Kouzelná moc přítomnosti

S mou proměnou velmi úzce souvisí jedna kniha. Kniha, která mi pozvolna změnila život. Nebo mi spíš ukázala, jak ho žít diametrálně jinak, aniž by se pro mě podstatné věci změnily. Tato kniha mi potvrdila mnohé, co jsem vlastně kdysi v hloubi duše sama cítila, ale vlivem zběsilého plynutí času opomíjela. Eckhart Tolle a jeho Moc přítomného okamžiku mě ovlivnili tak moc, že se to sama někdy bojím přiznat. Pokud tedy i Vy máte občas pocit, že byste chtěli, aby se Váš život odehrával jinak, začtěte se do tohoto zázraku a zázraky se budou dít i Vám :)  Podělím se s Vámi alespoň o několik mých nejoblíbenějších ukázek z knihy. A pokud si při četbě budete říkat, že je to šílenost, věřte, že i já byla zprvu velmi skeptická. Ale opravdu to funguje!

1. Přijměte život – a uvidíte, jak vám začne pomáhat, místo aby vám škodil. (s. 42)
2. Přijměte přítomný okamžik – a pak jednejte. Přijímejte přítomný okamžik, jako byste si jej zvolili. Nebraňte se mu. Učiňte z něj svého spojence, nikoli svého nepřítele. Tím změníte celý svůj život. (s. 43)
3. Čas není cenný, protože je to iluze. Cenný je přítomný okamžik. Čím víc se soustředíte na minulost a budoucnost, tím méně si uvědomujete přítomnost, která je tím nejcennějším, co máme. Proč je přítomný okamžik tím nejcennějším? Především proto, že je to jediný existující okamžik. Nic jiného neexistuje. Věčný okamžik je prostor, v němž se odehrává celý váš život, je to jediný neměnný faktor. Život je teď. Nikdy nebyl a nikdy nebude jindy. (s. 52)
4. Když si na něco stěžujete, děláte ze sebe oběť. Proto nežádoucí situaci buď změňte, nebo přijměte. Nebo odejděte. Všechno ostatní je šílenství. (s. 76-77)
5. Žijte plně v každém okamžiku. O minulosti přemýšlejte, jen když je to nezbytně nutné pro přítomnost. (s. 78)
6. Proto přestaňte čekat. Kdykoli se přistihnete, jak na něco čekáte, soustřeďte se na přítomný okamžik. Prostě buďte a radujte se z toho. (s. 80)
7. Chcete-li si uvědomovat krásu a posvátnost přírody, musíte být soustředěni v přítomnosti...V takových chvílích musíte odhodit všechny své problémy a zapomenout na minulost a budoucnost a na všechno, co znáte; jinak se budete dívat a nic neuvidíte, budete poslouchat a nic neuslyšíte. Musíte být naprosto soustředěni v přítomném okamžiku. (s. 87-88)
8. Dokud odmítáte fakta, dokud se před nimi snažíte utéci, dokud si jen přejete, aby se situace změnila, příležitost se neukáže a vy se nehnete z místa. (s. 132)
9. Být outsiderem je sice obtížné, ale nutí vás to uvědomovat si víc než ostatní, což je výhoda, pokud jde o osvícení. (s. 142)
10. Naučil jsem se přijímat všechno, co je; a tak jsem našel vnitřní klid. (s. 150)
11. Nebránit se životu znamená žít ve stavu milosrdenství a lehkosti. V tomto stavu je lhostejné, zda je něco dobré nebo špatné. Jakmile přestanete být vnitřně závislí na formě, okamžitě se zlepší vnější okolnosti vašeho života. Všechno, co jste si myslili, že potřebujete ke štěstí, k vám teď přichází bez vašeho přičinění a vy se z toho můžete radovat – dokud to trvá. Samozřejmě že všechno pomine, ale vy už nemáte strach z žádné ztráty. Život je snadný. (s. 150)
12. Udělejte, co je vhodné v daném okamžiku. Soustřeďte se na to, co můžete udělat hned teď, nikoli na tisíc věcí, které budete nebo nebudete muset udělat v budoucnosti. To neznamená, že byste měli přestat plánovat. Je možné, že právě to můžete udělat hned teď. Nic z toho, co děláte, nemusí mít okamžité výsledky. Dokud se výsledky neprojeví, přijímejte to, co je. Nemůžete-li situaci změnit ani se z ní dostat, alespoň si ji plně uvědomujte. (s. 164)
13. Dovolte svému utrpení, aby vás donutilo soustředit se na přítomný okamžik. Užijte utrpení k dosažení osvícení. (s. 169)
14. Mezní situace způsobují mnoho zázraků. (s. 170)
15. Přitahujete a vyjadřujete všechno, co odpovídá vašemu vnitřnímu stavu. (s. 172)
16. Nemůžete-li bolesti uniknout, musíte jí čelit. Nesnažte se od ní odvracet. Plně ji vnímejte – nepřemýšlejte o ní! Soustřeďte svou pozornost na svou bolest, nikoli na situaci nebo událost, která ji způsobila. Nedovolte své mysli, aby si z vaší bolesti vytvořila totožnost oběti. Sebelítost vás uvězní ve vašem utrpení. Jelikož bolesti nemůžete uniknout, zbývá vám jediná možnost: musíte ji vnímat. Jinak se nic nezmění. Proto si svou bolest plně uvědomujte. Neposuzujte ji. Vnímejte svou bolest, strach a osamělost. Soustřeďte se v přítomném okamžiku celým svým Bytím, každou buňkou svého těla. (s. 172)
17. Odpustit můžete pouze tehdy, když žijete v přítomném okamžiku. Tím učiníte minulost bezmocnou a uvědomíte si, že nic z toho, co jste kdy udělali druhým nebo co druzí udělali vám, nemůže ovlivnit podstatu toho, čím opravdu jste. Pojem odpuštění se pak stane zbytečným. (s. 177)

Příspěvek zakončím dvěma tematicky sladěnými citáty, které se mi líbí.

„…My totiž vůbec nežijeme v přítomnosti, nýbrž naprostou většinou buď v minulosti vzpomínek, lítostí, utrpěných křivd, nebo zase naopak v budoucnosti obav, starostí, očekávání. Obě tyto polohy nepřítomnosti nám brání prožít skutečnou přítomnost, která je nekonečný prostor ticha, radosti a jasu.“ (Vladimír Páral)

"Stop waiting for Friday, for summer, for someone to fall in love with you, for life. Happiness is achieved when you stop waiting for it and make the most of the moment you are in now!" (FB)

PS: Pro zvědavce připojuji i své důvody, proč jsem se přítomností začala ještě před přečtením samotné knihy hlouběji zabývat.

• na NZ jsem si uvědomila, že mám jen limitovaný čas a že si proto musím užívat každého dne a maličkostí kolem sebe
• na NZ jsem byla pořád obklopena přírodními krásami a jediná šance, jak to pobrat, bylo soustředit se plně na přítomnost a prostě tu nádheru do sebe vstřebat v naději, že si to zapamatuji napořád
• na NZ jsem znovuobjevila klid spjatý s vírou a na setkání Taizé se plně soustředila na daný okamžik
• díky NZ jsem se poznala s Lídou, která podle mě umění žít v přítomnosti ovládá s přehledem a je mi velkou průvodkyní na této cestě
• cvičit správně jógu a pilates bez opravdového bytí v přítomnosti nelze
• přečetla jsem si několik rozhovorů o Tomáši Klusovi a jeho vnitřní proměně (zmíněnou knihu také kdysi četl)
• po návratu z NZ jsem byla smutná a jediné východisko pro mě bylo soustředit se na českou realitu a neodbíhat ke vzpomínkám
• vloni jsem byla šíleně zahlcená školou, byla jsem nucena řešit věci, tak jak přicházely, nesměla jsem odbíhat do obav budoucnosti, zbytečně se tak stresovat, prostě jsem fungovala svým způsobem jako robot...a co se stalo? zjistila jsem, že když se soustředím na přítomnost, vše mi jde snáz, užívám si to, výsledky se dostavují a ušetřím spoustu času, takže jsem nakonec vyšetřila i dost volného času, což by mě dřív ani nenapadlo
• náhodou jsem si přečetla Šťastnou knihu od Barbory Šťastné
• a pak se konečně splnila má rezervace v knihovně (mimochodem o existenci této knihy jsem věděla už tak dva roky, ale pořád byla vypůjčená, nebo jsem na ni neměla čas) a já se mohla pustit do čtení

Jsem jiná a líbí se mi to

NZ mě změnil hned v několika ohledech. Skoro jako samozřejmost beru to, že jsem se stala samostatnější, sebevědomější, vyspělejší, zkušenější, otevřenější, tolerantnější, otrkanější a nebojácnější. Kromě toho se však na mně NZ podepsal i v méně zjevných bodech. 

• Konečně můžu s čistým svědomím říct, že umím žít v přítomnosti.
• Častěji vyhledávám přírodu, vyrážím na kratší procházky nebo jen posedím pár minut na lavičce v parku nebo u nás na zahradě.
• Uvědomila jsem si plno věcí, za které můžu být ve svém životě vděčná.
• Mnohem více si vážím času stráveného s rodinou.
• Ověřila jsem si známou pravdu, že na pravém přátelství se čas ani vzdálenost nepodepíše.
• Jsem zase o krok dál v mém tápání, čeho bych ráda v životě dosáhla.
• Snažím se na všem hledat pozitiva. Pokud totiž člověk uvažuje pozitivně, potkávají ho dobré věci.
• Špatné počasí mi nemůže zkazit náladu.
• Jím mnohem méně maso.
• Došlo mi, jak moc se mi líbí angličtina a že mi moc chybí, když ji denně neslyším na ulici.
• Znovu se ke mně navrátilo tušení, že věci se dějí tak, jak mají. Musíme být trpěliví, nestěžovat si. Všechno jednou dobře dopadne.
• Přestala jsem řešit neřešitelné. 
• Baví mě lidem ukazovat cestu, dávat jim naději a těší mě, že jsem i zdrojem inspirace.
• Pečlivěji si vybírám, s kým a jak strávím svůj volný čas. Není čas ztrácet čas.
• Otevřela jsem se moderním technologiím. 
• Šíleně moc si vážím topení a plápolajícího krbu.
• Navrátila jsem se k hudbě – oprášila jsem flétnu, keyboard a chystám se na kytaru.
• Začalo mě bavit vaření. Už ho neberu jako ztrátu času, ale jako způsob, jak sblížit cizí lidi a strávit čas s blízkými.
• Problémy mě nestresují. Beru je jako výzvy a s chladnou hlavou se mi pak snáze hledá řešení. 
• Zpomalila jsem se.
• Nevymlouvám se na nedostatek času. Čas se snažím hledat. A neodmítám lidi pro nedostatek času.
• Nebojím se říct svůj názor, nesouhlasit s ostatními, odejít z akce dřív než ostatní, když se na ní necítím dobře.
• Navrátila jsem se k častějšímu čtení knih.
• Častěji dělám spontánní rozhodnutí. 
• I když nemám času nazbyt, vždy si najdu čas sama pro sebe.
• Mám tendenci být milejší a důvěřivější k cizím lidem, častěji lidem pomáhám.
• Po návratu jsem sice měla deprese, ale nyní už mám zase zpátky „inner peace“ získaný na NZ.
• Získala jsem pocit, že si dovedu představit být ve vážnějším partnerském svazku.
• Svět je tak malej. A je jen na nás, kam se vydáme. 
• Máme moc cokoli změnit, jen se nesmíme bát.
• Jsem si jistá, že nic není nemožné a že si každý má plnit své sny. A nejlépe s tím moc neotálet.

Když se doma necítíte doma a kus Vašeho já Vám chybí

Je pět hodin ráno. Jsem sama v opuštěném domě, který kdysi tak kypěl životem. Nejradši bych usnula a to, co mě čeká, zaspala. Seberu veškerou svou energii a začnu fungovat. Pohybuji se čistě jako robot, mechanicky, bez známky citu. Jinak to nejde. A rozhodně za tím nestojí fakt, že jsem spala necelé čtyři hodiny. Dobalím si věci, připravím si jídlo a uklidím dům, jak jsem slíbila. Zabouchnu za sebou dveře. Prší. Déšť mi však poskytuje podivnou útěchu. Je mi známým společníkem již několik měsíců. Ale stejně si říkám, jak je to symbolické, že i Dunedin brečí, protože ho musím opustit. Neznámá slečna mi pohlídá zavazadla, odcházím vrátit klíč do schránky ubytovací kanceláře. Nasedám do autobusu. Před sebou mám šest hodin jízdy. Přeju si, abych už byla pryč. Najednou se mě zmocní neznámý pocit, že musím urychleně vypadnout, jinak se zblázním. Většina mých blízkých už je také pryč a já si připadám tak sama. Po pár minutách se však autobus zastavuje a řidič nám vysvětluje, že kvůli sněhu nemůžeme pokračovat. Zmocní se mě zoufalství. Jsme uvízlí asi hodinu na jednom místě. Město mě prostě nechce vydat. Když se konečně rozjedeme, trochu se uklidním. Nicméně si z této cesty pamatuji, že jsem pořád něco jedla, což dělám, když jsem ve velkém stresu.

Christchurch také zrovna není ideálním místem, kde přijít na lepší myšlenky. Město je prázdné, postihnuté neštěstím, v zimě navíc velmi pusté. Kvůli sněhové nadílce chvíli nejezdí ani MHD. Jsme uvízlí na jednom opuštěném místě a nemůžeme se hnout. Ještě štěstí, že jsem se v hostelu shledala s Lenou. Hostel je vcelku pěkný, spolubydlící jsou úžasní. Nikdy jsem nezažila tak pěkný pocit v hostelovém pokoji. Všichni jsou vstřícní, zajímají se, cítím se bezpečně. Dělíme se o pizzu a čokoládu, Australanka mi dodává energii a pomáhá mi zabalit kufr, abych se vešla do striktního váhového limitu. Dva dny v Christchurch utíkají nesmírně pomalu, ale i přesto si užijeme pěkné momenty - milý odvoz do ZOO, posezení se Sabrinou v knihovně, prohlížení fotek s Lenou. Nicméně v hostelovém obýváku je tradičně zima, sedíme v bundách, pár lidí se kouká na TV. Přepadne mě zvláštní pocit, že takhle bezprizorně jako někteří hosté jednou nechci skončit. Aby jednou mým jediným útočištěm byl hostel s cizími lidmi. Abych měla život sbalený v jednom kufru a neměla pevný bod ve svém životě. Abych se musela i ve třiceti tísnit několik měsíců v pokoji se šesti lidmi.

Konečně nadešla chvíle mého odjezdu. Můj odvoz na letiště přijíždí včas, naštěstí jsem nezaspala. Kufr mám i přes velkou snahu Australanky o osm kilo těžší, ale milá paní mi na zavazadlo pouze nalepí samolepku upozorňující na velkou váhu a nechává to být. V ten moment ze mě spadne trocha té tíhy.

V Aucklandu funguji opět jako běžný turista a užívám si to. Splín je po většinu času pryč, neboť jsem zaměstnaná a o to jde - nemít čas na vzpomínky. Šťastně se shledáváme s Lenou, která letěla pozdějším letadlem. O další den později se k nám přidává Christina a společně se vydáváme na toho času poslední výlet na NZ. Půjčujeme si auto a vyrážíme na sever. Je to úžasné dobrodružství, najednou už nemusím nosit zimní bundu, sluníčko mi zlepší náladu. Navštívíme krásná místa, zažijeme adrenalin. Lepší rozloučení s NZ jsem si nemohla přát. Na letišti v Aucklandu nakupuji zbylé suvenýry, povídám si s prodavačkou a pánem u přepážky. I tyhle nezávazné a příjemné konverzace mi budou chybět. Moc mě potěší, když mi do cestovního pasu není nijak označeno ukončení mého pobytu na NZ. Beru to jako znamení, že si mě země ponechává u sebe. A je mi dobře. Odlétám za tmy, pozoruji světla města. Říkám si, že nebudu brečet. Ještě ne.

Po hodinách letu se ocitám na Taiwanu. Na letišti v Taipei se po osmi měsících shledávám s Jamie, mou výbornou kamarádkou z workcampu. Kdo by to byl tehdy tušil, že kromě úžasných a nezapomenutelných chvil prožitých v prostředí zámku Kynžvart nám bude o rok později souzeno ještě setkání v Praze a v Taipei. A my jsme si jisté, že ještě plno setkání máme před sebou. Týdenní pobyt uteče jak voda. Užívám si ho plnými doušky, i když chvilkám splínu se nevyhnu. Nicméně pohybuji se v tak odlišném prostředí od NZ, že mi chmury na mysl nepřicházejí tak často. A Jamie je prostě úžasná! Dělá pro mě první poslední a svou přítomností a pozitivní povahou mi přináší štěstí. 

Po dojemném loučení s Anitou a Jamie na letišti se sama odeberu do letadla. Stroj vzlétne a já si konečně dovoluji plakat. Následuje hodinový potok slz. Tak dlouho jsem na tenhle okamžik čekala! Chtěla jsem udělat čáru za tímto dobrodružstvím, až bude nenávratně pryč. V posledním týdnu v Dunedinu mi každý říkal, jak brečí, kudy chodí. Ale mně se vždy podařilo být "jen" nešťastná a mít "jen" slzy na krajíčku. Asi jsem prostě nechtěla mít můj druhý domov spojený se slzami bolesti.

V Praze mě na letišti vřele přivítají rodiče. Vrátit se do svého pokojíčku je silný pocit. Trochu ten první "ponávratový" den nepobírám, je to nad mé síly, jako by to ani nebylo reálné. První dny po návratu jsou moc hezké. A za chvíle pohody jsem neskonale vděčná svým rodičům. Lepší dárek na přivítanou než klidnou atmosféru doma mi nemohli dát. S úsměvem na tváři odpovídám každému na otázky, jak se mi na NZ líbilo. Mám sílu i na vyprávění některých historek rodičům. Užívám si léta, sluníčka, češtiny a známého prostředí. První krize však nastává, když se mám vydat do centra Prahy. Nezvládám pobýt delší dobu v metru. Nesnesu pohled a mačkanici cizích lidí. Všichni jsou mi už a priori nesympatičtí. V MHD se mě zmocňuje stres, srdce mi buší jako o závod a špatně se mi dýchá. Pomyslím si, že to je dost špatné, neboť po prázdninách mě čeká škola a tam budu muset dojíždět. Druhá krizovka přichází, když mi dojde, že tu vlastně nejsem jen na těch 14 dní, jak mi tak nějak připadá, že by to mělo být. Navštívit rodinu a přátele, sníst bochník českého chleba, ohřát se, vyspat se ve vlastní posteli, projít si Staré Město a vyrazit zpátky domů, na NZ. Do místa, kam moje srdce momentálně patří nejvíc. Jenže to nejde a já se to budu muset časem naučit přijmout. To ještě netuším, jak složité to bude. Zprvu mi hodně pomáhají Mája, která umí klást ty správné otázky a je ochotná naslouchat i mým problémům, a Bětka D., která se alespoň zčásti dovede vcítit do mé situace, neboť taky byla delší dobu v cizině. Taky Markét, se kterou jsem ten půlrok prožila a cítíme tak podobný smutek. Dále mi pomůže Danča, která hned a beze slov pozná, kdy je lepší mlčet a neptat se. Nejen za příjemné procházky a páteční obědy v menze vděčím Kačce S. A svým způsobem mi pomohla i Bětka P., která nikdy nic neřeší, což člověka povzbudí. I další přátelé, převážně ze zahraničí, kteří jsou na tom obdobně a trápí je stejné věci, mi jsou velkou oporou. Louisovy zoufalé výkřiky, že se chce na NZ vrátit, co všechno mu chybí a že bych se tam s ním měla přestěhovat, si budu pamatovat napořád. Nikdy nezapomenu ani na hovory na skypu s Diem, která,  i když je smutná a něco ji trápí, prostě nedokáže působit nešťastně a vždy mě její hlas pohladí na duši. Časem mi pomocnou ruku nabízejí i Monča, která je ochotná se mnou hodiny probírat naše zážitky ze studijních pobytů, Anička, která prostě ví, kdy se cítím smutně, a Helča, která je nejúžasnější sestra pod sluncem a bez níž bych už dávno byla v Bohnicích nebo možná i na onom světě.

Následují dny, týdny a měsíce, kdy jsem tělo bez duše. Sice se každý den dovedu na pár chvil soustředit na současnost a někdy si i užívat hezké chvilky, povětšinou jsem však uvězněná v minulosti a nemůžu s tím nic dělat. Nevím tedy aspoň jak. Často se i přetvařuji. Předstírám, že jsem v pohodě, aby se o mě blízcí nebáli. Ale hluboko uvnitř jsem rozdrásaná. Srdce nemám vcelku. A jak trefně poznamenala Margaux, životní výhra a kamarádka do chvil super šťastných až po ty extra smutné, „měly bychom si zvyknout, že naše srdce už navždy budou obsahovat velkou díru.“ Jenže jak jsme se přesvědčily na vlastní kůži, to se snadněji řekne, než udělá. Návrat do školy depresi ještě víc prohloubil. Chodit denně do míst, kde jsem se nikdy necítila vyloženě dobře (na rozdíl od University of Otago, kde jsem si hned od začátku připadala, že jsem tam, kde být mám). Semestr se nesl ve znamení vyčerpávajícího studia Ekonomie 2, což mi na jednu stranu bralo spoustu energie ze zásob, na druhou stranu mě to nutilo fungovat. Neměla jsem tolik času na stesk, musela jsem se učit. Opět jsem začala fungovat jako robot. Dělala jsem automaticky různé činnosti stále do kola. Bez energie. Bez zápalu. Bez potěšení. Bez života. Do jídla jsem se většinou musela nutit. Chuť jsem neměla (tu jsem získala až v lednu během brigády v O2 aréně!), ale zkušenosti s anorexií z druhé ruky mi nikdy nedovolí nejíst. Jedla jsem tedy skoro normálně, ale přesto jsem trochu zhubla. Iritovaly mě názory lidí, kteří si mysleli, že to přeci nemůže být tak strašné, že mám být ráda, že jsem zase doma. Těžko se mi formulovalo, co mi nejvíc z mého pobytu na NZ schází. Přátelé, svoboda, přírodní krásy, půlrok v přírodě, neustálé procházky a kempování, filosofické debaty, poznávání nových lidí, zpívání v kostele, anonymita v cizí zemi, moje "nz já", denní používání angličtiny, nezávazné konverzace na veřejnosti, kiwi akcent, příjemní lidé, naprostý pocit bezpečí, pěší chůze po Dunedinu, dobrodružství, životní styl cestovatele, bezstarostnost, vnitřní klid, road tripy, spolubydlení, čerstvý vzduch, univerzita s milými profesory, spontánní akce, život v maloměstě, útulná univerzitní knihovna, šetrný nákup potravin, páteční salsa, hare Krišna obědy, sušenky Tim Tam, zmrzlina v Rob Roy Diary, kuskus s tuňákem a kukuřicí v ešusu, nedělní burger s PFO skupinou, filmy u Margaux na gauči, posezení na lavičce v botanické zahradě, středeční jóga, noční procházky, společné vaření, rozhovory s Catherine v kuchyni...Ale stejně vím, že zkušenost je nepřenositelná. Navíc jsem přesvědčená, že na délku mého depresivního období (když vyberu nejkratší etapu, tak mluvím o jednom roce!) měly vliv hned dva faktory. Jednak jsem vždycky byla emocionálně nevyrovnaná a značně přecitlivělá. Jako podstatnější důvod však vidím nepopiratelnou skutečnost, že čím vyšší je let, tím hlubší je pád. Já jsem si nepřivezla pouze bezva zážitky ze studijního pobytu v zahraničí jako někteří mí kamarádi, já jsem na NZ našla sama sebe a ještě mnohem víc. Od začátku jsem svůj pobyt nebrala povrchně a snažila se ho prožít na maximum. Proto taky ta bolest neodezněla tak brzy. Musela jsem padnout na samé dno, abych se mohla odrazit a žít (ne přežívat). Střídaly se u mě momenty, kdy jsem o NZ vůbec nechtěla mluvit a jakákoli zmínka o něm mnou projela jako ostrý nůž, a momenty, kdy jsem zase o NZ toho chtěla tolik co říct, ale nebyli vhodní posluchači nebo prostor. Momenty, kdy jsem se chtěla distancovat od všeho, co mi NZ připomínalo (nezvládala jsem se koukat na fotky, při pohledu na velkou mapu světa v práci se mi dělalo fyzicky špatně, vyhýbala jsem se určitým složkám v PC, nedonutila jsem se k tomu, abych provedla korekturu tohoto blogu a vytiskla si ho, nejedla jsem potraviny, kterými jsem se na NZ stravovala více než hodně, nesměla jsem poslouchat písničky, které doprovázely můj pobyt na NZ - a že jich bylo!) a momenty (které přišly trochu později), kdy jsem naopak zoufale toužila po čemkoli, co mělo byť jen malé spojení s NZ (články o NZ v časopise, nové fotky na NZ stránkách na FB, skype se zahraničními přáteli, setkání s naší česko-novozélandskou skupinkou z VŠE, srazy s Raphaelem či Steph a Mattem, emaily od studentek chystajících se také na NZ, pečení jablečného apple crumble, fotosoutěž OZS na VŠE, hudební skladby od Louise, emaily z NZ, déšť). Před spaním mě však pokaždé zastihl stesk po NZ a já se častokrát i modlila, aby už toto období bylo za mnou. Tak moc jsem se chtěla vrátit do normálu. Pamatuji si i na jednu hodně slabou chvilku, kdy jsem Margaux na skypu řekla, že si skoro přeju, abych tam nikdy neodjela, neboť mě to totálně rozložilo na kousky a já se nemůžu složit zpátky.

Jak ubíhal čas, rány se hojily. Pomalu jsem se začala navracet k věcem, které jsem měla dříve ráda. Pouštěla jsem si v MP3 písničky, které budu mít už napořád spjaté s NZ (s výjimkou Let her go od Passengera, kterou stále v originále nemůžu slyšet). Napsala jsem pár kapitolek do mé knize o NZ, vytvořila jsem video z fotek z NZ, znovu jsem začala jíst ovesnou kaši, pověsila jsem si na zeď zvětšenou fotku Sandfly Bay a začala víc číst. Na dotaz lidí, jestli se někdy plánuji na NZ znovu podívat, odpovídám, že to není otázka "jestli vůbec", ale otázka "kdy"; jiná možnost prostě nepřichází v úvahu. Už se také netrápím tím, že se zpronevěřuji svému "pravému a nz já", když tady dělám plno věcí, které bych na NZ nikdy s potěšením nedělala, ale tady je buď neřeším, nebo si je i někdy užívám (např. když se hezky obleču a jdu ven, když se přejídám na hostině, když chytám autobus, když pobíhám v centru mezi turisty, když pracuji v kanceláři, když nakupuji v obchodním centru). A vím, že je to tak v pořádku. Jsem spokojená s tím, že jsem dokázala splnit dvě ze tří předsevzetí, která jsem si po návratu určila. Nezapomněla jsem na to, jak dobře jsem se na NZ cítila a jak je NZ krásný. Udržela jsem si mezinárodní přátelství, kdy navíc s těmi nejbližšími jsem v tak častém kontaktu, že to někdy lidi zvenčí překvapuje. Zbývá tedy splnit třetí bod, a to jednou se na NZ vrátit. A i toto přání nevypadá nereálně. Dále jsem přijala skutečnost, že moje já je složeno z více částí a já nesmím žádné části bránit v její existenci. Rozhodla jsem se vzít svůj život zase pevně do svých rukou. Neproplouvat pasivně jednotlivými dny. Ale užívat si je. A po přečtení Moci přítomného okamžiku mi to ani nečiní potíže. Sice neuplyne ani jeden den, abych si na NZ nevzpomněla, ale už to z velké části nejsou bolestivé okamžiky. Většinou se spíš tak zasněně podívám, slabě se usměju a s ambivalentní směsicí radosti a bolesti se vrátím na chvilku zpět, do míst, kde jsem se cítila prostě šťastně, svobodně a naplněně. Doma.

Články o těžkém návratu domů

Trvalo mi dlouho, než jsem se z návratu do ČR a fyzického opuštění NZ vzpamatovala. Abych byla přesnější, tak asi 16 měsíců dlouho. Což je mnohem déle, než bych si předtím dovedla představit. Nikdo, kdo nezažil výměnný pobyt, nemohl chápat, jak mi po návratu domů bylo. A i ti, kteří podobnou zkušenost měli, se do mého smutku nemohli vžít, neboť nezažili Nový Zéland (NZ = “the best damn country on Earth”; “the home of everything that is awesome”, “ráj na Zemi”). A někteří se mě ani nesnažili pochopit. Měla jsem však to štěstí, že jsem byla stále ve spojení s lidmi, kteří prošli tím vším, co já.
K sepsání tohoto příspěvku mě právě přivedly moje chmury. Napadlo mě, že sem dám mix toho, co se ke mně dostalo po internetu a dokonale to shrnuje mé depresivní pocity. Nerada bych, abyste se cítili smutně. Berte to jako možnost více porozumět mé duši a trápení. A nezoufejte, toto dlouhé období bez světla mám už za sebou :) Třeba následující slova pomohou dalším cestovatelům, kteří budou po návratu domů zmatení, ztracení a budou zoufale toužit po návratu do „normálu“.

The 17 Stages Of Studying Abroad, From Initial Excitement to The Saddest Plane Ride Home Ever
http://www.bustle.com/articles/38354-the-17-stages-of-studying-abroad-from-initial-excitement-to-the-saddest-plane-ride-home-ever

Autorka článku hezky sepsala celý proces studia v zahraničí od počátečního nadšení po nekonečnou depresi po návratu domů.

The Hardest Part Of Traveling No One Talks About
http://thoughtcatalog.com/kellie-donnelly/2014/07/the-hardest-part-about-traveling-no-one-talks-about/

Před odjezdem do ciziny se k nám většinou dostanou informace, jak to v cizí zemi chodí, na co si máme dát pozor, co nesmíme opomenout navštívit apod. Ale zdrojů, které by nás připravily na to, co na nás čeká po návratu domů, je podstatně méně. Tento článek bezvadně vystihuje ponávratové pocity a je zakončen moc hezkou větou: “This is the hardest part about traveling, and it’s the very reason why we all run away again.”

10 Things That Change Once You’ve Lived Overseas

http://takingroute.net/2014/09/22/10-things-that-change-once-youve-lived-overseas/

Článek shrnující deset změn, které musel zaznamenat každý člověk žijící určitou dobu v zahraničí. Končí krásným citátem od Elizabeth Gilbert. “If you’re brave enough to leave behind everything familiar and comforting, which can be anything from your house to bitter, old resentments, and set out on a truth-seeking journey, either externally or internally, and if you are truly willing to regard everything that happens to you on that journey as a clue and if you accept everyone you meet along the way as a teacher and if you are prepared, most of all, to face and forgive some very difficult realities about yourself, then the truth will not be withheld from you.”

Na závěr přidávám dva citáty, pod které bych se rovněž podepsala.

“You will never be completely at home again, because part of your heart always will be elsewhere. That is the price you pay for the richness of loving and knowing people in more than one place.” Miriam Adeney

“I know I said I finally felt like I belong in Newcastle, but…I am feeling really homesick. I miss being able to see you guys everyday, cook and eat together everyday like a family, be able to just chill at your flat, or have you guys chill at mine, sing and play games with everyone, study or get drunk together, going on spontaneous late night adventures together, go on road trips together, take care of and also be super dependent on you guys, complain and listen to you guys. I miss being able to comfortably be myself around you guys. Mostly, I miss myself when I'm with all of you.“ N. C .K. (převzato z FB)

24 zajímavostí o mně

Opět Vás zdravím po dlouhé odmlce. Uplynul již nějaký ten čas po mém návratu do ČR, spousta věcí se změnila, i když změny na první pohled nebyly tak drastické. Myslím si, že nyní nastala ta správná doba, abych sem ještě připsala pár článků, které se vztahují k mému pobytu na NZ. Taky jsem si říkala, že by bylo fajn trochu se Vám představit. Vy, kteří mě znáte, o mně určitě taky nevíte zdaleka všechno :)

• asi od čtrnácti sbírám balené cukříky, mám jich několik tisíc
• mám ráda citáty, nejoblíbenější mi visí na zdi u stolu
• skoro vůbec se nekoukám na TV
• ráda večeřím brzo, nejlépe okolo 17:30
• miluji moře, hory v létě a táboráky
• ráda dostávám pohledy a dopisy
• nerada jsem na někom závislá, potřebuji mít aspoň kapku volnosti
• moc mě baví cestování
• občas mi přijde, že jsem hyperaktivní
• mám-li někoho ráda, držím se ho dlouho
• nejvíc mě na sobě štve nerozhodnost, ignorace politiky, neschopnost mluvit plynně francouzsky a tápání v moderních technologiích
• pobyt na Novém Zélandu mi změnil život – k lepšímu
• když mám špatnou náladu, zaručeně mi pomůže hudba – hra na nástroj či poslech
• v MHD si skoro vždycky čtu, nesnáším jen tak plýtvat časem a koukat do prázdna
• nejsem vegetarián, ale bez masa se obejdu klidně i měsíc
• nemám ráda hádky, napětí, lži, hysterii, stres, vymlouvání se, stížnosti, okliky, lenost
• na všem se snažím nalézt pozitiva a raduji se z maličkostí
• jednou bych chtěla napsat knihu a složit píseň
• myslím si, že by každý člověk měl neustále pracovat na svém osobním rozvoji
• před usnutím děkuji za právě prožitý den
• jsem moc vděčná za několik životních přátelství z ciziny
• baví mě chodit do jiných domácností, zjišťovat, jak bydlí ostatní
• k životu potřebuji pohyb, od bolesti zad mi pomohlo cvičení pilates

Návrat domů

Ve středu 3. 7. ve 21:20 jsem přistála v Praze. Po tom náročném cestování a věčném čekání na letištích jsem byla ráda, že jsem konečně v cíli. Navíc jsem se domů celkem i těšila. Nejprve jsem si pohodu domova užívala, ale snažila jsem se nepřipomínat si NZ. Při jakékoli vzpomínce na můj nejlepší semestr v životě, mi skoro začaly slzet oči. Teprve nyní, po týdnu, jsem se trochu adaptovala na zdejší prostředí a už si tu nepřijdu tak mimo. Pořád je sice pro mě těžké představit si, že tu teď nějakou dobu budu žít a že vše tu bude jiné než na NZ, ale už se budoucnosti tolik nebojím. Mám tři úkoly: nezapomenout na to, jak dobře jsem se na NZ cítila a jak je NZ krásný, udržet si mezinárodní přátelství a jednou se na NZ znovu podívat.

Postřehy z Amsterdamu

Návrat do Evropy byl zhruba takový, jak jsem si ho představovala. Líbilo se mi příjemné počasí, zarazily mě placené toalety a absence zdarma mapy města v infocentru. Můj dojem z Amsterdamu se od mé první návštěvy v roce 2007 moc nezměnil. 

• všude spousta kol, i policisté jsou cyklisté
• nekonečný smrad trávy
• prostitutky, obchody a suvenýry s tematikou sexu
• proměnlivé počasí
• hezké zděné domky
• plno kanálů
• pěkné zahrádky, zarostlé domy, hodně divizen, růží, břečťanů
• květinové trhy