Víkendový výlet 4 - NP Mount Aspiring, jezera Wanaka a Hawea

Tentokrát jsme se vydali na výlet v sestavě Pavlína, Markéta, Lenka, já, Raphael a Diem. Do města Alexandra s námi putovala ještě Lída, která jela na víkend za Pavlem, který tam v okolí našel práci na ovocném sadu. V Alexandře jsme u infocentra vysadili Lídu, od Pavla jsme dostali jako dárek natrhaná jablka. Bylo krásně, tak se rozhodlo, že se zajdeme podívat k řece a přespíme v kempu, který má Pavel již vyzkoušený. V řece se nakonec vykoupali jen kluci. Lezli po stromech, ručkovali po lanech a skákali do vody jako malí kluci. Já jsem se do vody vlézt neodhodlala. Na pěkném odpočívadle u břehu jsme uvařili večeři – rýži s omáčkou. Pavel nám nabídl piva, která nakoupil za první výplatu. Po osmé hodině jsme se usadili v kempu, který je většinou využíván lidmi, co mají v okolí práci. Před stany byly tedy truhlíky s květinami, šňůry s prádlem, židle, prostě objekty ilustrující teplo domova. Dívali jsme se na hvězdy, viděla jsem hezky souhvězdí Jižní kříž. Pak jsem učila Diem začátek naší sestavy na jazz dance. Dost jsme se nasmály. Diem a Markéta šly po deváté hodině spát, já jsem se však přidala k ostatním – hrály jsme u stolku u řeky karty. Měla jsem pouze teplou mikinu, nebylo totiž ani tak chladno, jako obvykle. 

Ráno jsme zamířili do Wanaky, kde jsme se v infocentru zeptali na hezké výlety v okolí. Paní nám několik zajímavých treků zakreslila do mapy a upozornila nás na deštivé počasí v oblasti, kam jsme se chystali jít. Nenechali jsme se odradit a rozhodli se pro Rob Roy Glacier Track v národním parku Mount Aspiring. Než jsme dorazili na parkoviště, odkud trasa začínala, jeli jsme třicet km po nezpevněné silnici. Pozorovali jsme krajinu, krávy, srnky, černé labutě v jezírku. V jednu chvíli jsme u silnice viděli ležet obrovskou černou krávu. Byla fakt mega velká. Taky nám v jeden moment krávy zatarasily cestu, takže jsme museli počkat, až se uráčí posunout. Samotný trek byl hezký. Cesta vedla břízovým lesem, přešli jsme přes další lanový most přes čistou modrou řeku, po poměrně náročném výstupu se nám naskytl hezký pohled na ledovec Rob Roy, ze kterého stékaly potůčky vody. Počasí nebylo ideální, ale nepršelo! Požádali jsme jednu výletnici o společné foto a vydali se nazpět k autu. Když jsme došli, začalo docela dost pršet. Říkali jsme si, jaké jsme měli štěstí. V altánu pod střechou jsme si dali pozdní oběd – kuskus s kukuřicí a hráškem. Dále byla v plánu procházka k jezírku Diamond Lake a výšlap na Lake Wanaka Viewpoint. Počasí se vylepšilo, tak jsme měli příležitost nafotit hezké snímky. Večer jsme se zastavili ve Wanace, kde jsme se přidali k autu Aničky a Moniky (=kamarádky Lenky, které tu na NZ cestují a hledají si práci) a jeli hledat DOC kemp. Byla už tma, silnice se neustále klikatila, bylo to celkem dobrodružné. Jaká to byla úleva, když jsme daný kemp u jezera Hawea našli. Rychle jsme postavili stan, chvilku si povídali a šli spát. Zažili jsme nejdobrodružnější noc tady na NZ. Foukal velký vítr, plachta od stanu se nám rozpohybovala, stan se pod větrem zmenšoval, stěny se prohýbaly, zvuky větru nás budily. V šest ráno jsme s Markétou šly znovu zatlouct kolíky. Noc jsme tedy přežily, stan nás nenechal ve štychu. Ráno jsme stan balily v dešti a vichru. Počasí rozhodně nevypadalo na další výlet, který jsme měli v plánu. Když jsme však dojeli na výchozí bod trasy, po dešti ani památky. Vyrazili jsme tedy na pěti až šestihodinový trek na Isthmus Peak (1386 m). Byl to hodně namáhavý výstup, často jsem to i skoro chtěla vzdát. Ale příroda byla kouzelná – výhled na jezero, kopce, husté lesy, stáda krav, koně, jelen, srny, trsy trávy, šípky. Nahoře dost foukalo, až jsem se bála, že odletím dolů. Z vrcholu byl krásný výhled na obě jezera Wanaka a Hawea. Rozhodně výlet stál za tu námahu! Cestou zpátky vykouklo sluníčko. Vítr však pokračoval, takže jsme s obědem museli počkat až do Wanaky, kde jsme si pod stříškou u jezera po čtvrté hodině udělali těstoviny s masem a protlakem. Nic by mi v tu chvíli nechutnalo víc:-D. V Alexandře jsme přibrali Lídu a jeli do Dunedinu. Byl to opět maximálně naplněný víkend a máme na co vzpomínat.

Lake Wanaka Viewpoint



výhled z Isthmus Peak

 

Víkendový výlet 3 - NP Mount Cook

Hned po skončení zajímavé a přínosné přednášky o autenticitě v cestovním ruchu jsem se odebrala k Lence na dvorek, odkud jsme autem vyjeli na výlet do národního parku Aoraki/Mount Cook. Počasí se od středy nezměnilo, stále svítilo slunce a bylo hezky teplo. Cesta byla zdlouhavá, tak jsme dělali přestávky na focení. Jeli jsme kolem přehrad (např. Waitaki Dam) a blankytně modrých jezer Benmore a Pukaki. Jak jsme přijížděli do národního parku, krajina se rázem změnila. Kolem nás byly hory se zasněženými vrcholy a ledovci. K večeru jsme dojeli do kempu White Horse Hill, kde jsme si postavili stany u velkých stromů. K pozdní večeři jsme si udělali fazole v omáčce s párky. Ve společenské místnosti jsme si pak dali víno a zahráli karty. 

V sobotu ráno jsme se vydali na pěší výlet k jezeru a ledovci Tasman. Počasí nevypadalo nadějně, hory byly zakryté v mlze a mracích. Nejprve jsme prošli kolem několika malých jezírek Blue Lakes, míjeli jsme cedule upozorňující na nebezpečí lavin, projížděli kolem nás tříkolky s výpravami Asiatů, kteří nám mávali. Cesta vedla pořád po rovince kupředu, zdálo se nám však, že se ledovec moc nepřibližuje, tak jsme to asi po dvou hodinách vzdali a vylezli jsme na val po pravé straně cesty, abychom měli lepší výhled do okolí. A výšlap stál za to. Naskytl se nám pohled přímo na samotné jezero s kusy ledových ker, i ledovec se víc odryl. Pak jsme zamířili zpět na parkoviště. Rozhodli jsme se však ještě pro kratší procházku na značenou vyhlídku. Viděli jsme z výšky největší „modré“ jezírko a pak velké jezero Tasman, tentokrát z opačné strany a více zblízka. Největší radost jsem měla z toho, že se nám odkryl i sám Mount Cook, nejvyšší hora NZ. Po obědové siestě jsme autem zamířili k návštěvnickému centru, kde jsme nechali auto a vydali se na trek k Sealy Tarns. Nejprve jsme šli po hezké pěšince po rovině, pak jsme došli k začátku dalšího úseku, kde nás pobavil nápis, že nás čeká pouze 1810 schodů nahoru. Počasí se vybralo a slunce pěkně pařilo. Byla jsem hodně vděčná, že neprší. Jinak bychom z výhledů měli prd. Výstup to byl náročný, sotva jsem popadala dech. Ale zastávky na focení a nádherná příroda kolem mi vracely energii. V cíli jsme se společně vyfotili a kochaly se pohledem na ledovec a Mount Cook. Dolů jsem schody sbíhala. Před námi byla ještě kratší procházka ke Kea Point, kde jsme zblízka viděli jezero. Stan jsme pak postavili v tom samém kempu na stejném místě jako předešlou noc. Ve společenské místnosti jsme se tentokrát přidali ke čtyřem Čechům, které holky potkaly cestou na kopec. Kolovalo tam několik vín (jejich vína byla pochopitelně chutnější než ta naše nejlevnější lahev). Dva z kluků tu na NZ pobývají delší dobu a minimálně jeden se už do ČR vrátit nehodlá. Našel tu svobodu, vydělá si tu víc, rodina ho tu jednou navštívila, zaplatil jí letenky. Já jsem se tu taky našla, jsem tu spokojená, hned v několika ohledech se mi tu žije líp než v ČR, ale přeci jenom tam mám domov, zázemí, lidi, které mám ráda a které bych nechtěla vídat jen sporadicky nebo pouze online.

Nedělní ráno začalo deštěm. Přesto jsme se vydali na kratší procházku k Alpine Memorial (pomník obětem laviny) a k jezeru Mueller. Museli jsme přejít po dvou lanových mostech, už si tu na ně vážně zvykám. Když jsme se vrátili k autu, začal liják (poprvé jsme tu na NZ během cestování zažili silný déšť), takže plánovaná zastávka u jezera Pukaki se zrušila. Měli jsme hlad, ale nebylo kde si uvařit oběd. Po nějaké době nás zachránil přístřešek u přehrady Waitaki. V Oamaru jsme ještě natankovali, nakoupili v New Worldu a jeli do Dunedinu. Nevím, jestli to bylo energií získanou na pěkném výletu, každopádně mě chytla múza a do půl jedné ráno jsem psala esej do školy.

jezero a ledovec Tasman

trek k Sealy Tarns, jezero Mueller Lake, vlevo zasněžený Mt Cook

 

Víkendový výlet 2 - Catlins, Long Beach

Výletu do Catlins jsme se zúčastnili my čtyři, Anička, Raphael, Lída a Pavel. V pátek navečer jsme dojeli k Nugget Point, kde jsme se prošli k majáku. Jaká to byla náhoda, když jsme tam potkali jednoho Čecha, se kterým jsme si tehdy povídali na letišti v Amsterdamu. Místo to bylo hezké, ale dost foukalo. O kus dál v Roaring Bay jsme se zašli podívat do pozorovatelny s cílem spatřit tučňáky. To se nám opravdu povedlo. Z dálky jsme na pláži viděli tři tučňáky, kteří časem začali pochodovat, což bylo fakt vtipné. Splnilo se mi tedy další přání. Spali jsme v pěkném kempu za 5 dolarů, v pustině, ale s free wifi! Před spánkem jsme si však ještě povídali u vína a hráli karty.

Sobota začala výletem k Waipapa Point, kde jsme měli opět možnost pozorovat lachtany/tuleně. Jeden např. válel sudy v písku, další si hrál ve vodě. Jedna dvojice na sebe vydávala nebezpečné zvuky a útočila na sebe. Zajímalo by mě, jestli si takhle hrají, vyjadřují svou náklonnost, nebo jsou na sebe opravdu naštvaní. Prošli jsme se po pláži, Lenka objevila zajímavou, nechutně vypadající, vyplavenou rostlinu, zřejmě řasu podivného tvaru. Pověsila si ji na krk jako šálu a my měli o zábavu postaráno. Dalším zastavením byl Slope Point, nejjižnější bod jižního ostrova NZ. O kus dál na Porpoise Bay jsme si v závětří uvařili oběd. Na Curio Bay jsme pak na pláži viděli zkamenělý prales starý 180 milionů let. Následně jsme udělali kratší zastávku u Niagara Falls, které se jmenují vtipně, protože ve skutečnosti to byl takový obyčejný potok. Oproti tomu McLean Falls byly krásné! Pak jsme dojeli na parkoviště u Cathedral Caves, kde jsme chvíli museli počkat na odliv. Pavel nám zatím uvařil kafe. Když bylo 18:15, zaplatili jsme vstupné a zamířili dvacetiminutovou procházkou na pláž. Tam jsme si sundali boty a šli do jeskyně. Vlny byly celkem vysoké a párkrát jsem měla strach, že si namočím i ohrnuté kalhoty. Pavlína třeba kvůli vlně skončila totálně mokrá. Samotná jeskyně nebyla tak velká, ale stejně to byl hezký zážitek. Štvaly mě akorát sandflies, kousavé mušky, kvůli nimž mě pak svědily nohy. Cestou zpět k autu jsme šli bez bot, což byla výzva, neboť pěšinka byla plná malých kamínků. Byla to nepříjemná, bolavá masáž, ale jsem ráda, že jsem se vyhecovala a výzvu dokončila. Poté jsme dojeli do DOC kempu v Papatowai, kde jsme se najedli, zahráli si karty – tentokrát byla „asshole“ večera Pavlína, která musela za trest chodit rozsvěcet věčně zhasínající světlo ve společné místnosti.

Neděli jsme zahájili procházkou k jezeru Wilkie. Následovala vyhlídka Florence Hill Lookout, kde bylo hodně krav. Vyfotili jsme si Tautuku Bay. Dále jsme viděli vodopády Matai Falls a Purakaunui Falls, nejznámější vodopády v Catlins. Mně zase tolik nenadchly, bylo málo vody, McLean Falls se mi v sobotu líbily víc. V Owace jsme zastavili v infocentru pro pohledy a vodu. Zaujala mě tam přáníčka s jednotlivými zástupci ptačí říše, která po otevření vydávala zvuky typické pro daného ptáka. V Dunedinu jsme pak nakoupili v supermarketu a v pěti lidech se ještě vydali na Long Beach. Tam jsme povečeřeli. Pláž se mi líbila, bylo na ní plno mušlí, zase jsem cítila známý pocit svobody, který mám většinou právě u moře. Do jeskyně, kde lidé i přespávají, jsem se nakonec ani nepodívala.

Nugget Point

McLean Falls

Víkendový výlet 1 - Quarantine Island, Sandfly Bay

Tentokrát nás čekal pracovně-zábavný výlet na Quarantine Island, který nám doporučila naše vyučující Sonya z kurzu Prepare for Otago (PFO). Měli jsme chvilku dobrovolně přiložit ruku k dílu a poté se věnovat odpočinku a prozkoumávání patnácti hektarového ostrova, který vlastní komunita St Martin. Výletu se účastnila většina lidí z PFO, plus byli přizváni další známí, kamarádi, spolubydlící. Sešla se nás pestrá zahraniční skupina. V sobotu ráno jsme se autem přepravili k Port Chalmers, kde jsme čekali na příjezd lodi. Byla velká zima, foukal silný vítr. Na loď jsme se všichni nevešli, tak jsme se rozdělili do dvou skupin, já jela v té druhé. Když jsme však asi po deseti minutách připluli na ostrov, počasí bylo úplně proměněné. Svítilo sluníčko a stačila mi mikina. Nejprve jsme si vyslechli úvodní přivítání od rodiny, která na ostrově už přes měsíc žije a má ho obývat i do budoucnosti. Poté jsme se rozestoupili do kroužku a každý se měl představit. Následoval čaj se sušenkami. Dále jsme slyšeli historii této dobročinné akce a rámec práce, kterou už křesťanská komunita na svém ostrově za ty roky udělala. Tito lidé mají toto jedinečné místo velmi rádi a v uchování tohoto ostrova pro další generace vidí smysl. O tom, jak je ostrov kouzelný a naplněný pozitivní energií, jsme se mohli přes víkend přesvědčit sami.

Po tomto přivítání následovalo rozdělení práce, kterou bylo třeba vykonat, a dopoledne pak proběhlo v podobném duchu jako workcampy, na které jezdím v létě. Pracovala jsem ve skupině, která měla za úkol zalévat nedávno zasazené stromy na kopci a vytrhávat u nich plevel. Na ostrově prý přes měsíc nepršelo a bylo to na půdě znát. Aby voda pronikla do země, museli jsme do ní přidat jakousi mýdlovou směs, která tvrdou hlínu změkčila. Během práce se počasí ještě víc vybralo a bylo pravé letní teplo. Užívali jsme si to. Ve 13 hodin byl oběd. Každý jsme měli přinést něco k snědku, co se pak dalo na společný stůl. Já jsem přispěla těstovinovým salátem. Všichni připravili samé dobroty, ochutnala jsem od skoro od všeho kousek. V hlavě mi utkvěly zeleninové saláty, čočkové karbanátky, kuskusový salát s bylinkami a různými semínky od Sonyi, meloun, toasty, ochucené brambory, pečivo. Najedli jsme se dosyta, ale ještě následoval dezert - zmrzlina, sušenky a jablečný crumble jako moučník. To byla lahoda! Po krátké pauze jsme se vydali na prohlídku ostrova. Speciálním místem byla zajímavě architektonicky řešená kaple s výhledem na moře. Měla dobrou akustiku, tak jsme si vyslechli dvě písně. První zazpívala paní z komunity, co se o ostrov stará, druhou odvážlivkyní byla vietnamská studentka, kamarádka Diem. Dále jsme prošli kolem ruin nemocnice, která se kdysi na ostrově nalézala. Ostrov totiž v letech 1863 až 1924 sloužil jako karanténní stanice. Pokud se tehdy na lodích nacházeli nemocní lidé, museli tu na ostrově chvíli pobýt, vyléčit se a až pak směli dorazit do Dunedinu. Odtud tedy pochází název ostrova Quarantine Island. Bohužel se však také stávalo, že se lidé nevyléčili, na ostrově zemřeli a byli pochováni na místním hřbitově. Dále jsme prošli kolem stáda ovcí, pak dále na kopec. Dost jsem fotila, tak jsem byla celkem pozadu. Ujala se mě ta paní, co předtím v kapli zpívala. Začaly jsme si povídat, až nám skupinka utekla. Samy jsme se tedy vydaly na „bush walk“, paní mi vykládala zajímavé věci o ostrově a dovedla mě až k malé jeskyni. Po návratu jsme zjistily, že většina lidí ostrov opustila, protože tu neměly v plánu zůstat přes noc. Zbylo nás tedy asi devět, plus ta paní s manželem a čtyřčlenná rodina, co tu žije. Bylo krásné počasí, slunce pražilo, lidi se šli koupat, tak jsem se taky osmělila a vlezla jsem do vody. Opravdu bylo moře teplejší, než je tu na NZ obvyklé. Využila jsem toho a asi deset minut si zaplavala. Bylo to osvěžující a parádní. Dokonce mi chvílemi ani nebyla zima. Pak holky zajistily, že jsme si mohly vypůjčit kajaky a projet se v nich kousek od pláže. To byl hezký zážitek! Vidět ostrov z jiné perspektivy. Bylo mi hodně dobře, tohle byla ta pravá prázdninová pohodička. K večeři jsme dojedli zbytky od oběda, plus jsme společně uvařili těstoviny s omáčkou. Lock nám nabídl pivo. V domě jsme si pak večer povídali, smáli se (témata konverzace byla opravdu zajímavá a fantazii se meze nekladly) a jedli bonbony Marshmallows a chipsy. 

V neděli jsme hromadně uklízeli dům. Pak nám paní nabídla čokoládový koláč. Taky jsme se šli ještě jednou projít po ostrově, poprvé jsem se nechala vyfotit s novozélandskou ovcí, ukázala jsem ostatním jeskyni. Tento ostrov je opravdu krásný, nabízí nekonečné možnosti k rozjímání a já tak dobře chápu, proč se o něj komunita tak láskyplně stará. Nicméně dlouhodobě bych tu asi žít nechtěla. Přeci jen je to trochu v izolaci.

V poledne nás loď odvezla zpět do Dunedinu. Měla jsem v plánu praní, úklid a přípravu věcí do školy. Z toho sešlo, protože Pavlína a Markéta přišly s nápadem, že je hezké počasí, kterého je třeba využít, tak jsme se odpoledne vydaly na Sandfly Bay cca 15 minut autem z Dunedinu. Původně sice byly v plánu zahrady u Larnach Castle, ale i tam se platilo nehorázné vstupné, tak jsme spontánně zamířily na pláž. A bylo to správné rozhodnutí! Tohle místo jsem zařadila do svého seznamu top míst na NZ. Písečné duny, dlouhá pláž, moře s vlnami. Procházely jsme se samozřejmě bez bot a písek nás hezky hřál. Fotila jsem se, jak skáču do vzduchu. Před sedmou večer jsme byly doma a já začala na internetu zjišťovat svůj školní rozvrh. Uvědomila jsem si tvrdou realitu, že mi brzy začnou školní povinnosti, ale i tak doufám, že budu mít čas dále cestovat a užívat si pobytu v této krásné zemi.

pohled z lodi na ostrov (v tom domě jsme přespali, v této zátoce se koupali)

Sandfly Bay

Volnočasové akce v Dunedinu

Zatím jsem se tu zúčastnila např. těchto akcí: 

• international dinner v budově OUSA – zdarma večeře pro zahraniční studenty připravená křesťanskou organizací; příjemní organizátoři, příležitost k seznámení s novými lidmi, spousta výborného jídla (tři stoly s různými pokrmy – těstovinové a zeleninové saláty, zapečené těstoviny s mletým masem, pizzy, sushi, pečené kuře, muffiny, sušenky a zmrzka jako dezert; stravování formou bufetu…ochutnala jsem skoro od všeho, masa jsem se najedla do zásoby)
• promítání fotek z cestování v pokoji u Lídy a Pavla – česká skupina v kompletní sestavě, sdělování si zážitků, čaj a dobrý domácí pečený piškot s marmeládou
• Exchange Social – organizovaná akce pro studenty, střet zahraničních studentů a místních studentů, kteří se z výměnného pobytu vrátili nebo se na něj v příštím semestru chystají; seznamovací hra, občerstvení – pizza a džusy, pokec s Constanzou (původem z Chile), která strávila loňský rok v Praze na UK
• Speed Meet Uni Flats – seznamovací akce v kolejních prostorách Arana College, dlouhý stůl se sklenicemi vody a s miskami s želé bonbony, měli jsme pět minut na rozhovor se studentem sedícím naproti nám, bylo to dost intenzivní, mluvila jsem anglicky přes hodinu, jména lidí jsem si nedokázala zapamatovat, měla jsem guláš v tom, co kdo říkal, ale byla to dobrá akce, pokecala jsem si se zajímavými lidmi, následovalo občerstvení – slané koláče, americké brambory a různé druhy omáček
• NZ Food Taste Testing Night – akce od International Mentor Programme, ochutnávka novozélandských specialit (sušenky Anzac, červené čokoládové bonbony Jaffas, jahodový koláč s kokosem, dort Pavlova, fish and chips, slaný koláč s vejcem a slaninou, slaný koláč s mletým masem, namazaný toastový chléb máslem a ozdobený; cukrářským zdobením – prý typické party občerstvení pro děti; popovídala jsem si po delší době s lidmi z kurzu Prepare for Otago (s Misou, Tomokou, Sabrinou), dále s Gitte, Margaux, Constanzou aj.
• večeře v indické restauraci Taj Mahal – s Margaux, Juanem, Markétou a Mickey; objednala jsem si výborné jídlo Butter chicken
• posezení u vína v hospůdce Robert Burns, poslech jazzové kapely a pokus o taneční pohyby (první návštěva s Margaux a Linzy, podruhé s Markétou, Pavlínou, Martinem, Margaux, Mickey, Sarou)
• field trip: prohlídka Olvestonu – tato akce se konala v rámci jednoho předmětu namísto výuky, ale stejně jsem ji zařadila do volnočasových aktivit, protože se mi moc líbila; Olveston je šlechtické sídlo z r. 1906, které jeho majitelka odkázala městu; dům obsahuje více jak 30 místností. Líbily se mi hlavně jídelna, pokojíky, knihovna, hlavní salon s velkým dřevěným schodištěm, kuchyň, odpočinková místnost s klavírem, horní salon s kulečníkem. Interiér je vyzdoben jednotlivými objekty různých stylů (porcelán, obrazy, vyřezávaný nábytek, židovské předměty, funkční hodiny,…). Zahrada byla taky moc hezká, pečlivě upravená, květiny hrály mnoha barvami. Průvodkyní nám byla moc milá, starší paní, které jsem perfektně rozuměla. Na závěr jsme se přesunuli do sklepení, kde měl proslov manažer domu a podělil se s námi o praktické rady a přínosné postřehy.
• oslava Pavliných narozenin – Jelikož Pája bude mít narozeniny počátkem dubna, tj. v době, kdy bude během mid-term breaku relaxovat na Tonze, padl nápad, že jí zorganizujeme tajnou oslavu ještě v březnu před prázdninami. Všechny Češky jsme se zapojily do příprav, já konkrétně pomáhala s přípravou palačinkového dortu s nutellou a banány. Na samotnou akci pak dorazili všichni naši kamarádi z Prepare for Otago. Bylo fajn zase všechny vidět pohromadě. Oslava se konala v obýváku u Markéty. Hezky se vyzdobil pokoj a všichni se naučili český popěvek „Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví,…“, který jsme šokované Pavlíně zazpívali. Myslím se, že měla z oslavy radost. Lenka jí z kartonu vytvořila přáníčko, na které nalepila fotky našich hlav, a každý do své bubliny napsal gratulaci. Během večera jsme pojídali slané i sladké pamlsky, pili víno a pivo, povídali si, smáli se, hráli obdobu hry Aktivity a pochutnávali si na vodnici. Na závěr jsme zpívali ukázky pár písní z našich zemí. Byla to moc podařená akce, která skončila v jednu hodinu ráno



Olveston



dort pro Páju

Studentská móda v Dunedinu

Na Novém Zélandu musí žáci ZŠ a studenti SŠ nosit školní uniformu. U kluků mi to ani tak špatné nepřijde, ale když vidím holky v neforemné, divně dlouhé sukni, je mi jich líto. Studenti VŠ mají ohledně volby oděvu volnou ruku. Někdy si však na ulici říkám, jestli by i ta uniforma nebyla občas lepší. Dunedin je studentské město, proto nejen po kampusu chodí převážně mladí lidé. Na univerzitě tu studuje mnoho zahraničních studentů, takže je tu rozmanitost stylů zaručena. Např. vedle nás v ulici bydlí věčně zahalené holky z Asie. Cestou do školy tedy potkávám směsici oblečení všech možných tvarů, barev, stylů. Jedni si do školy vykračují naboso v letní minisukni, druzí mají kozačky a zimní kabát, někdo jiný jde v teplákách, další slečna má rozervané punčochy, sukni a tenisky, několik Američanů má na sobě vytahanou mikinu s velkým logem své domovské univerzity, pár jedinců si vykračuje v obleku či kostýmku. Nikdo se nad zvláštními kombinacemi a oděvy nepozastavuje. Všem je to fuk. Nikdo se divně netváří na tlustou holku v mini kraťasech. Každý se tu může cítit svobodně. Takhle to v ČR nefunguje.

Omluva za neaktivitu na blogu

Všechny Vás moc zdravím! Mrzí mě, že jsem se dlouho na blog nedostala. Zkusím to zase někdy napravit. Je toho plno, co bych Vám mohla sdělit. Pořád jsem v jednom kole. Přes týden jsem zaneprázdněná školou a volnočasovými aktivitami, o víkendech pravidelně cestuji. Od příštího víkendu mě čeká týdenní mid-term break, takové kratší prázdniny:-) Plánujeme se podívat na sever jižního ostrova, kam bychom se už asi jinak nepodívali, protože je to poměrně daleko. Počasí je teď dost proměnlivé, už jsme tu měli ráno i jeden stupeň, ale většinou mi stačí mikina, max. lehká bunda. Oproti české zimě je tu u nás pořád teplo:-)

 

Mějte se pěkně!

Co stojí za návštěvu v Dunedinu

• Dunedinské nádraží – krásná kamenná stavba, propracovaná nádražní architektura (věž se třemi ciferníky, vitráže, zdobené schody, mozaiková podlaha, vikýře,…)
• Octagon (ústřední bod města, který má 8 stran) – socha skotského básníka Roberta Burnse, anglikánská katedrála sv. Pavla, galerie umění (Dunedin Public Art Gallery), rezidence městské rady (Municipal Chambers)       
• Botanická zahrada – z r. 1868, zimní zahrada, jezírko, rododendrony, růžová zahrada, prostě úžasné místo k relaxaci:-)
• Dunedin Chinese Garden - čínská zahrada (jezírka s lekníny, můstky, altánky, lampiony,...)
• Signal Hill – pahorek v severní části Dunedinu (je možné vyjet nahoru autem, pěšky nám jednosměrná cesta trvala z naší ulice hodinu), pomník na paměť výročí britské suverenity na NZ, hezký výhled na město
• Baldwin Street – nejstrmější ulice světa zařazená mezi Guinnessovy světové rekordy
• Otago Museum – místnosti věnované životu Maorů před evropskou kolonizací, tichomořské kultuře, archeologii starého světa, podmořskému světu, dočasná výstava o zemětřeseních v provincii Canterbury (především v Christchurch), Discovery World (interaktivní vědecké středisko – možnost vyzkoušet si zajímavé pokusy), Tropical Forest (stovky krásných motýlů, kteří si Vám klidně sednou na tělo)
• Otago Early Settlers Museum – toto muzeum jsem zatím nenavštívila, půjdeme tam na exkurzi se školou, ale mají tam být zajímavé exponáty ze života prvních osadníků provincie včetně dvou parních lokomotiv
• First Church – kostel skotského architekta Roberta Lawsona (toto je jeho vrcholné dílo, jinak v Dunedinu toho navrhl spoustu)
• Rob Roy Dairy – v tomto obchůdku najdete nejlepší, největší a nejlevnější zmrzlinu ve městě; když se řekne „jdeme na zmrzku“, každý ví, kam se jde; byla jsem tam už asi čtyřikrát; typická novozélandská příchuť zmrzliny se jmenuje Hokey pokey (tj. vanilková zmrzlina s kousky karamelu)
• University of Otago – nejstarší univerzita NZ z r. 1869, hodinová věž, geologické muzeum
• Cadbury World Tour (prohlídka továrny na čokoládu), Speight’s Brewery Tour (návštěva místního pivovaru) – na tato místa se teprve chystám v rámci organizované akce pro zahraniční studenty
• Captain Cook Tavern – hospoda se zahrádkou určená studentům – příznivé ceny, akční slevy
• pláže St Clair a St Kilda
• Olveston – šlechtické sídlo; chystáme se tam v rámci školní exkurze

Dunedinské nádraží

čínská zahrada

First Church

Hokey pokey zmrzlina

 

Studium

Přeci jen jsem tu na studijním pobytu, takže bych se měla vyjádřit i ke studiu. University of Otago byla založena r. 1869, je proto nejstarší novozélandskou univerzitou. Líbí se mi na ní velký univerzitní kampus, díky kterému mám možnost chodit na přednášky a cvičení do různých budov. Vše je tu blízko. Nejčastěji se však samozřejmě vyskytuji v Commerce Building, kam spadá můj studijní obor. Zapsala jsem si zde tři předměty: Tourist Behaviour, Cultural and Heritage Tourism a Event and Conventions Management. Dohromady dají 27 kreditů. Někteří studenti si zvolili klidně i čtyři předměty, ale zahraničním studentům jsou doporučovány předměty jen tři. Mám za sebou druhý týden školy a už teď mi přijde, že jsem si toho na sebe naložila příliš. Mé předměty jsou totiž pokročilé úrovně, tudíž se po nás vyžaduje více esejí a projektů. Samozřejmě všechno v angličtině, což bude taky novinka. Navíc já neumím pořádně psát ani v češtině. No, jsem na sebe zvědavá. Přeci jen jsem sem nepřijela pouze studovat:-) Centrální univerzitní knihovna se však od prvního školního dne naplnila studenty, kteří zde pilně sedí nad knihami. To se u nás moc nevidí. Prostě je tu jiný systém výuky. Je zde kladen větší důraz na samostudium, domácí přípravu, četbu článků z hodiny na hodinu. Počet hodin ve škole je poměrně malý. Cvičení trvá pouze 50 minut (a je jen jednou za 14 dní), stejně jako přednáška. Přednáška se však většinou koná dvakrát do týdne, tj. dvakrát 50 minut, ale jsou i předměty, které mají přednášku rovnou delší. Tohle se mi moc líbí, protože na VŠE je celkem normální, že máme přednášku čtyřikrát 45 minut, což je na udržení pozornosti celkem náročné.


Commerce Building (ta vysoká budova vlevo)

interiér Commerce Building

 

Jak moc je na NZ draho?

Protože se mě spousta lidí ptá, jaké jsou ceny všeho možného tady na NZ, rozhodla jsem se sepsat tento článek. Celkem dost cestuji, a proto mi je jasné, že ve většině zemí je pro nás Čechy vše dražší. Každý mi tedy jistě dá za pravdu, že je při cestování potřeba povznést se nad nesmyslnými cenovkami, přestat to v hlavě přepočítávat a prostě si pobyt i tak užít.

 

Před odjezdem na NZ mě mnozí varovali, že na NZ je skutečně velmi draho. Já jsem se však nezalekla a doufala, že to zase tak hrozné nebude. Realita se naplno projevila v Aucklandu, kde jsme zpočátku byly poměrně zoufalé při nákupu čehokoli. Ceny byly většinou tak třikrát až čtyřikrát vyšší než v ČR. Náš první oběd na hostelu tedy představovaly vařené brambory.  K večeři jsme zase měly konzervu s rýží z našeho dvanáctikilového pytle. Naše zoufalství bylo jistě ovlivněno i tím, že jsme po příletu musely zařídit, nakoupit a tedy i zaplatit dost velkých položek najednou. Trochu jsem se začala obávat, že jestli to takhle půjde dál, nevystačím si s penězi. Někde v hloubi duše se mě zmocňovala myšlenka, že jsem přeci jen měla jet do té Francie, kde bych dostala podporu od francouzské vlády a navíc bych si vystačila se stipendiem. Tuto myšlenku jsem se snažila zahnat a věřila jsem, že tohle všechno bude stát za to. A nemýlila jsem se:-)

 

Objevily jsme supermarket Countdown, kde nakupujeme skoro pořád zlevněné a akční výrobky, takže některé potraviny jsou i stejně drahé jako v ČR (např. vajíčka, müsli tyčinky, jogurty). To pak člověka dokáže potěšit:-) Taky je třeba ceny potravin pravidelně sledovat, protože jeden týden jsou např. banány dvakrát dražší než v druhém týdnu. Ceny v Countdownu se mění několikrát do měsíce. Vyplatí se tedy nakupovat s rozmyslem a počkat si třeba dva týdny, než se zase cena sušenek (můj častý případ) dostane na obvyklou úroveň.

 

Potraviny se tedy dají vychytat celkem dobře, pokud se vyhnete nákupu masa a dalších předražených produktů. Rýže, těstoviny a konzervy jsou tu levné. Na NZ je také dost věcí zadarmo (vstup do muzeí, veřejné WC), takže to taky peněžence pomůže. Obecně lze říct, že na NZ slevy pro studenty neexistují. Dunedin je však studentské město, tudíž se studentskou kartou dostanete slevu na mnoha místech. Oblečení je zde sice drahé, ale já pět měsíců bez nákupu nových oděvů v pohodě vydržím. A pokud něco náhodou potřebuji, nachází se zde dost sekáčů (tzv. OP shopů) s pestrou nabídkou všeho možného. Takhle jsem si už koupila pěknou letní sukni v přepočtu za naši stokorunu. Takže pokud shrnu vše dohromady, přijde mi to zde celkem únosné, ale každopádně zahraniční studenti jsou cenami zděšeni a stěžují si na ně dokonce i Němci a Francouzi.

 

Pro Vaši lepší představu připojuji seznam několika položek a jejich cen. Jeden novozélandský dolar se pohybuje v rozmezí 16,5 až 17 Kč. Kdyby Vás konkrétně zajímala cena nějakého nezmíněného produktu, napište mi a já to zjistím:-)

• 1 studentský lístek do kina = 12,5-19 NZD
• vstup do bazénu = 5,7 NZD
• prohlídka dunedinské továrny na čokoládu = 18 NZD    
• nocleh v kempu ve vlastním stanu/osoba/noc = 10-25 NZD
• pohled = 0,5-1,5 NZD
• 1 litr benzínu = 2,29 NZD (na severním ostrově jsme párkrát našly benzín i za 1,99 nebo 2,09)
• sklenka bílého vína v centru = 8 NZD
• nejlevnější lahev vína v supermarketu = 7-8 NZD
• fish and chips u univerzity = 4,7 NZD
• muffin v kavárně = 4 NZD
• oběd v menze = 10 NZD
• vegetariánský oběd v OUSA Recreation Centre = 3 NZD (velká porce, moc dobré jídlo)
• 1 červená paprika = 2,20 NZD
• 1 brokolice = 1-1,9 NZD
• toastový chléb = 1,5 - 3 NZD