of the Rings a Hobbit. Fanoušci si tam mohou zakoupit knihy, tematické poštovní známky, pohledy, plakáty, předměty, oblečení atd. Pak jsme se zašily v kavárně. Po chvíli Markétě přišla sms, že holky výšlap vzdávají (cesta byla kluzká a výhled by stejně za nic nestál). Sešly jsme se tedy na parkovišti, ale musely jsme ještě asi hodinu čekat na Diem, která si zaplatila lanovku a jela se nahoru podívat. Oběd jsme si uvařili před knihovnou. Naprostým luxusem byl kromě odpadkového koše kohoutek s vodou, což jsme ocenily při mytí hrnce, ešusu a lžic. Pak jsme jely do městečka Arrowtown. Cestou jsme nabraly benzín. A u pokladny následovalo další překvapení. Prodavačka na mě začala mluvit česky. Chvíli jsme si tedy popovídaly, žije tu na NZ již deset let. V Arrowtown jsme se prošly po hlavní obchodní ulici Buckingham Street, kde se zachovalo hodně pěkných obchůdků (neodolala jsem a v obchodě se sladkostmi jsem si vzala dvě nabízené ochutnávky čokolády). Pak jsme si ještě prohlédly čínskou osadu – přístřešky, kde kdysi žili čínští přistěhovalci, co tu hledali zlato. Příroda byla krásně podzimní, i ten déšť k tomu bohužel patří. Dokonce jsme si nasbíraly spadané vlašské ořechy. Připadala jsem si jako doma v ČR. Diem nám přiznala, že poprvé v životě zažívá podzim, tak je pro ni vše nové a musí si barevné listí fotit ze všech stran. 

Byl to vydařený víkend. Sice nám většinu času pršelo, zato jsme byly obohaceny novými zážitky a máme na co vzpomínat. Jen tak pro informaci - během tohoto výletu jsme najely 1041 km.

 

Milford Sound

 

největší a nejhezčí vodopád v Milford Sound

Jóga

Jak již víte, chodím tu na jógu. Mám za sebou osm lekcí a přijde mi, že se zlepšuji. Chtěla bych někdy zvládnout ty pozice do podoby, jakou předvádí můj učitel nebo pokročilejší účastnice. Je to nádhera mít tak ohebné tělo a pevnou vůli na udržení se v pozici. Zveřejňuji zde dva obrázky, abyste se mohli přesvědčit, že jóga vážně není vůbec jednoduchá. Na prvním obrázku jsem modře zvýraznila pozice, o které se v hodinách snažíme. Cvičení zdar!

 

Volnočasové akce v Dunedinu 4

• Hraní detektivní deskovky Cluedo – Na státní svátek 25. 4. jsme měli sraz s lidmi z přípravného kurzu. Sešlo se nás docela dost: já, Lída, Pavlína, Lenka, Raphael, Maurizio a Misa. U Pavlíny doma jsme hráli deskovou detektivní hru Cluedo a pili čaj. Cílem hry bylo přijít na to, v jaké místnosti, jakým nástrojem a rukou kterého vraha se stala vražda. Hra byla ze začátku celkem složitá na pochopení, určitou roli zde hrálo i vysvětlování pravidel v angličtině. Postupně jsme se ale zlepšili a vytvořili si svou strategii.
• Glow worms – Asi deset minut autem od Dunedinu je les, ve kterém lze spatřit velké množství glow worms, svítící červy/světlušky. Na NZ se jinak považují za velkou atrakci a především za prohlídky v jeskyních se za ně dost platí. My jsme je tedy viděli zadarmo a byl to fakt zážitek. Přišlo mi, jako bych se dívala na oblohu s hvězdami, ale uprostřed lesa.
• Speights Brewery – V neděli dopoledne jsme se s Markétou vydaly na prohlídku tohoto známého dunedinského pivovaru založeného v roce 1876. Další odnož pivovaru je v Aucklandu a před velkým zemětřesením byla jedna i v Christchurch. Jelikož v tyto dny probíhal Dunedin Heritage Festival, vstupné bylo pouhých 5 NZD místo obvyklých 22 NZD. Musely jsme tedy této příležitosti využítJ. Náš průvodce hezky zřetelně vyslovoval, byl hodně akční, vtipný, dobře naladěný. Byla radost poslouchat jeho výklad. Prošli jsme několika místnostmi a prohlídku zakončili na baru, kde jsme dostali natočené světlé pivo (které jsem už tolikrát na NZ ochutnala). Poté jsme měli možnost sami si natočit pivo dle vlastního výběru. Vyzkoušela jsem tedy i pivo tmavé, jablečný cider a další světlé pivo se známým jménem Pilsner:-). Nejlepším pivem stále ale zůstává to jejich světlé tradiční.
• Večeře v thajské restauraci Thai Over – V neděli 28. 4. měla moje francouzská kamarádka Margaux narozeniny. Spolu s dalšími třemi lidmi jsme zamířili do thajské restaurace, kde jsme se dobře najedli a pochutnali si i na vlastním, doneseném bílém vínu (označení restaurace BYO = Bring your own). Byl to vtipný večer, ostatně jako všechna setkání s Margaux.
• Film 127 hodin – Společně s Markétou, Louisem a Natsuko (=Japonka, se kterou jsme se seznámili tehdy v NP Nelson Lakes, momentálně týden pobývá v Dunedinu) jsme se u Louise doma dívali na dobrodružný film 127 hodin. Já a L. jsme ho sice již dříve viděli, ale to nevadilo, protože film je to opravdu dobrý. Po filmu jsme si povídali, jedli chipsy, pili bílé a červené víno. Byla velká sranda. Pak jsme se rozloučili, hlavně s Natsuko, která již za týden letí zpět domů do Japonska, po roce stráveném na NZ. Domů jsem šla po půlnoci.

Moje vaření

Kdo mě dobře zná, ten ví, že vařit neumím. Teda…oproti období na ZŠ, kdy jsem uměla uvařit akorát těstoviny, jsem i v ČR udělala velké pokroky. Každopádně nikdy jsem nevařila nic moc složitého. Od té doby, co jsem na NZ jsem však své kulinářské schopnosti celkem zlepšila. Existuje pro to hned několik důvodů:

1) nic jiného mi nezbývalo – restaurace jsou tu drahé, menza (kromě té „mé“ Hare Krisna se stále stejným menu) jakbysmet
2) zastesklo se mi po české kuchyni
3) na vaření tu mám čas a energii (nechodím domů za tmy, jak je tomu většinou v Praze)
4) když jsem u plotny, je mi teplo
5) vaření lidi stmeluje

Zatím jsem tu vařila/smažila/pekla např. tyto pokrmy: vločkové karbanátky, zapečené brambory se zeleninou a sýrem, drobenkový koláč s meruňkami, jablečný koláč, skořicovo-jablečné muffiny, bramborovou kaši, pečenou dýni, pečené brambory, palačinky, květákový mozeček, brokolicové placičky, čočku s volským okem, kuřecí maso s rýží, pizzu, rizoto.

Se spolubydlící Norah jsem také připravovala máslové cookies (sušenky). Se spolubydlící Cathy jsme dělaly zapečené těstoviny s kuřecím masem a brokolicí. Se spolubydlící Catherine jsme pekly kakaové cupcakes s krémovou polevou. S Markétou a Lídou jsme tvořily palačinkový dort s nutellou a banány. S Markétou jsme se vyblbly na bramborákách a štrůdlu.  

Článek o škole, abyste si nemysleli, že se tu jen flákám:-)

Chodím tu na tři předměty, každý je za 9 kreditů. Konkrétně jsou to předměty Tourist Behaviour (TOUR 217), Cultural and Heritage Tourism (TOUR 301) a Events and Conventions Management (TOUR 304). Zprvu jsem byla celkem vynervovaná, že jsem si toho naložila příliš, ale teď už jsem celkem v klidu. Zahraniční studenti, kteří nemají angličtinu jako mateřský jazyk, si totiž mají dávat jen předměty stovkové a dvoustovkové úrovně. A já jsem si zapsala rovnou dva třístovkové předměty. Pár lidí mi říkalo, že jsem blázen. Ale to jsem prostě já, mám ráda výzvy. Mám tedy pořád co dělat, jsem často dost pod stresem, ale už jsem tomu trochu přišla na kloub. Angličtina už mě tolik neomezuje a navíc jsem jakž takž zjistila, co se po mně v esejích vyžaduje. Zprvu to byl pro mě dost problém, protože tolik písemných pracích na VŠE nemáme a hlavně mají úplně jinou podobu (nehledě na jiný systém citování literatury). 

Předměty se ukázaly jako poměrně přínosné a s mnohdy lépe organizovanou výukou než na VŠE. Přesto mám k tomuto školnímu systému pár výhrad. 

 

Klady:

• díky rozmanitosti vyučujících a přizvaných externistů mám možnost slyšet výklad rodilých mluvčích z různých anglicky mluvících zemí (Anglie, Kanada, USA, Austrálie, NZ)
• díky četbě článků do školy se zlepšuji ve slovní zásobě, zrychluji čtecí schopnosti a pochytávám fráze z akademické angličtiny
• díky psaní esejí zlepšuji svůj psaný projev a uplatňuji znalosti týkající se vyhledávání v elektronických databázích článků
• díky organizovaným výletům jsem se podívala do šlechtického sídla Olvestonu a do dvou muzeí v Dunedinu
• vstřícnější, otevřenější přístup vyučujících (není problém domluvit se s učitelem na konzultaci, vyučující jsou ochotní nahrávat své prezentace do školního systému nebo nám je rovnou vytisknou a přinesou na hodinu, vyučující velmi rychle odpovídají na emaily, vyučující mají zájem o své studenty a před hodinou/během exkurze se s nimi neformálně baví – o oblíbené hudbě apod.)        
• žádné písemné testy, ústní zkoušení

Zápory:

• Oproti VŠE je tu kladen daleko větší důraz na samostudium, což se ukázalo, že mi moc nevyhovuje. Chodím tu do školy jen na tři stominutové přednášky týdně (ob týden jsou navíc tři padesátiminutová cvičení), což je pro mě dost nezvyk. Docházka není povinná, takže dost studentů tam ani nechodí. Já však preferuji raději být v kolektivu lidí, než sedět sama doma (tady většinou spíš ve vytopené knihovně) u počítače a číst články a sepisovat eseje.
• Studenti tu nejsou moc často nuceni podstupovat ústní prezentace, tudíž se nemohou zlepšit v ústním projevu.
• Veškeré povinnosti v průběhu semestru mají písemnou, esejovou formu, což je dost jednotvárné.
• Závěrečné zkoušky probíhají formou esejí (jak jinak), což mě (jakožto osobě, která měla vždy se slohem problém) moc nevyhovuje. Přijde mi, že je tu kladen dost velký důraz na formu a obsah/rozsah znalostí je celkem upozaděn.