Když se doma necítíte doma a kus Vašeho já Vám chybí

Je pět hodin ráno. Jsem sama v opuštěném domě, který kdysi tak kypěl životem. Nejradši bych usnula a to, co mě čeká, zaspala. Seberu veškerou svou energii a začnu fungovat. Pohybuji se čistě jako robot, mechanicky, bez známky citu. Jinak to nejde. A rozhodně za tím nestojí fakt, že jsem spala necelé čtyři hodiny. Dobalím si věci, připravím si jídlo a uklidím dům, jak jsem slíbila. Zabouchnu za sebou dveře. Prší. Déšť mi však poskytuje podivnou útěchu. Je mi známým společníkem již několik měsíců. Ale stejně si říkám, jak je to symbolické, že i Dunedin brečí, protože ho musím opustit. Neznámá slečna mi pohlídá zavazadla, odcházím vrátit klíč do schránky ubytovací kanceláře. Nasedám do autobusu. Před sebou mám šest hodin jízdy. Přeju si, abych už byla pryč. Najednou se mě zmocní neznámý pocit, že musím urychleně vypadnout, jinak se zblázním. Většina mých blízkých už je také pryč a já si připadám tak sama. Po pár minutách se však autobus zastavuje a řidič nám vysvětluje, že kvůli sněhu nemůžeme pokračovat. Zmocní se mě zoufalství. Jsme uvízlí asi hodinu na jednom místě. Město mě prostě nechce vydat. Když se konečně rozjedeme, trochu se uklidním. Nicméně si z této cesty pamatuji, že jsem pořád něco jedla, což dělám, když jsem ve velkém stresu.

Christchurch také zrovna není ideálním místem, kde přijít na lepší myšlenky. Město je prázdné, postihnuté neštěstím, v zimě navíc velmi pusté. Kvůli sněhové nadílce chvíli nejezdí ani MHD. Jsme uvízlí na jednom opuštěném místě a nemůžeme se hnout. Ještě štěstí, že jsem se v hostelu shledala s Lenou. Hostel je vcelku pěkný, spolubydlící jsou úžasní. Nikdy jsem nezažila tak pěkný pocit v hostelovém pokoji. Všichni jsou vstřícní, zajímají se, cítím se bezpečně. Dělíme se o pizzu a čokoládu, Australanka mi dodává energii a pomáhá mi zabalit kufr, abych se vešla do striktního váhového limitu. Dva dny v Christchurch utíkají nesmírně pomalu, ale i přesto si užijeme pěkné momenty - milý odvoz do ZOO, posezení se Sabrinou v knihovně, prohlížení fotek s Lenou. Nicméně v hostelovém obýváku je tradičně zima, sedíme v bundách, pár lidí se kouká na TV. Přepadne mě zvláštní pocit, že takhle bezprizorně jako někteří hosté jednou nechci skončit. Aby jednou mým jediným útočištěm byl hostel s cizími lidmi. Abych měla život sbalený v jednom kufru a neměla pevný bod ve svém životě. Abych se musela i ve třiceti tísnit několik měsíců v pokoji se šesti lidmi.

Konečně nadešla chvíle mého odjezdu. Můj odvoz na letiště přijíždí včas, naštěstí jsem nezaspala. Kufr mám i přes velkou snahu Australanky o osm kilo těžší, ale milá paní mi na zavazadlo pouze nalepí samolepku upozorňující na velkou váhu a nechává to být. V ten moment ze mě spadne trocha té tíhy.

V Aucklandu funguji opět jako běžný turista a užívám si to. Splín je po většinu času pryč, neboť jsem zaměstnaná a o to jde - nemít čas na vzpomínky. Šťastně se shledáváme s Lenou, která letěla pozdějším letadlem. O další den později se k nám přidává Christina a společně se vydáváme na toho času poslední výlet na NZ. Půjčujeme si auto a vyrážíme na sever. Je to úžasné dobrodružství, najednou už nemusím nosit zimní bundu, sluníčko mi zlepší náladu. Navštívíme krásná místa, zažijeme adrenalin. Lepší rozloučení s NZ jsem si nemohla přát. Na letišti v Aucklandu nakupuji zbylé suvenýry, povídám si s prodavačkou a pánem u přepážky. I tyhle nezávazné a příjemné konverzace mi budou chybět. Moc mě potěší, když mi do cestovního pasu není nijak označeno ukončení mého pobytu na NZ. Beru to jako znamení, že si mě země ponechává u sebe. A je mi dobře. Odlétám za tmy, pozoruji světla města. Říkám si, že nebudu brečet. Ještě ne.

Po hodinách letu se ocitám na Taiwanu. Na letišti v Taipei se po osmi měsících shledávám s Jamie, mou výbornou kamarádkou z workcampu. Kdo by to byl tehdy tušil, že kromě úžasných a nezapomenutelných chvil prožitých v prostředí zámku Kynžvart nám bude o rok později souzeno ještě setkání v Praze a v Taipei. A my jsme si jisté, že ještě plno setkání máme před sebou. Týdenní pobyt uteče jak voda. Užívám si ho plnými doušky, i když chvilkám splínu se nevyhnu. Nicméně pohybuji se v tak odlišném prostředí od NZ, že mi chmury na mysl nepřicházejí tak často. A Jamie je prostě úžasná! Dělá pro mě první poslední a svou přítomností a pozitivní povahou mi přináší štěstí. 

Po dojemném loučení s Anitou a Jamie na letišti se sama odeberu do letadla. Stroj vzlétne a já si konečně dovoluji plakat. Následuje hodinový potok slz. Tak dlouho jsem na tenhle okamžik čekala! Chtěla jsem udělat čáru za tímto dobrodružstvím, až bude nenávratně pryč. V posledním týdnu v Dunedinu mi každý říkal, jak brečí, kudy chodí. Ale mně se vždy podařilo být "jen" nešťastná a mít "jen" slzy na krajíčku. Asi jsem prostě nechtěla mít můj druhý domov spojený se slzami bolesti.

V Praze mě na letišti vřele přivítají rodiče. Vrátit se do svého pokojíčku je silný pocit. Trochu ten první "ponávratový" den nepobírám, je to nad mé síly, jako by to ani nebylo reálné. První dny po návratu jsou moc hezké. A za chvíle pohody jsem neskonale vděčná svým rodičům. Lepší dárek na přivítanou než klidnou atmosféru doma mi nemohli dát. S úsměvem na tváři odpovídám každému na otázky, jak se mi na NZ líbilo. Mám sílu i na vyprávění některých historek rodičům. Užívám si léta, sluníčka, češtiny a známého prostředí. První krize však nastává, když se mám vydat do centra Prahy. Nezvládám pobýt delší dobu v metru. Nesnesu pohled a mačkanici cizích lidí. Všichni jsou mi už a priori nesympatičtí. V MHD se mě zmocňuje stres, srdce mi buší jako o závod a špatně se mi dýchá. Pomyslím si, že to je dost špatné, neboť po prázdninách mě čeká škola a tam budu muset dojíždět. Druhá krizovka přichází, když mi dojde, že tu vlastně nejsem jen na těch 14 dní, jak mi tak nějak připadá, že by to mělo být. Navštívit rodinu a přátele, sníst bochník českého chleba, ohřát se, vyspat se ve vlastní posteli, projít si Staré Město a vyrazit zpátky domů, na NZ. Do místa, kam moje srdce momentálně patří nejvíc. Jenže to nejde a já se to budu muset časem naučit přijmout. To ještě netuším, jak složité to bude. Zprvu mi hodně pomáhají Mája, která umí klást ty správné otázky a je ochotná naslouchat i mým problémům, a Bětka D., která se alespoň zčásti dovede vcítit do mé situace, neboť taky byla delší dobu v cizině. Taky Markét, se kterou jsem ten půlrok prožila a cítíme tak podobný smutek. Dále mi pomůže Danča, která hned a beze slov pozná, kdy je lepší mlčet a neptat se. Nejen za příjemné procházky a páteční obědy v menze vděčím Kačce S. A svým způsobem mi pomohla i Bětka P., která nikdy nic neřeší, což člověka povzbudí. I další přátelé, převážně ze zahraničí, kteří jsou na tom obdobně a trápí je stejné věci, mi jsou velkou oporou. Louisovy zoufalé výkřiky, že se chce na NZ vrátit, co všechno mu chybí a že bych se tam s ním měla přestěhovat, si budu pamatovat napořád. Nikdy nezapomenu ani na hovory na skypu s Diem, která,  i když je smutná a něco ji trápí, prostě nedokáže působit nešťastně a vždy mě její hlas pohladí na duši. Časem mi pomocnou ruku nabízejí i Monča, která je ochotná se mnou hodiny probírat naše zážitky ze studijních pobytů, Anička, která prostě ví, kdy se cítím smutně, a Helča, která je nejúžasnější sestra pod sluncem a bez níž bych už dávno byla v Bohnicích nebo možná i na onom světě.

Následují dny, týdny a měsíce, kdy jsem tělo bez duše. Sice se každý den dovedu na pár chvil soustředit na současnost a někdy si i užívat hezké chvilky, povětšinou jsem však uvězněná v minulosti a nemůžu s tím nic dělat. Nevím tedy aspoň jak. Často se i přetvařuji. Předstírám, že jsem v pohodě, aby se o mě blízcí nebáli. Ale hluboko uvnitř jsem rozdrásaná. Srdce nemám vcelku. A jak trefně poznamenala Margaux, životní výhra a kamarádka do chvil super šťastných až po ty extra smutné, „měly bychom si zvyknout, že naše srdce už navždy budou obsahovat velkou díru.“ Jenže jak jsme se přesvědčily na vlastní kůži, to se snadněji řekne, než udělá. Návrat do školy depresi ještě víc prohloubil. Chodit denně do míst, kde jsem se nikdy necítila vyloženě dobře (na rozdíl od University of Otago, kde jsem si hned od začátku připadala, že jsem tam, kde být mám). Semestr se nesl ve znamení vyčerpávajícího studia Ekonomie 2, což mi na jednu stranu bralo spoustu energie ze zásob, na druhou stranu mě to nutilo fungovat. Neměla jsem tolik času na stesk, musela jsem se učit. Opět jsem začala fungovat jako robot. Dělala jsem automaticky různé činnosti stále do kola. Bez energie. Bez zápalu. Bez potěšení. Bez života. Do jídla jsem se většinou musela nutit. Chuť jsem neměla (tu jsem získala až v lednu během brigády v O2 aréně!), ale zkušenosti s anorexií z druhé ruky mi nikdy nedovolí nejíst. Jedla jsem tedy skoro normálně, ale přesto jsem trochu zhubla. Iritovaly mě názory lidí, kteří si mysleli, že to přeci nemůže být tak strašné, že mám být ráda, že jsem zase doma. Těžko se mi formulovalo, co mi nejvíc z mého pobytu na NZ schází. Přátelé, svoboda, přírodní krásy, půlrok v přírodě, neustálé procházky a kempování, filosofické debaty, poznávání nových lidí, zpívání v kostele, anonymita v cizí zemi, moje "nz já", denní používání angličtiny, nezávazné konverzace na veřejnosti, kiwi akcent, příjemní lidé, naprostý pocit bezpečí, pěší chůze po Dunedinu, dobrodružství, životní styl cestovatele, bezstarostnost, vnitřní klid, road tripy, spolubydlení, čerstvý vzduch, univerzita s milými profesory, spontánní akce, život v maloměstě, útulná univerzitní knihovna, šetrný nákup potravin, páteční salsa, hare Krišna obědy, sušenky Tim Tam, zmrzlina v Rob Roy Diary, kuskus s tuňákem a kukuřicí v ešusu, nedělní burger s PFO skupinou, filmy u Margaux na gauči, posezení na lavičce v botanické zahradě, středeční jóga, noční procházky, společné vaření, rozhovory s Catherine v kuchyni...Ale stejně vím, že zkušenost je nepřenositelná. Navíc jsem přesvědčená, že na délku mého depresivního období (když vyberu nejkratší etapu, tak mluvím o jednom roce!) měly vliv hned dva faktory. Jednak jsem vždycky byla emocionálně nevyrovnaná a značně přecitlivělá. Jako podstatnější důvod však vidím nepopiratelnou skutečnost, že čím vyšší je let, tím hlubší je pád. Já jsem si nepřivezla pouze bezva zážitky ze studijního pobytu v zahraničí jako někteří mí kamarádi, já jsem na NZ našla sama sebe a ještě mnohem víc. Od začátku jsem svůj pobyt nebrala povrchně a snažila se ho prožít na maximum. Proto taky ta bolest neodezněla tak brzy. Musela jsem padnout na samé dno, abych se mohla odrazit a žít (ne přežívat). Střídaly se u mě momenty, kdy jsem o NZ vůbec nechtěla mluvit a jakákoli zmínka o něm mnou projela jako ostrý nůž, a momenty, kdy jsem zase o NZ toho chtěla tolik co říct, ale nebyli vhodní posluchači nebo prostor. Momenty, kdy jsem se chtěla distancovat od všeho, co mi NZ připomínalo (nezvládala jsem se koukat na fotky, při pohledu na velkou mapu světa v práci se mi dělalo fyzicky špatně, vyhýbala jsem se určitým složkám v PC, nedonutila jsem se k tomu, abych provedla korekturu tohoto blogu a vytiskla si ho, nejedla jsem potraviny, kterými jsem se na NZ stravovala více než hodně, nesměla jsem poslouchat písničky, které doprovázely můj pobyt na NZ - a že jich bylo!) a momenty (které přišly trochu později), kdy jsem naopak zoufale toužila po čemkoli, co mělo byť jen malé spojení s NZ (články o NZ v časopise, nové fotky na NZ stránkách na FB, skype se zahraničními přáteli, setkání s naší česko-novozélandskou skupinkou z VŠE, srazy s Raphaelem či Steph a Mattem, emaily od studentek chystajících se také na NZ, pečení jablečného apple crumble, fotosoutěž OZS na VŠE, hudební skladby od Louise, emaily z NZ, déšť). Před spaním mě však pokaždé zastihl stesk po NZ a já se častokrát i modlila, aby už toto období bylo za mnou. Tak moc jsem se chtěla vrátit do normálu. Pamatuji si i na jednu hodně slabou chvilku, kdy jsem Margaux na skypu řekla, že si skoro přeju, abych tam nikdy neodjela, neboť mě to totálně rozložilo na kousky a já se nemůžu složit zpátky.

Jak ubíhal čas, rány se hojily. Pomalu jsem se začala navracet k věcem, které jsem měla dříve ráda. Pouštěla jsem si v MP3 písničky, které budu mít už napořád spjaté s NZ (s výjimkou Let her go od Passengera, kterou stále v originále nemůžu slyšet). Napsala jsem pár kapitolek do mé knize o NZ, vytvořila jsem video z fotek z NZ, znovu jsem začala jíst ovesnou kaši, pověsila jsem si na zeď zvětšenou fotku Sandfly Bay a začala víc číst. Na dotaz lidí, jestli se někdy plánuji na NZ znovu podívat, odpovídám, že to není otázka "jestli vůbec", ale otázka "kdy"; jiná možnost prostě nepřichází v úvahu. Už se také netrápím tím, že se zpronevěřuji svému "pravému a nz já", když tady dělám plno věcí, které bych na NZ nikdy s potěšením nedělala, ale tady je buď neřeším, nebo si je i někdy užívám (např. když se hezky obleču a jdu ven, když se přejídám na hostině, když chytám autobus, když pobíhám v centru mezi turisty, když pracuji v kanceláři, když nakupuji v obchodním centru). A vím, že je to tak v pořádku. Jsem spokojená s tím, že jsem dokázala splnit dvě ze tří předsevzetí, která jsem si po návratu určila. Nezapomněla jsem na to, jak dobře jsem se na NZ cítila a jak je NZ krásný. Udržela jsem si mezinárodní přátelství, kdy navíc s těmi nejbližšími jsem v tak častém kontaktu, že to někdy lidi zvenčí překvapuje. Zbývá tedy splnit třetí bod, a to jednou se na NZ vrátit. A i toto přání nevypadá nereálně. Dále jsem přijala skutečnost, že moje já je složeno z více částí a já nesmím žádné části bránit v její existenci. Rozhodla jsem se vzít svůj život zase pevně do svých rukou. Neproplouvat pasivně jednotlivými dny. Ale užívat si je. A po přečtení Moci přítomného okamžiku mi to ani nečiní potíže. Sice neuplyne ani jeden den, abych si na NZ nevzpomněla, ale už to z velké části nejsou bolestivé okamžiky. Většinou se spíš tak zasněně podívám, slabě se usměju a s ambivalentní směsicí radosti a bolesti se vrátím na chvilku zpět, do míst, kde jsem se cítila prostě šťastně, svobodně a naplněně. Doma.