Tentokrát nás čekal pracovně-zábavný výlet na Quarantine Island, který nám doporučila naše vyučující Sonya z kurzu Prepare for Otago (PFO). Měli jsme chvilku dobrovolně přiložit ruku k dílu a poté se věnovat odpočinku a prozkoumávání patnácti hektarového ostrova, který vlastní komunita St Martin. Výletu se účastnila většina lidí z PFO, plus byli přizváni další známí, kamarádi, spolubydlící. Sešla se nás pestrá zahraniční skupina. V sobotu ráno jsme se autem přepravili k Port Chalmers, kde jsme čekali na příjezd lodi. Byla velká zima, foukal silný vítr. Na loď jsme se všichni nevešli, tak jsme se rozdělili do dvou skupin, já jela v té druhé. Když jsme však asi po deseti minutách připluli na ostrov, počasí bylo úplně proměněné. Svítilo sluníčko a stačila mi mikina. Nejprve jsme si vyslechli úvodní přivítání od rodiny, která na ostrově už přes měsíc žije a má ho obývat i do budoucnosti. Poté jsme se rozestoupili do kroužku a každý se měl představit. Následoval čaj se sušenkami. Dále jsme slyšeli historii této dobročinné akce a rámec práce, kterou už křesťanská komunita na svém ostrově za ty roky udělala. Tito lidé mají toto jedinečné místo velmi rádi a v uchování tohoto ostrova pro další generace vidí smysl. O tom, jak je ostrov kouzelný a naplněný pozitivní energií, jsme se mohli přes víkend přesvědčit sami.
Po tomto přivítání následovalo rozdělení práce, kterou bylo třeba vykonat, a dopoledne pak proběhlo v podobném duchu jako workcampy, na které jezdím v létě. Pracovala jsem ve skupině, která měla za úkol zalévat nedávno zasazené stromy na kopci a vytrhávat u nich plevel. Na ostrově prý přes měsíc nepršelo a bylo to na půdě znát. Aby voda pronikla do země, museli jsme do ní přidat jakousi mýdlovou směs, která tvrdou hlínu změkčila. Během práce se počasí ještě víc vybralo a bylo pravé letní teplo. Užívali jsme si to. Ve 13 hodin byl oběd. Každý jsme měli přinést něco k snědku, co se pak dalo na společný stůl. Já jsem přispěla těstovinovým salátem. Všichni připravili samé dobroty, ochutnala jsem od skoro od všeho kousek. V hlavě mi utkvěly zeleninové saláty, čočkové karbanátky, kuskusový salát s bylinkami a různými semínky od Sonyi, meloun, toasty, ochucené brambory, pečivo. Najedli jsme se dosyta, ale ještě následoval dezert - zmrzlina, sušenky a jablečný crumble jako moučník. To byla lahoda! Po krátké pauze jsme se vydali na prohlídku ostrova. Speciálním místem byla zajímavě architektonicky řešená kaple s výhledem na moře. Měla dobrou akustiku, tak jsme si vyslechli dvě písně. První zazpívala paní z komunity, co se o ostrov stará, druhou odvážlivkyní byla vietnamská studentka, kamarádka Diem. Dále jsme prošli kolem ruin nemocnice, která se kdysi na ostrově nalézala. Ostrov totiž v letech 1863 až 1924 sloužil jako karanténní stanice. Pokud se tehdy na lodích nacházeli nemocní lidé, museli tu na ostrově chvíli pobýt, vyléčit se a až pak směli dorazit do Dunedinu. Odtud tedy pochází název ostrova Quarantine Island. Bohužel se však také stávalo, že se lidé nevyléčili, na ostrově zemřeli a byli pochováni na místním hřbitově. Dále jsme prošli kolem stáda ovcí, pak dále na kopec. Dost jsem fotila, tak jsem byla celkem pozadu. Ujala se mě ta paní, co předtím v kapli zpívala. Začaly jsme si povídat, až nám skupinka utekla. Samy jsme se tedy vydaly na „bush walk“, paní mi vykládala zajímavé věci o ostrově a dovedla mě až k malé jeskyni. Po návratu jsme zjistily, že většina lidí ostrov opustila, protože tu neměly v plánu zůstat přes noc. Zbylo nás tedy asi devět, plus ta paní s manželem a čtyřčlenná rodina, co tu žije. Bylo krásné počasí, slunce pražilo, lidi se šli koupat, tak jsem se taky osmělila a vlezla jsem do vody. Opravdu bylo moře teplejší, než je tu na NZ obvyklé. Využila jsem toho a asi deset minut si zaplavala. Bylo to osvěžující a parádní. Dokonce mi chvílemi ani nebyla zima. Pak holky zajistily, že jsme si mohly vypůjčit kajaky a projet se v nich kousek od pláže. To byl hezký zážitek! Vidět ostrov z jiné perspektivy. Bylo mi hodně dobře, tohle byla ta pravá prázdninová pohodička. K večeři jsme dojedli zbytky od oběda, plus jsme společně uvařili těstoviny s omáčkou. Lock nám nabídl pivo. V domě jsme si pak večer povídali, smáli se (témata konverzace byla opravdu zajímavá a fantazii se meze nekladly) a jedli bonbony Marshmallows a chipsy.
V neděli jsme hromadně uklízeli dům. Pak nám paní nabídla čokoládový koláč. Taky jsme se šli ještě jednou projít po ostrově, poprvé jsem se nechala vyfotit s novozélandskou ovcí, ukázala jsem ostatním jeskyni. Tento ostrov je opravdu krásný, nabízí nekonečné možnosti k rozjímání a já tak dobře chápu, proč se o něj komunita tak láskyplně stará. Nicméně dlouhodobě bych tu asi žít nechtěla. Přeci jen je to trochu v izolaci.
V poledne nás loď odvezla zpět do Dunedinu. Měla jsem v plánu praní, úklid a přípravu věcí do školy. Z toho sešlo, protože Pavlína a Markéta přišly s nápadem, že je hezké počasí, kterého je třeba využít, tak jsme se odpoledne vydaly na Sandfly Bay cca 15 minut autem z Dunedinu. Původně sice byly v plánu zahrady u Larnach Castle, ale i tam se platilo nehorázné vstupné, tak jsme spontánně zamířily na pláž. A bylo to správné rozhodnutí! Tohle místo jsem zařadila do svého seznamu top míst na NZ. Písečné duny, dlouhá pláž, moře s vlnami. Procházely jsme se samozřejmě bez bot a písek nás hezky hřál. Fotila jsem se, jak skáču do vzduchu. Před sedmou večer jsme byly doma a já začala na internetu zjišťovat svůj školní rozvrh. Uvědomila jsem si tvrdou realitu, že mi brzy začnou školní povinnosti, ale i tak doufám, že budu mít čas dále cestovat a užívat si pobytu v této krásné zemi.
Po tomto přivítání následovalo rozdělení práce, kterou bylo třeba vykonat, a dopoledne pak proběhlo v podobném duchu jako workcampy, na které jezdím v létě. Pracovala jsem ve skupině, která měla za úkol zalévat nedávno zasazené stromy na kopci a vytrhávat u nich plevel. Na ostrově prý přes měsíc nepršelo a bylo to na půdě znát. Aby voda pronikla do země, museli jsme do ní přidat jakousi mýdlovou směs, která tvrdou hlínu změkčila. Během práce se počasí ještě víc vybralo a bylo pravé letní teplo. Užívali jsme si to. Ve 13 hodin byl oběd. Každý jsme měli přinést něco k snědku, co se pak dalo na společný stůl. Já jsem přispěla těstovinovým salátem. Všichni připravili samé dobroty, ochutnala jsem od skoro od všeho kousek. V hlavě mi utkvěly zeleninové saláty, čočkové karbanátky, kuskusový salát s bylinkami a různými semínky od Sonyi, meloun, toasty, ochucené brambory, pečivo. Najedli jsme se dosyta, ale ještě následoval dezert - zmrzlina, sušenky a jablečný crumble jako moučník. To byla lahoda! Po krátké pauze jsme se vydali na prohlídku ostrova. Speciálním místem byla zajímavě architektonicky řešená kaple s výhledem na moře. Měla dobrou akustiku, tak jsme si vyslechli dvě písně. První zazpívala paní z komunity, co se o ostrov stará, druhou odvážlivkyní byla vietnamská studentka, kamarádka Diem. Dále jsme prošli kolem ruin nemocnice, která se kdysi na ostrově nalézala. Ostrov totiž v letech 1863 až 1924 sloužil jako karanténní stanice. Pokud se tehdy na lodích nacházeli nemocní lidé, museli tu na ostrově chvíli pobýt, vyléčit se a až pak směli dorazit do Dunedinu. Odtud tedy pochází název ostrova Quarantine Island. Bohužel se však také stávalo, že se lidé nevyléčili, na ostrově zemřeli a byli pochováni na místním hřbitově. Dále jsme prošli kolem stáda ovcí, pak dále na kopec. Dost jsem fotila, tak jsem byla celkem pozadu. Ujala se mě ta paní, co předtím v kapli zpívala. Začaly jsme si povídat, až nám skupinka utekla. Samy jsme se tedy vydaly na „bush walk“, paní mi vykládala zajímavé věci o ostrově a dovedla mě až k malé jeskyni. Po návratu jsme zjistily, že většina lidí ostrov opustila, protože tu neměly v plánu zůstat přes noc. Zbylo nás tedy asi devět, plus ta paní s manželem a čtyřčlenná rodina, co tu žije. Bylo krásné počasí, slunce pražilo, lidi se šli koupat, tak jsem se taky osmělila a vlezla jsem do vody. Opravdu bylo moře teplejší, než je tu na NZ obvyklé. Využila jsem toho a asi deset minut si zaplavala. Bylo to osvěžující a parádní. Dokonce mi chvílemi ani nebyla zima. Pak holky zajistily, že jsme si mohly vypůjčit kajaky a projet se v nich kousek od pláže. To byl hezký zážitek! Vidět ostrov z jiné perspektivy. Bylo mi hodně dobře, tohle byla ta pravá prázdninová pohodička. K večeři jsme dojedli zbytky od oběda, plus jsme společně uvařili těstoviny s omáčkou. Lock nám nabídl pivo. V domě jsme si pak večer povídali, smáli se (témata konverzace byla opravdu zajímavá a fantazii se meze nekladly) a jedli bonbony Marshmallows a chipsy.
V neděli jsme hromadně uklízeli dům. Pak nám paní nabídla čokoládový koláč. Taky jsme se šli ještě jednou projít po ostrově, poprvé jsem se nechala vyfotit s novozélandskou ovcí, ukázala jsem ostatním jeskyni. Tento ostrov je opravdu krásný, nabízí nekonečné možnosti k rozjímání a já tak dobře chápu, proč se o něj komunita tak láskyplně stará. Nicméně dlouhodobě bych tu asi žít nechtěla. Přeci jen je to trochu v izolaci.
V poledne nás loď odvezla zpět do Dunedinu. Měla jsem v plánu praní, úklid a přípravu věcí do školy. Z toho sešlo, protože Pavlína a Markéta přišly s nápadem, že je hezké počasí, kterého je třeba využít, tak jsme se odpoledne vydaly na Sandfly Bay cca 15 minut autem z Dunedinu. Původně sice byly v plánu zahrady u Larnach Castle, ale i tam se platilo nehorázné vstupné, tak jsme spontánně zamířily na pláž. A bylo to správné rozhodnutí! Tohle místo jsem zařadila do svého seznamu top míst na NZ. Písečné duny, dlouhá pláž, moře s vlnami. Procházely jsme se samozřejmě bez bot a písek nás hezky hřál. Fotila jsem se, jak skáču do vzduchu. Před sedmou večer jsme byly doma a já začala na internetu zjišťovat svůj školní rozvrh. Uvědomila jsem si tvrdou realitu, že mi brzy začnou školní povinnosti, ale i tak doufám, že budu mít čas dále cestovat a užívat si pobytu v této krásné zemi.
 |
| pohled z lodi na ostrov (v tom domě jsme přespali, v této zátoce se koupali) |
 |
| Sandfly Bay |
Žádné komentáře:
Okomentovat